Zaujal mě článek ohledně sporu antimonopolního úřadu a stavebních spořitelen. Zcela souhlasím s tím, že poplatky za vedení účtů s jednoročním zasíláním výpisů jsou přemrštěně vysoké. Bohužel stavební spořitelny nejsou jediné finanční ústavy zneužívající své postavení na trhu. Dalším do nebe bijícím příkladem jsou hypoteční banky, které si mimo úroku účtují 100 či 150 Kč (hypoteční úvěr se státním příspěvkem). Mimo to si účtují poplatky za položku a za výpis, který zasílají jednou měsíčně. Když klient požaduje na konci roku potvrzení o zaplacených úrocích, tak musí platit opět. A pokud ne, tak si nechají zaplatit alespoň za odhad úroků na další rok potřebný pro snížení záloh na dani. Můj běžný účet v ČS mě stojí ročně okolo dvou tisíc korun, a to k němu mám dvě platební karty VISA Clasic a každý měsíc provedu několik desítek operací. Můj hypoteční účet u RFB stojí také dva tisíce Kč ročně, ale za tyto peníze dostanu pouze dvanáctkrát výpis o zaplacených částkách, není na něm ani aktuální výše úvěru.
Jaromír Tejkl
tejkl@seznam.cz
Na závěr článku projevujete víru, že dílčí změna zákona omezí spořitelní švindl. Dle mého názoru ne. Pro vysvětlení se musíme podívat, kde všude spořitelny vydělávají a jak je jim to umožněno.
1) Rozdíl úročení - mezibankovní trh pro depozita používá pro určení počtu dní při úročení metodiku act/360, spořitelny svým klientům počítají act/365 resp. act/366. Pokud tedy spořitelny mají na účtech 260 miliard korun, je to jen z rozdílu úročení za rok 2004 (přestupný rok) přes 86 milionů korun ve prospěch spořitelen. Přesto jsou spořitelny schopny říct, že to považují za „nejspravedlivější“.
2) Poplatky - od roku 1999 do roku 2002 zvedla například Stavební spořitelna ČS své poplatky za správu účtu ze sta na čtyři sta Kč. Ještě k tomu si začali účtovat další poplatky za položky a podobně. Klient, který si založil stavební spoření v roce 2003, však platil pouze dvě stě Kč jako roční poplatek. Ostatní spořitelny se nechovaly jinak, dle mého názoru spořitelny poplatky nastavují podle výše úročení, nikoliv podle pracnosti s agendou klientů.
3) Reklamní materiály - další bod, který nebyl v článku zmiňován, ale je dlouhodobým nešvarem, je neplnění veřejného příslibu. Prodejce produktu (pracovník banky, externí prodejce) klientovi předloží výši budoucí dosažené částky při určitých úložkách, které jsou součástí spořitelní propagace. Je samozřejmé, že se změnou poplatků takového cíle klient dosáhnout nemůže. Myslím, že termín klamavá reklama je namístě.
4) Legislativa - chyby v legislativě nespočívají jen v nemožnosti změnit spořitelnu v rámci spořicího období, ale v tom, že je umožněno spořitelnám potažmo i bankám libovolně měnit všeobecné podmínky a s tím spojené ceníky služeb.
5) Změna legislativy - nepomůže. Český bankovní a spořitelní klient je z mých vlastních zkušeností v oblasti bankovnictví lenoch. Zatímco pro o korunu levnější máslo je našinec schopen cestovat přes celou Prahu, ve financích patří k naprosto běžnému výjevu obrázek: v ulici sídlí dvě banky, u jedné stojí fronta a čeká, až otevřou, druhá už má hodinu otevřeno. Ve frontě je slyšet reptání, ale po otevření dveří vše utichne a život jde dál. Rušení kont kvůli rozdílu stokorunových poplatků, provozní době a podobně se nekoná.
Petr Melichar
P.Melichar@cgs.cz
