Český deficit ohromí svět
Česká republika dosáhne patrně letos svého prvního primátu mezi zeměmi OECD. V tak špatném stavu nebude mít státní kasu ani jeden ze členů klubu nejvyspělejších států planety. Deficit veřejných rozpočtů Česka bude patrně kralovat i všem postkomunistickým ekonomikám. Již dnes je jasné, že státní rozpočet skončí schodkem na úrovni devadesáti, možná až sta miliard korun. Privatizační příjmy, které měly rozpočet zachraňovat, nebudou stačit ani zdaleka na plánované výdaje Fondu národního majetku (FNM). Bilance FNM skončí také schodkem, jehož výše bude o tři miliardy vyšší než loni a dosáhne 14,2 miliardy korun. Celkově se deficit veřejných rozpočtů - po odečtení výnosů z privatizace - bude pohybovat v rozmezí 170 až 190 miliard korun, což představuje osm až devět procent hrubého domácího produktu.
Tento výsledek vybojovala vláda ČSSD zejména vzhledem k podpoře, kterou její fiskální politika dostala v posledních dvou letech od ODS. Vinou této podpory se zcela neúnosný vývoj veřejných financí nezmění ani v příštím roce.
Nic není nemožné.
Pokud jde pouze o státní rozpočet, měl letos skončit schodkem ve výši 49 miliard korun. Jako důvod vyššího deficitu ministerstvo financí uvádí především splacení ztráty Konsolidační banky za rok 1999 ve výši 33 miliard korun. Ta měla být uhrazena již v roce 2000, což se vinou politických sporů smluvně opozičních stran nestalo. Další navýšení má na svědomí například sněmovnou schválené rozhodnutí odškodnit klienty družstevních záložen, které přijde daňové poplatníky na pět miliard korun. Další miliardy stojí například neplánované zvýšení důchodů.
Jenže trhací kalendář se ze státního rozpočtu stal již mnohem dříve. Například ztráta Konsolidační banky za rok 2000, která bývala hrazena přímo ze státního rozpočtu, byla letos zaplacena z FNM. Dále vláda vytvořila - opět s podporou poslanců - dva mimorozpočtové fondy. Na Fond dopravní infrastruktury a Fond bydlení byly přesunuty další rozpočtové výdaje ve výši 23 miliard korun. Těmito triky byl rozpočet již v okamžiku schválení vylepšen zhruba o čtyřicet miliard korun.
V obrovském měřítku se letos počítalo s čerpáním výnosů z privatizace. Ze zhruba 150 miliard nakonec nepřiteče nejspíš osmdesát. Vláda totiž prodala jen část z nabízeného majetku. Pražské vodovody a kanalizace vynesly šest miliard korun, Komerční banka 40 miliard, České radiokomunikace 6,8 miliardy (vláda čekala alespoň dvacet). Minoritní podíl v České pojišťovně nakonec stát vyměnil za necelé čtyři miliardy korun. Na dividendách vybral FNM pět miliard.
A tak se musely seškrtat výdaje o 78 miliard korun. Sněmovna naštěstí ušetřila čtyřicet miliard rozhodnutím, že nebude vytvořena Sociální pojišťovna, jejíž rezervní fond měla naplnit právě zmíněná částka. Pokráceny byly i čerstvě založené fondy dopravy a bydlení.
Za co ručíme.
Skutečný schodek veřejných financí však zkresluje skutečnost, že ministerstvo financí nemá povinnost vytvářet rezervy na poskytnuté státní záruky. Údaje z analýz Patria Finance říkají, že vláda přímo garantuje úvěry za 173 miliard korun. Kromě toho stát ručí za 136 miliard záruk vydaných Exportní a ganranční pojišťovnou a Českou exportní bankou. Za dalších 156 miliard korun ručí v České konsolidační agentuře a záruka se vztahuje i zhruba sto miliard korun přesouvaných z ČSOB z portfolia bývalé IPB. Dohromady bratru šest set miliard. Riziko plnění je přitom nejasné. Odvodit se dá z údajů uvedených v takzvaném Předvstupním programu připraveném v první čtvrtině letošního roku pro Evropskou komisi. Ten počítá pouze se 143 miliardami přímo poskytnutých garancí, které byly vydávány postupně od roku 1993. Téměř dvě třetiny těchto záruk jsou zařazeny ve skupině s devadesátiprocentním rizikem plnění. Osmina je v kategorii devadesát až sto procent rizika. Méně než třicetiprocentní rizikovost má jen třetina přímo vládou vydaných garancí. Vládní dokument charakterizuje jako vysoce rizikové nejen záruky za úvěry poskytnuté v rámci pomoci bankám, ale také úvěry čerpané od Evropské investiční banky na výstavbu a zlepšení stavu silnic a dálnic a také úvěry Českým drahám.
Ovšem vrcholný rozpočtový trik letošního roku se zrodil na ministerstvu obrany, které přesvědčilo vládu, že dluh vůči Aeru Vodochody za L-159 převede na britskou Standard Chartered Bank. Nejde o nic jiného, než o další navýšení rozpočtového deficitu. Fakticky to znamená že vláda místo peněz vydává dlužní úpisy a tím defakto emituje vlastní peníze. Pokud by nám volič tuto vládu zachovat ráčil, patrně se dočkáme k bankovkám ještě státovek.
Premiérská lež.
Zejména premiér Miloš Zeman opakovaně zdůrazňuje, že za katastrofální stav veřejných financí mohou minulé vlády a jejich neúspěchy při transformaci české ekonomiky. Jeho kabinet prý pouze odhaluje to, co bylo dříve skrýváno. Ne že by transformační náklady v České republice nebyly neúměrně vysoké a velká část rozpočtových schodků nešla na jejich vrub, celkově však jde o předvolební lež určenou pro neinformovanou veřejnost. Již zmíněný Předvstupní program zpracovaný tehdejším ministrem financí Pavlem Mertlíkem a schválený vládou kvantifikoval dopady transformačních nákladů na hospodaření veřejných rozpočtů. Na základě těchto propočtů činí transformační náklady v letošním roce 4,6 procenta hrubého domácího produktu. V té době očekávaný schodek veřejných financí činil 9,4 procenta HDP. To je téměř dvojnásobek úrovně maastrichtských kritérií. Ta jsou sice povinná pouze pro členské země eurozóny, nicméně schopnost kandidátů dosahovat jejich hodnot bude vážným argumentem již za rok při uzavírání předvstupních rozhovorů do Evropské unie.
Utrácet umějí.
Na příkladu vlády Miloše Zemana lze zcela jasně prokázat, jak je riskantní pouštět se do prorůstové fiskální politiky. Sociálnědemokratický kabinet nedokázal udržet proticyklický charakter rozpočtové politiky a zavedl zemi do pasti, z níž se bude velmi obtížné dostat. Fungování veřejných rozpočtů v rámci hospodářské politiky státu bylo v České republice dlouhodobě problematické. V letech 1994 až 1996, tedy v období zrychlování růstu ekonomiky, působil rozpočet značně expanzivně a bránil přirozeným ekonomickým mechanismům v brzdění poptávky. To bylo jednou z hlavních příčin měnové krize v roce 1997. Rozpočtové škrty, které si tato krize vynutila, pak ještě více prohlubovaly započatou recesi. To bylo vše jednoznačně procyklické působení státních financí.
Až v roce 1999 vláda šla poprvé expanzivní fiskální politikou proti recesi a podpořila růst. Pokračovala v tom i rozpočtem na rok 2000. Rozpočet na letošní rok však už měl být přinejmenším neutrální, protože ekonomika se dostala na růstovou dráhu. To se však nestalo. Dokonce ani u rozpočtu na rok 2002. Výsledkem hospodaření Zemanovy vlády proto budou škrty vynucené neudržitelnými schodky nejspíše na konci roku 2002, právě v období, kdy se očekává nejhlubší ochlazení české ekonomiky. To však už bude muset udělat nová vláda.
Reformy? Nezájem.
Zatím se nic nemění. Veřejné finance pro příští rok mohou sice počítat s rekordním přílivem miliard z privatizace, celkový deficit však nebude o mnoho příznivější. Nemoce přetrvávají a jejich důsledkem je růst podílu veřejných výdajů na hrubém domácím produktu. Zatímco v roce 1998 činil tento podíl 41 procent, pro letošní příští rok analytici odhadují 49 procent. To je růst o celou pětinu.
Samotný státní rozpočet po svérázných úpravách zdůvodněných více předvolební potřebou ODS, než skutečným vývojem fundamentálních veličin dosáhne schodku 46,2 miliardy korun. Vláda opět takzvaně ušetří na úhradě ztrát České konsolidační agentury za rok 2001. Jenže o co budou nižší letos, o to se zvednou příští rok. V zásadě jde jen o důsledek zpoždění přesunu aktiv ze zkrachovalé IPB. Rozpočet rovněž vkládá velká očekávání do růstu výnosu daně z příjmu fyzických osob. Ta by se měla zvýšit o 10,5 procenta. O deset procent se mají zvednout příjmy ze sociálního pojištění. Česká práce tak bude relativně velmi drahá. Právě daňové zatížení práce ve mzdě bude krýt výdaje státního rozpočtu ze zřetelně větší části, než je obvyklé v Evropě či v USA.
Vláda však měla jen velmi omezenou možnost sestavit rozpočet na příští rok nějak úsporněji. Za současné situace určují fiskální politiku mandatorní výdaje státního rozpočtu. Investiční výdaje vlády klesají dokonce nominálně o více než čtrnáct miliard, zatímco mzdy vyplácené státem rostou zhruba o šest miliard a sociální dávky o více než dvacet miliard.
Past mandatorních výdajů, která paralyzuje schopnost vlády provádět aktivní hospodářskou politiku, je všem českým ekonomům známa už řadu let. Největším problémem je chronicky pasivní důchodový účet. Ten by měl letos narůst o devět procent, celkem na 220 miliard korun. V demograficky velmi příznivém roce přitom vykáže schodek 28 miliard. Zemanův kabinet však neprojevil od svého nástupu ani náznak ochoty problém řešit a vzhledem k opoziční smlouvě ani nemusel.
