Největší česká spalovna se začala stavět roku 1988, kvůli řadě průtahů ale trvalo dlouhých deset let, než byla uvedena do provozu. Ročně zlikviduje přes 200 tisíc tun odpadu a její 177 metrů vysoký komín je nejvyšší v Praze.
Foto: Flickr.com
Od počátku 70. let minulého století bylo zřejmé, že v Praze v dohledné době nastane problém s ukládáním tuhého komunálního odpadu. Přestože už tehdy byly zpracovány různé studie na zacházení s odpadky, zásadní rozhodnutí se dlouho odkládalo. Teprve hrozba blízkého havarijního stavu vyvolala zdánlivě nejjednodušší řešení – výstavbu velkokapacitní spalovny, která měla zlikvidovat zhruba dvě třetiny odpadu z hlavního města. Veřejnost měla sice z projektu obavy, rozhodnutím Městského výboru KSČ byla ale stavba nakonec prosazena.
Obavy a průtahy
Projekt byl zpracován v roce 1987 a stavba začala v září 1988 na rozhraní dvou pražských obvodů – Malešic a Štěrbohol. Podle odpůrců spalovny to nebylo šťastné řešení, protože v těsné blízkosti se už nacházelo několik průmyslových podniků a obavy z dalšího znečištění ovzduší byly velké. Centralizovaným svozem odpadu měla navíc v okolí výrazně vzrůst nákladní doprava, což se nelíbilo ani motoristům.
Stavební práce přesto pokračovaly podle původně schválené dokumentace. Až v květnu 1994 byla výstavba přerušena z důvodu nedořešené privatizace a financování. Nejprve muselo dojít k převodu z Fondu národního majetku na město, které pak svěřilo areál do péče Pražským službám.
Stavba se znovu rozběhla po dvou letech a trvala až do roku 1998, kdy došlo ke slavnostnímu otevření. Pásku přestřihl tehdejší primátor Jan Koukal, podle kterého měla být spalovna pro hlavní město výrazným ekologickým přínosem.
Aktivisté, nebo žoldáci?
Ekologičtí aktivisté byli ale jiného názoru. Stavbu kritizovali od samého začátku a své protesty neustále stupňovali. Nelíbil se jim způsob spalování, při kterém se k čištění plynů využívaly pouze elektrofiltry místo modernějších chemických prostředků. Stavěli se proti spalování nevytříděného odpadu se značným obsahem plastů a vůbec největší problém viděli v jedovatých dioxinech, které měla údajně malešická spalovna ve velkém produkovat.
Proti stavbě se nejhlasitěji ozývali Děti Země a členové hnutí Greenpeace, kteří se dokonce v září 1999 připoutali řetězy k hlavní bráně a na téměř 24 hodin chod spalovny ochromili. Později ovšem vyšlo najevo, že za těmito protesty nemusely být jen ekologické zájmy. Časopis Týden totiž roku 2002 zjistil, že na kampaň Dětí Země značnou měrou přispěl nadnárodní koncern ASA, který po celé Evropě provozuje skládky (v České republice jich bylo tehdy osm). Společnost převedla přes čtvrt milionu korun na konto neznámého majitele a je velmi pravděpodobné, že posloužily právě na financování protestních akcí.
Zplodiny pod kontrolou
Základem technologického zařízení spalovny jsou čtyři kotle s válcovými rošty (v trvalém provozu jsou tři, čtvrtý zůstává jako rezerva). Každý z nich dokáže spálit 15 tun odpadu za hodinu a vyrobit 36 tun páry o teplotě 235 stupňů Celsia. Pára se využívá k ohřevu horké vody dodávané do energetické sítě Pražské teplárenské.
Spalováním vzniká škvára, která patří do kategorie ostatních (neškodných) odpadů a využívá se především ve stavebnictví. Obávaných dioxinů vypouští spalovna podle oficiálních údajů jen zhruba 0,1 gramu za rok, čímž splňuje všechny limity a vyvrací původní tvrzení ekologů, že normy jsou překročeny až dvacetkrát. V posledních pěti letech navíc spalovna výrazně snížila i další emise. Zejména u prachových částic a těžkých kovů se to údajně podařilo o víc než 70 procent oproti roku 2006. Významný podíl na tom mají zrealizované investice do DeDiox technologie a do vylepšování adsorpčních metod v technologii čištění spalin. U většiny monitorovaných emisí se tak dosahované hodnoty pohybují na úrovni 10 procent povolených emisních limitů, což je srovnatelné s Německem i Rakouskem.
Spalovna Malešice
Stavět se začala v září 1988 a dokončena byla v říjnu 1998. Ročně zpracuje přes 200 tisíc tun komunálního odpadu, který by jinak skončil na skládce. Je vybavena čtyřmi velkými kotli, z nichž každý dokáže za hodinu spálit až 15 tun odpadu a vyrobit 36 tun páry. Od roku 2010 má podnik navíc kogenerační jednotku, která vzniklou energii mění na elektřinu. Emise, proti kterým v 90. letech protestovali ekologičtí aktivisté, jsou podle oficiálních informací hluboko pod limitem a žádné nebezpečí nepředstavují.
Miliardová turbína
Roku 2010 navíc přišla spalovna s další novinkou. Spustila zařízení, které umožňuje ještě větší využití odpadu a kromě tepla dokáže vyrobit i elektřinu pro zhruba 20 tisíc domácností. Turbínu s názvem Lilith představily futuristicky oděné modelky symbolizující jedinečnost, touhu, nezávislost, krásu a vzdor, tedy vlastnosti, které by podle ředitele spalovny Aleše Bláhy měl nový systém mít. Zařízení za víc než miliardu korun, odborně nazývané „kogenerační jednotka“, je navíc opět velmi šetrné k přírodě. Jeho roční emisní zatížení je podobné jako u necelých osmi rodinných domků, které topí tuhými palivy.
Spalovna, nově nazývaná ZEVO (Zařízení na energetické využití odpadu), se tak dnes směle může řadit k nejekologičtějším podnikům v zemi. S její pomocí se daří omezovat v metropoli skládky, zpracovávaný odpad navíc nejen hřeje, ale i svítí. Výsledky nedávno ocenil pražský primátor Bohuslav Svoboda a s provozem jsou podle všeho zatím spokojeni také ekologičtí aktivisté, kteří proti spalovně už dlouho neprotestovali.
