Menu Zavřít

Spasitelé, nebo fanatici?

3. 2. 2014
Autor: Euro.cz

Lidi, kteří upozorňují na korupci, motivuje hlavně touha po spravedlnosti. Veřejnost jim tleská, ale zároveň je má za podivíny

Třiasedmdesát procent Čechů se domnívá, že většina veřejných činitelů nebo téměř všichni jsou zapleteni do korupce. Jestliže si národ dokáže bez váhání odpovědět na klasické Gercenovo Kto vinovat?, pak je přece jen složitější najít rozumnou odpověď na Černyševského Što dělať?, tedy kromě Uljanovova velmi nedemokraticky zjednodušujícího Streljať. Část odpovědi nabízejí takzvaní whistlebloweři, hezky česky „píšťalkáři“, kteří se neváhají vzepřít zaběhlému „modu vivendi“ a jít proti proudu tím, že ohlásí případy korupce ve svém okolí. Dělají problémy a sami pak často mají ještě větší. Znepřátelí si spoustu lidí, ale někdy, výjimečně, přece jen dostanou šanci ukázat, že to poprvé nebyla náhoda.

Redakce týdeníku Euro hledala typické představitele tohoto fenoménu. Mezi českými protikorupčními bojovníky nemůže chybět vyhozený šéf interního auditu pražského dopravního podniku Lukáš Wagenknecht, který bude nejspíš nově dělat průvan na ministerstvu financí. Stejně tak sem patří i odvolaná šéfka kontroly kvality na Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) Miloslava Pošvářová a samozřejmě klasický whistleblower, bývalý šéf Státního fondu životního prostředí Libor Michálek, který zveřejněním nahrávek „sesadil“ ministra životního prostředí Pavla Drobila -a sám teď sedí v Senátu. A samozřejmě jsme nemohli pominout protikorupčního gurua Karla Janečka a aktivistu Matěje Holana, který se nesnaží o nic menšího než o rekonstrukci státu (viz profily na stranách 22-24).

Co tyto lidi motivuje? Vnitřní puzení a smysl pro spravedlnost, nebo něco jiného, méně bohulibého? Jaké jsou jejich osobnostní charakteristiky? A jak se na ně dívá zbytek společnosti?

Americká kolébka Asi nejlepší odpovědi můžeme nalézt v kolébce „whistleblowingu“, ve Spojených státech.

Letos 30. července uplyne už 236 let ode dne, kdy Kongres jednomyslně přijal první zákon na jejich ochranu a uzákonil „povinnost všech, kteří jsou ve službě Spojených států, ale i veškerého ostatního obyvatelstva nahlásit Kongresu nebo jinému příslušnému úřadu nevhodné chování, krádež, jež jsou jim známy a jichž se kdokoli dopustil v rámci služby státu“. Zajímavá je i kauza, která k přijetí první normy vedla: dva námořní důstojníci ohlásili mučení britských válečných zajatců, jehož se měl dopustit velitel amerického námořnictva komodor Esek Hopkins. Tehdy nešlo o korupci. Moderní whistlebloweři ani tak nezachraňují životy (tedy s výjimkou průšvihů tabákových či farmaceutických koncernů), jako spíš zabraňují zneužívání veřejných peněz.

Celkový rozsah whistleblowery zachráněných peněz odhadl loni senátor za stát Iowa Chuck Grassley, který se legislativou na podporu whistleblowingu zabývá dlouhodobě, na více než 30 miliard dolarů. Znamená to, že Američané, kteří obecně nezávidějí úspěch, ale zároveň nesnášejí plýtvání penězi daňových poplatníků víc než co jiného, jsou ohlašovatelům vděčni a chovají je v úctě?

Expert na whistleblowery, profesor na politickou psychologii z Marylandské univerzity C. Frederick Alford, říká, že ačkoli širší společenství v obecné rovině k lidem ohlašujícím a dokumentujícím nepravosti chová respekt a chápe potřebu takového jednání, v praktické rovině často nahlíží na tuto formu „vybočení z davu“ s jistou dávkou nedůvěry. Běžné je obviňování z nedostatku loajality k zaměstnavateli, vyhýbavé mlčení kolegů, ostrakizace a vyhazov. A v USA, kde je za informace o poškozování nebo okrádání státu či jeho složek vyplácena odměna, vystupuje i podezírání z finanční motivace.

Kolem whistleblowingu v Americe skutečně vznikl celý klastr navazujících aktivit a byznysů, od právních kanceláří zastupujících whistleblowery (za podíl na odměně) přes odborné poradenství nevládních i vládních organizací až po akademiky, kteří fenomén intenzivně studují. Například právní firma Phillips & Cohen, sídlící na skvělé adrese v centrálním Washingtonu, se pyšní 11 miliardami vymožených dolarů pro poplatníky, které vybojovala v dohodách o narovnání s provinilými firmami, a více než 730 miliony dolarů na přiznaných odměnách pro samotné whistleblowery. Seznam vyhraných případů se čte jako „kdo je kdo“ v americkém velkém byznyse, na předním místě jsou farmaceutické koncerny (GlaxoSmithKline, Pfizer) a zdravotnické řetězce, ale také finanční instituce (Goldman Sachs, Merrill Lynch), zbrojařské koncerny, energetické a telekomunikační společnosti. Výčet je prostě dlouhý a společným jmenovatelem jsou předražené dodávky, fakturované, ale neprovedené nebo zbytečné výkony, úplatky.

Cynický idealismus Přes dlouhou tradici a přes veškerou právní ochranu nemají ani v USA oznamovatelé nepravostí snadný život. Profesor Alford jejich osud shrnuje lapidárně: „Zatímco k tomu, aby se člověk whistleblowerem stal, je zapotřebí jistého druhu idealismu či naivity, pak k tomu, aby člověk jako whistleblower přežil, potřebuje chladnokrevný cynismus.“

Poměrně podrobné průzkumy provedené specializovanou organizací Ethics Resource Center (ERC) a publikované ve studii Inside the Mind of a Whistleblower (V hlavě whistleblowera) zjišťují, že zhruba dvě třetiny zaměstnanců hlásí případy neetického chování, pokud se s nimi setkají. Tento rekordní podíl z roku 2011 navazuje na sérii hodnot, která od roku 2000 nikdy nepoklesla pod 53 procent.

Drtivá většina (84 procent) z těch, kteří se stanou whistleblowery, se v první fázi pokouší vše ohlásit a dosáhnout nápravy nejdříve uvnitř podniku a jen 18 procent se odhodlá jít se svou pravdou mimo organizaci, v krajním případě na veřejnost. Pouze dvě procenta se vydají rovnou s ohlášením mimo organizaci, aniž by jí to předtím anebo souběžně oznámili.

V tomto ohledu je tedy případ Edwarda Snowdena, bývalého zaměstnance CIA a analytika NSA, který zveřejnil v médiích informace o rozsáhlém sledování elektronické komunikace po celém světě včetně vrcholných politických představitelů spřátelených zemí americkými bezpečnostními službami, vysoce atypický. Dokonce i Snowden však podle svých slov čekal, zda se americká politika přece jen nezmění po nástupu prezidenta Baracka Obamy.

Průzkumy a studie na toto téma zřetelně vyvracejí domněnku, že primární motivací whistleblowerů jsou peníze či publicita.

Nejsou to ani vypočítavci, ani slavomani. V 99,5 procenta bylo jejich primární motivací přesvědčení o tom, že je to zkrátka správné. A udělali to proto, že se domnívali, že to není zbytečné, že jejich jednání bude přínosné z hlediska sjednání nápravy. O tom bylo přesvědčeno vysokých 79 procent ohlašovatelů, přičemž ve třech čtvrtinách případů se spoléhali na podporu managementu. Více než tři čtvrtiny těch, kteří se k hlášení odhodlali, měly pocit, že jejich postavení uvnitř organizace je schopno způsobit změnu. Naopak u té třetiny, která ví, ale k ničemu se neodhodlá, bylo primárním důvodem nečinnosti přesvědčení, že „to nemá cenu, protože se nic nezmění“ (59 procent), následované „obavou z pomsty“(46 procent).

Politický nástroj Bohužel, plně srovnatelný průzkum není k dispozici v Česku, byť dokumentovatelné příběhy „píšťalkářů“ svědčí o tom, že se přinejmenším ze začátku pokoušeli postupovat v rámci interní služební hierarchie. Alespoň pokud neměli a priori nedůvěru k nadřízeným, protože je považovali za součást problému, nikoli jeho řešení. Češi, pokud by se o korupci dozvěděli, by to podle průzkumu Transparency International ohlásili v 55 procentech případů. Což je mimochodem stejně jako na Slovensku a mnohem více než v Maďarsku (22 procent), ale zároveň mnohem méně než v Británii (91 procent) a o něco méně než v USA (65 procent). Češi v zásadě deklarují překvapivě vysokou (po pravdě až těžko uveřitelnou) ochotu angažovat se ve veřejném zájmu při potírání korupce, avšak vzhledem k pevně zakotvenému přesvědčení o zkorumpovanosti celé „věrchušky“ (viz graf) a v obavách z perzekuce preferují čeští whistlebloweři (až na výjimky) anonymitu.

Oznamovatelé se vzhledem k marasmu, do nějž se náš ani ne pětadvacet let starý, ale pohříchu vyčerpaný „ancien régime“ propadl, stali nejen žádanou, ale také účinnou zbraní posledních politických kampaní v Česku, když si je jako protikorupční metál připnuli na hruď (ne)politici. A překvapit nemůže ani jejich současné lákání do exekutivy, především do resortů připadajících na představitele politického uskupení ANO.

Vždyť jak jinak a zřetelněji může šéf demonstrovat, že skutečně bojuje proti „starým pořádkům“, než když přitáhne lidi, kteří jsou dosavadními „hrdiny protikorupční války“? Ve skutečnosti je to chytrý, byť potenciálně riskantní prvek, jak odlišit svůj politický produkt od konkurence, která musí saturovat personální požadavky na moc vyhladovělé strany.

A v čem spočívá riziko? Přečtěte si, kromě profilů, i rozbor osobnostních charakteristik českých whistleblowerů od profesionála -renomovaného psychiatra profesora Cyrila Höschla. Je zajímavý sám o sobě, ale odpovídá i na otázku, co lze čekat od této symbiózy.

Moderní whistlebloweři ani tak nezachraňují životy, jako spíš zabraňují zneužívání veřejných peněz.

SLAVNÝ WHISTLEBLOWER

Jak potopit belgického krále

Jeden z nejslavnějších případů whistleblowingu se datuje do konce 19. století a jeho ústřední postavou byl Brit Edmund D. Morel, jenž pracoval jako úředník v jednom liverpoolském rejdařství. To mělo kontrakt na provozování obchodní linky mezi belgickými Antverpami a přístavem Boma, tehdejším hlavním městem Svobodného státu Kongo, od roku 1885 osobní kolonie belgického krále Leopolda II. Úředníčkovi Morelovi neseděla struktura zboží v nákladních listech. Nezdálo se mu, že zatímco z Bomy přicházejí samé cenné suroviny, zejména kaučuk a slonovina, z Antverp odplouvají vesměs jen zásilky zbraní a munice, nikoli komerčního zboží. Z těch nákladních listů správně usoudil, že ve Svobodném státě Kongo nemůže být provozován svobodný obchod, ale pouze hrubě neekvivalentní směna, ba otrocká práce. Začal psát a spolu s dalšími aktivisty nakonec dosáhl toho, že král Leopold II., jehož zisk ze soukromé kolonie je odhadován v dnešním přepočtu na půl až jeden a čtvrt miliardy eur, odevzdal důkladně vylidněné Kongo v roce 1908 (sic!) belgickému státu. Ten dva roky přemýšlel, zda tak hnusné dědictví má vůbec převzít. Nakonec Srdce temnoty převzal, a ono se „okotilo“; místo Leopoldovy slonoviny a kaučuku třeba v mědi, kobaltu, diamantech, zlatu a také uranu, naprosto klíčové surovině pro Project Manhattan a americkou atomovou bombu. Morel byl přesvědčeným pacifistou, seděl kvůli tomu i ve vězení. Po první světové válce byl šéfem vlivného časopisu Foreign Affairs a poslední dva roky před svou smrtí (1924) byl i poslancem parlamentu za Labour Party. (zam)

Češi, pokud by se o korupci dozvěděli, by to podle průzkumu Transparency International ohlásili v 55 procentech případů.

Graf

BEROU SKORO VŠICHNI

Které instituce v Česku jsou zcela nebo z velké části zkorumpované (v %)

bitcoin_skoleni

Zdroj: CVVM, březen 2013

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

  • Našli jste v článku chybu?