Skoro nic o tom u nás nevíme. V češtině Španělsko poslední dobou reprezentovaly (ne)nakažené okurky, porážka socialistů v komunálních volbách, demonstranti protestující (jako leckde jinde) proti úsporným opatřením. A ovšem špičkový fotbal.
Foto: Profimedia.cz
Český občan nemusí být turistou, investorem nebo rekreačním rezidentem v této klíčové zemi Pyrenejského poloostrova, aby měl právo na zevrubné informace o patrně největším sociálním hnutí na evropské půdě od pařížského Května 1968. Toto jeho právo není mediálně naplňováno, a tak je třeba výklad španělských událostí opřít hlavně o faktografii na úkor hodnoticích soudů.
Hnutím 15. května (Movimiento 15-M) je španělský výron nespokojenosti zdola nazýván podle data první masové demonstrace asi 130 tisíc lidí v 58 městech. Zastřešující funkci hnutí plní internetová občanská platforma Reálná demokracie teď! (Democracía Real Ya!), která zahraničí oslovuje anglicky jako Spanish Revolution.
Aktéři a ideje
O hlavních tématech a orientaci hnutí vypovídají už jen samotné názvy sdružení, které byly od počátku jeho součástí, i když některá vznikla dříve: Juventud sin Futuro (Mládež bez budoucnosti) odráží skutečnost, že 44 procent španělů do 35 let je nezaměstnaných, a tedy – jak zní jejich heslo končící hrozbou – „bez práce, bez domu, bez příjmu a beze strachu“. Do tohoto typu „organizací“ patří i výmluvná Platforma postižených hypotékou.
Sdružení Nevolte! (NoLesVotes!) je výrazem hluboké krize legitimity politických stran, zejména vládnoucích socialistů (PSOE) a pravicové Lidové strany (PP), hlavní síly opozice, která socialisty pravidelně střídá u moci už desítky let. Protestní hnutí tuto levici i pravici odmítá nejen graficky znevažujícím spojením a přeškrtnutím zkratek obou partají na plakátech („PPSOE“), ale i oblíbeným sloganem „PSOE, PP, la misma mierda es“ (Socialisté a lidovci jsou stejné sračky). Hluboká nedůvěra mezi rebely panuje vůči největšímu odborovému svazu CGT, který po neobyčejně úspěšné generální stávce 29. září 2010 proti sociálním restrikcím vlády Josého Luise Zapatera schválil bolestné reformy výměnou za několik kosmetických vládních ústupků.
ATTAC España je starou místní sekcí mezinárodní organizace „pro zdanění finančních transakcí prostřednictvím občanů“, k jejímuž založení vyzval už v roce 1998 v úvodníku francouzské revue Le Monde diplomatique její tehdejší šéfredaktor španělského původu Ignacio Ramonet. Hnutí 15. května tažení proti finančnímu kapitálu radikalizuje a bezděčně politizuje důrazným konstatováním: „Nejsme zboží v rukách politiků a bankéřů.“
Tyto i mnohé další složky Hnutí 15. května vstoupily do širšího povědomí podle svého základního manifestu Indignaos! (Rozhořčení!). Prohlášení bylo inspirováno stejnojmenným – loni před Vánoci vydaným – francouzským bestsellerem (1,5 milionu výtisků) z pera odbojáře, odpůrce fašismu i stalinismu, vězně Buchenwaldu a spoluautora Všeobecné deklarace lidských práv Stéphana Hessela. V březnu vyšlý překlad jeho knihy do španělštiny opatřil apelativním úvodem – výzvou k veřejné akci – ekonom a veterán španělské občanské války na straně levicových republikánů José Luis Sampedro Sáez, autor řady knih o globalizaci a tvůrce konceptu „humánní ekonomie“.
Nenápadné přerůstání
Je zřejmé, že španělské jaro napohled není programově revoluční. Nejen proto, že samo sebe definuje jako nenásilné, nestranické, neodborářské, a dokonce apolitické. Pojem „revoluce“ se v základních prohlášeních vyskytuje zatím pouze v sousloví „morální revoluce“. Požadavek reformy volebního zákona – změkčení většinového d’Hondtova systému redistribuce hlasů, který prospívá velkým stranám – je krotký. Ale faktickým vývojem hnutí a diskuzemi pod širým nebem postupně požadavky přerůstají do konfliktnějších podob. Lze si stěží představit „reformu v mezích zákona“ (v rámci běžných procedur liberální demokracie), která by umožnila „trvalou a okamžitou odvolatelnost politiků“ kvůli neplnění jejich volebních slibů. Protestující už také dospěli k nutnosti „okamžitého znárodnění všech bankovních subjektů“.
Zmíněný faktický vývoj hnutí „indignaos“ měl několik radikalizujících milníků. Po úspěchu demonstrace 15. května a po několika potyčkách malých skupinek anarchistů s policií přešla mobilizace ke „kempování“ na náměstích, nejprve na Puerta del Sol v Madridu a poté v dalších větších městech po celé zemi. Tyto kempy dostaly organizační strukturu s voleným vedením a vlastními „zákony“, které zajišťují hygienu, přísun potravin, dodržování zákazu alkoholu. Rovněž stanoví způsob komunikace s médii, policií, úřady i podnikateli, kteří v okolí „kempů“ přicházejí o tržby.
Před komunálními volbami 22. května dospělo hnutí – nerespektováním verdiktu ústřední volební komise a ústavních soudců k rozchodu – ke zjevné občanské neposlušnosti. Jejím symbolem se stala klasická latinskoamerická revoluční píseň, nám známá v podání Joan Baezové: No Nos Moverán (S námi nepohnou). Další vzpruhou pro mobilizaci, která se fyzicky vyčerpávala, byl tvrdý a ve výsledku neúspěšný zásah katalánské policie proti demonstrantům na Plaza de Cataluña v Barceloně 27. května. Kromě zapění No Nos Moverán se v solidární demonstraci v Madridu objevily v rukou lidí rudé karafiáty, symbol portugalské „karafiátové revoluce“ z dubna 1974. Ta ale byla levicovým – byť masově zdola podporovaným – vojenským převratem. Symbolika španělských událostí je vůbec důležitá; tamní protestní kempy vědomě imitují podobu káhirského náměstí Tahrír za únorové revoluce v Egyptě.
Předminulý víkend se Hnutí 15. května rozhodlo k decentralizaci shromáždění do jednotlivých čtvrtí (barrios) španělských měst a hnutí tím posílilo; jen v Madridu se prý v první vlně této iniciativy sešlo čtvrť po čtvrti k debatám o veřejných záležitostech 20 tisíc lidí.
Pouhé plácnutí do vody a vysychání veletoku obří Street Party z náměstí v potůčkách bezvýznamných vedlejších uliček? Anebo ve španělsku vzniká paralelní mocenská struktura, potenciální konkurent státní moci? Tohle jistě brzy zváží ministr vnitra, socialista Alfredo Pérez Rubalcaba, který má nahradit v čele PSOE všeobecně nenáviděného Josého Luise Zapateru. Ještě nedávno říkal, že „policie má problémy řešit, nikoli prohlubovat“.
