Expremiérovo vystoupení připomnělo, že se v ČSSD ještě budou dít věci
Napjatě očekávaná přednáška předčasného důchodce Miloše Zemana spolehlivě přeplnila velký sál na pražském Žofíně. A to stál „lupen“ pro firmu čtyři a půl tisíce a pro jednotlivce tisíc. Majitel pořadatelské agentury NKL Žofín Jan Nekola, který společně s bývalým ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem údajně akci vymyslel, doplnil informaci, že polovina lístků byla věnována vysokým školám a dalším charitativním organizacím, třicet až čtyřicet procent účastníků zaplatilo tisícikorunu a „jen minimální počet organizací“ dal čtyři a půl tisíce, což údajně tak tak pokrylo náklady. Čímž pan Nekola odmítl spekulaci, že nějaká firma financuje návrat Miloše Zemana na politickou scénu.
Strůjce zázraku.
Tato možnost kupodivu nejvíc děsí část sociální demokracie, která byla do nynějších mocenských nebo alespoň lukrativních pozic vynesena díky Zemanově nedávné energické činnosti v čele strany a vlády. Bývalý premiér neopomněl připomenout, že byly časy, kdy měl někdejší postkomunistický Levý blok dvojnásobně vyšší preference než ČSSD. A přesto se v polovině devadesátých let stal zázrak a postkomunisté v transformované podobě se nestali v Česku hegemonem levice, jako se to přihodilo nejen v Polsku, Maďarsku, ale i v Itálii. Jenomže Zeman soudí, že činnost současného sociálnědemokratického vedení vyvolává vážnou obavu, že tuto hegemonii na levici brzy získá KSČM.
Pozor na krysy.
Další důchodcova teze zní, že ty tam jsou porevoluční časy, kdy se do politiky natlačil každý, kdo chtěl, a až ve vodě se ukázalo, zda umí plavat. Dnes je „čas nových vůdců“, kteří prokázali své schopnosti dole, v regionech. Zvučnými příklady nechť slouží Bill Clinton, Gerhard Schröder nebo Jacques Chirac. „Neprojdou-li političtí vůdci tímto filtrem, soudí Miloš Zeman, „zaplní politickou scénu ambiciózní politické myši. A pokud šedivá myš povyroste, stane se z ní krysa“. (Pobavený potlesk sálu.) Kohopak měl asi Miloš Zeman na mysli?
Návrat k programu.
Zemanova přednáška se jmenovala Několik poznámek k reformě veřejných financí. Autor deklaroval, že vystupuje „ne jako vracející se růžový panter (ohlas na obálku týdeníku EURO 35/2003), ne jako Lenin přijíždějící na Běloruské (myšleno Finské) nádraží“, ale jako občan Miloš Zeman, který považuje za „správné, poctivé a nezbabělé“ sdělit své názory na reformu. Podstata sdělení ale nebyla odborně ekonomická, nýbrž politická. Vytýkali-li přední sociálnědemokratičtí politici Zemanovi, že se do debaty o dalším směřování strany nezapojil, tak se nakonec zapojil. Trvají-li na tom, že musí v ČSSD zase začít pěkně od píky, sdělil jim z pyšného žofínského sálu, že na to kašle. Obešel stranickou proceduru a „knížecím“ způsobem prohlásil, že technologie a strategie politiky, kterou zvolili jeho nástupci, je možná vedena dobrými úmysly, ale reálně je špatná. Přičemž ta Zemanova byla samozřejmě dobrá. Předně současné vedení sociální demokracie zrazuje volební program. Reforma veřejných financí (Miloš Zeman bere tento název jako uzanční, protože ve skutečnosti o žádnou reformu nejde) olupující důchodce, zaměstnance a nemocné, kteří se nemohou bránit, je toho dokladem. Za druhé, tato mikroskopicky většinová vláda je fatální chybou. Miloš Zeman ordinuje návrat k volebnímu programu ČSSD, posílení příjmové stránky státního rozpočtu a menšinovou vládu tolerovanou na základě rozpočtových úspor.
Přátelská polemika.
Miloš Zeman ale současně odmítá úsporné balíčky, hrdě se hlásí ke keynesiánství a prosazuje silné veřejné investice, které by rozpumpovaly hospodářství a v konečném důsledku naplnily státní kasu. Nikoliv zvyšování nepřímých daní, nýbrž vyšší zdanění příjmů, které je u nás jedno z nejnižších v Evropě. Žádné soukromé penzijní fondy – tvrzení o tom, že odvody na penzijní pojištění nestačí krýt výdaje, jsou mýtus.
Na přání pořadatelů usedl vedle Miloše Zemana někdejší poslední ekonom Špidlovy vlády Jiří Rusnok. Svou přítomností podpořil bývalého premiéra, ale v „přátelské polemice“ ho několikrát upozornil na nesprávnou interpretaci čísel a nepřímo naznačil, že jeho ekonomické závěry jsou chybné. Argumentuje-li Miloš Zeman ve prospěch zvýšení příjmové daně tím, že ve všech vyspělých evropských zemích je zdanění podstatně vyšší, míní Rusnok, že používá údaje o maximálně možném efektivním zdanění, které se však týká nepatrné skupiny obyvatel. Průměrné efektivní zdanění není ve vyspělých státech vyšší, přičemž je otázkou, zda se máme poměřovat s nejvyspělejšími zeměmi, k jejichž úrovni máme daleko.
Argumentuje-li Miloš Zeman tvrzením, že výběr penzijního pojištění činí 250 miliard korun, což na důchody bohatě stačí, pak bývalý náměstek ministra práce a sociálních věcí Jiří Rusnok tvrdí, že uvedená částka nezhrnuje jen odvody na důchody, ale i na politiku nezaměstnanosti a další platby. Výdaje na důchody jsou o patnáct až dvacet miliard vyšší než příjmy do průběžného systému. Jiří Rusnok podotýká, že možnosti keynesiánské ekonomiky přímé státní podpory se snižují a nové členské země budou v Evropské unii ještě více pod drobnohledem než „staří“ členové. Navržená reforma veřejných financí není ideální, ale je zapotřebí začít s tím, co leží na stole, míní Rusnok.
Bývalí.
Ale odborná ekonomická diskuse, ač Milošem Zemanem zdůrazňovaná, byla opravdu jen rámcem žofínského vystoupení. Tak dlouho prý jezdila do Nového Veselí „jedna delegace za druhou“ a ptala se Miloše Zemana na jeho názor na reformu veřejných financí, až si dal říct, přijel na Žofín a řekl, že bez něj spěje ČSSD do pekel. Čímž reálně opět vstoupil do politiky, ať už on sám, Vladimír Špidla nebo Stanislav Gross tvrdí že ne.
Prozatím se Zemanova auditorie obešla bez celebrit a vyvolávala spíše dojem zašlé slávy. Šéfové firem se státní účastí si dali pozor, aby neprovokovali státní moc. Stejně tak šéfové dalších velkých firem. Poslanci měli reálný důvod nepřijít, protože zhruba ve stejné době ve sněmovně Bohuslav Sobotka zdatně zdůvodňoval právě tu reformu, kterou pokládá Miloš Zeman za zcestnou. Přesto se objevili například poslanci Ivan David, Stanislav Křeček, Miloš Kužvart, Karel Šplíchal a Jiří Václavek, z Ústí nad Labem přijel šéf severočeské krajské organizace ČSSD Jaroslav Foldyna. Kromě Rusnoka, Grégra a Davida bylo možné vidět i další ministry Zemanovy vlády Jana Fencla a Petra Lachnita. Přítomen byl i bývalý šéf Fondu národního majetku Jan Stiess, bývalý šéf Českého Telecomu Přemysl Klíma a současný předseda Českého statistického úřadu Jan Fischer. Během závěrečného rautu dělali společnost Miloši Zemanovi především bývalý šéf jeho poradců Miroslav Šlouf a bývalá poslankyně Jana Volfová.
Pozice Miloše Zemana po jeho dobrovolném odchodu na Vysočinu je nyní poněkud podobná pozici Václava Klause, když opustil vedení ODS, vyklidil kancelář předsedy sněmovny a řada komentátorů, politologů i politických kolegů ho vykazovala do akademické sféry. Výsledkem údajného konce Klausovy éry je to, že nyní sedí na Hradě. Ironií osudu je, že dle logiky věci tam měl spíš sedět Miloš Zeman, který s touto kalkulací pravděpodobně odjížděl na chalupu. Teď se vrátil jako persona non grata ve vlastní straně.
Velebnost přírody na Vysočině zřejmě probouzí v člověku sentiment, takže Miloš Zeman zakončil svůj proslov latinským citátem: „Řekl jsem a spasil jsem svou duši.“ Definitivnost tohoto konstatování by však nebylo rozumné míti za definitivní. Zemanovo vystoupení na Žofíně neoslnilo, ani nezklamalo a ani nezbořilo vládu. Připomnělo ale, že se v sociální demokracii ještě budou dít věci. Není pravděpodobné, že strůjce jejího úspěchu v posledních dvou volbách bude stát mimo.
