Je vidět, že právě Italové vymysleli operu. V ní je možná i přestavba bez reformy, odstoupení bez rezignace a italexit bez vystoupení z EU
Referendum je podezřelý žánr kdekoli na světě. Přestože se mnozí „realisté“ domnívají, že lid má vždycky pravdu, tentýž „lid“ je při správně zvolené otázce připraven obnovit trest smrti, zrušit sociální dávky pro libovolnou minoritu nebo naopak zavést vazbu za kouření vblízkosti dětského hřiště. Je proto s podivem, kolik respektovaných politiků, kteří dlouho nejevili příznaky nesvéprávnosti, je s referendy ochotno spojit svůj osud. Jak si letos ověřil David Cameron, vyhlásit všelidové hlasování v roce, kdy pro jeho kauzu svítí sluníčko, a uspořádat ho až za rok je jako kupovat si v červenci lyžařský zájezd do českých hor s lednovým termínem.
Ovšem Cameron, jak se na Brity sluší, mlčky vyklidil pole (tj. odebral se sepisovat paměti pro HarperCollins, který mu už poskytl zálohu ve výši 800 tisíc liber) a s vrcholnou politikou skončil. Ne tak jeho italský kolega Matteo Renzi z Itálie, který vlastním referendovým gambitem zablokoval domácí reformy na několik let. Snad aby dostál předpovědi, že v případě neúspěchu plebiscitu se „vzemi rozpoutá pravé peklo“, bude už za pár měsíců kandidovat v předčasných volbách. Muž, který svou vlast efektně střelil do nohy, ji nyní chce zachránit od „zločinců“ Beppa Grilla (odsouzeného za zabití v autě) a čilého staříka Silvia Berlusconiho (odsouzeného za zpronevěru). Jejich il Movimento 5 Stelle (Hnutí pěti hvězd) a Forza Italia (Itálie, vpřed) by mohly pojmout nápad „vysvobodit“ Itálii z Evropské unie.
Zde je třeba operetní zápletku konfrontovat s fakty. Itálie je těžkopádný moloch se státním dluhem přes dva biliony eur (133 procent HDP), který se už 19 let potácí pod svou úrovní HDP z roku 1997. Ústavní reformu fakticky smetla mladá populace do 25 let, z níž polovina nemá práci a Renzi pro ni ztělesňuje nenáviděnou vládnoucí „kastu“. Italská mládež je sice momentálně připravena podpořit mesianistické Hnutí pěti hvězd, které věří na konspirační teorie ana spiknutí v Bruselu, ale jen málokterý Ital si přeje doopravdy vystoupit z EU. V Bruselu navíc sídlí Ital ze všech nejmocnější, šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, který je připraven zamezit řetězové reakci finančních trhů za každou cenu. Půjčky italským bankám na nulový úrok (zatím dosáhly 240 miliard) vzdalují Apeninský poloostrov na stovky metrů od hrany útesu, z něhož by se jinak řítil volným pádem. Takže první otázka zní, proč se tahle hloupá opereta vůbec dostala na program?
Likvidátor
Matteo Renzi sám sobě přezdívá il Rottamatore (likvidátor vraků), list Corriere della Sera pro něj razí termín mladý caudillo.
Zbožný muž (41 let) si v televizi klaunským vystupováním dokáže získat sympatie.
„Někdy jsem pěkně arogantní a impulzivní“ řekl v nedávném interview. Pak nahodil široký úsměv: „Jinak bych vám nedával tuto odpověď.“ Potíž je vtom, že namísto slíbené likvidace socialistických vraků (svazující zákony pro firmy s více než 50 zaměstnanci, zkostnatělá státní správa, zchátralé školství a soudnictví) doručoval zatím hlavně cukrátka na podporu „bitvy všech bitev“, tedy ústavní reformy (zrušení dvoukomorového parlamentu a zavedení automatické většiny pro vítěznou stranu ve volbách): 40 eur k platu pro státní zaměstnance, 80 eur pro příjmově slabé, sedm miliard do penzijního systému a 13 miliard na daňové úlevy pro korporace. Výsledek: referendum spektakulárně krachlo a státní dluh bobtnal o 36 miliard ročně (za posledních deset let se navýšil o 40 procent).
Během svého tisíce dní v úřadě se Renzi hlavně předváděl - na summitech EU vystupoval jako pořadatel, první spěchal políbit všechny účastníky (včetně Junckera) a vymohl si čestné místo vedle Merkelové a Hollanda, takže EU chvíli vypadala jako triumvirát. Letos v květnu se zavázal omezit nové půjčky od ECB na 1,8 procenta HDP, o pár měsíců později už žádal zvýšení přídělu o třetinu: „Stabilita našich dětí je důležitější než stabilita evropské byrokracie.“ V červnu vyhrálo Hnutí pěti hvězd místní volby v Římě a Turínu a všem zatrnulo z pomyšlení, co by ústavní reforma s velikou většinou prémií pro vítěze voleb mohla znamenat v budoucnu.
Široká podpora začala mizet, změnu trendu jako rezavá korouhev stvrdil původní příznivec reformy Silvio Berlusconi. „Schválení reformy by z premiéra učinilo novodobého pána Itálie,“ prohlásil bývalý premiér.
Když i největší evropský autokrat minulých dekád varuje před příchodem nových Mussoliniů, nebylo těžké pod týž narativ spojit ultralevici (Grillo) i ultrapravici (Salvini z Ligy severu, neofašistická CasaPound), ústavní soudce i média.
Reformě dal z téhož důvodu ránu z milosti časopis The Economist. Místo vleku s nebezpečnou kladkou tak Itálie nedostala vůbec nic a obě komory s identickými pravomocemi si mohou nadále přehazovat zákony tam a zpátky, jako to činí už 27 let třeba se zákonem o zákazu mučení.
Grillovi populisté atakující v průzkumech 40 procent se mohou zmocnit parlamentu a otestovat temné předpovědi renomovaných ekonomů (třeba Josepha Stiglitze) o řetězové reakci a rozpadu eurozóny. Druhá otázka zní: Co je to těch pět hvězd? A j e vyvolání apokalypsy opravdu v jejich moci?
Proč nebude italexit
Hnutí v lecčems připomíná kult. Nástup Grilla a jeho souputníka, IT specialisty Gianroberta Casaleggia, k moci by znamenal asi tolik, jako by se Strakovy akademie zmocnili guru Jára spolu s provozovatelem Parlamentních listů. Těžko říci, co by pak byla recese a co vážně míněný návrh. Pět hvězd (zatím mají sedminu poslanců ve sněmovně a desetinu v senátu) pokládá při interpelacích otázky, zda jsou v Itálii unášeny a tajně zadržovány mořské víly.
Věří na moderní monetární teorii (vláda si vytiskne tolik peněz, kolik potřebuje, krach je nemožný), mladí Američané jsou podle nich řízeni skrze implantované podkožní čipy, očkování způsobuje autismus a EU před světem tají lék na rakovinu. Z vážnějších témat: s Islámským státem lze vyjednávat, poslancům i senátorům se sníží plat na polovinu, takže žádná reforma ústavy není potřeba; nejlepší demokracie je ta přímá a online - hnutí tak už samo vyčistilo své řady od disidentů.
V okamžiku zvolení by se brzy rozštěpilo na frakce, protože sdružuje lidi napravo i nalevo od středu (třeba oba zakladatele).
Odmítá koalice, teoreticky se ale může spojit s Berlusconim či Ligou severu.
Jejich vítězství je ovšem nepravděpodobné, neboť prozatímní vláda nejdříve ze všeho vrátí současný většinový systém na poměrný, takže proti populistům se všechny ostatní strany budou moci spojit. Kdyby přece jen sestavili vládu a podle očekávání vyhlásili plebiscit o italexitu, měl by mizivou šanci na úspěch. Společnou evropskou měnu - jejíž přijetí jako prvotní hřích stojí vpočátcích druhého největšího státního dluhu v Evropské unii (v poměru k HDP hned po Řecku) - Italové doslova milují. Mají v ní značné úspory a iracionálně věří, že navzdory špatným zprávám z bankovního sektoru jsou jejich vklady do 100 tisíc eur jištěny státem.
V rukou drobných střadatelů a investorů je nakonec i 170 miliard bankovních obligací, jimiž finanční ústavy refinancují 360 miliard nedobytných úvěrů (okolo 18 procent celkového objemu), přičemž soukromí držitelé jsou podle nových regulí EU povinni absorbovat ztráty jako první. Největší finanční ústav v zemi Monte dei Paschi di Siena, jehož akcie minulý týden spadly o sedm procent, dostal od Evropského úřadu pro bankovní dohled rok na rekapitalizaci a na snížení špatných úvěrů o dvě třetiny - příštích dvanáct měsíců se tedy nic hrozného nestane. Všichni stejně počítají s tím, že v nejhorším případě vykoupí ztráty nejstarší banky Evropy vláda, a to prostřednictvím dalších půjček od Maria Draghiho, který se právě chystá prodloužit „kvantitativní uvolňování“ ECB (půjčky s nulovými úroky) o rok. Italexit není na pořadu dne.
Sborový žalozpěv
Zbývá otázka, co se 40 procenty Italů, kteří si v referendu přáli ústavní změny. Tak je totiž třeba výsledky plebiscitu, vzhledem kvšehochuti „tábora Ne“, interpretovat.
Spadne tento obrovský reformní potenciál do kanálu? Nebo se stane zpáteční jízdenkou (pořád ještě) premiéra a „talentovaného burana“ (Corriere della Sera) Mattea Renziho do čela vlády? Samozřejmě jen do doby, než bude svržen spolustraníky z Demokratické strany, jimž se zajídá jeho náboženské zanícení a oportunistická povaha. Může mít italská opera jiné vyvrcholení než sborový žalozpěv a návrat přízraků minulosti (Berlusconi) v příštím dějství? Peklo na zemi - přesně tohle sliboval těsně před plebiscitem Renzi. •
Během svého tisíce dní v úřadě se Renzi hlavně předváděl a vymohl si čestné místo vedle Merkelové a Hollanda, takže EU chvíli vypadala jako triumvirát. Nástup Grilla a jeho souputníka, IT specialisty Gianroberta Casaleggia, k moci by znamenal asi tolik, jako by se Strakovy akademie zmocnili guru Jára spolu s provozovatelem listu Parlamentní listy.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
