Glock má pověst zázračné pistole. Za úspěchem rakouské zbrojovky jsou ale i tvrdý lobbing a podivné finanční toky
„Ten magor na mě namířil glocka sedmičku! Víte, co to je? To je keramická zbraň vyrobená v Německu. Projde letištním rentgenem a stojí víc, než si tu vyděláte za měsíc,“ říká Bruce Willis coby newyorský policista John McClane šéfovi letištní ochranky ve filmu Smrtonosná past 2. Až na to, že neexistuje pistole Glock 7, ale 17, není vyrobena z keramiky, ale polymerů, nepochází z Německa, ale Rakouska, dokáže ji detekovat i obyčejný rentgen a nestojí víc než klasická pistole z leštěné oceli. Scenáristé kasovního trháku to mysleli v zásadě dobře: rakouská pistole získala za třicet let své existence gloriolu zázračné a mimořádně spolehlivé zbraně. A čím dál častěji po ní sahají nejen policisté, ale bohužel i fanatici – naposledy norský terorista Anders Behring Breivik.
Pokud bychom měli vycházet z amerických zkušeností, udělal norský fanatik rakouským zbrojařům dobrou reklamu. Když letos v lednu v arizonském Tusconu Jared Loughner zastřelil před obchodním domem šest lidí a vážně zranil kongresmanku Gabrielle Giffordsovou, stoupl denní prodej pistolí v Arizoně o šedesát procent. Největší zájem byl přitom o Glock 19 – zbraň, kterou použil i Loughner. Paradox je to jen zdánlivý. Právě model 19 patří mezi vůbec nejúčinnější pistole na trhu a trochu připomíná kapesní samopal. S přídavným zásobníkem je schopen vypálit všech 33 nábojů pod minutu, v základní verzi přitom váží pouhých 665 gramů. Navíc je k němu možné připojit řadu doplňků. Třeba s pažbou a zaměřovačem se z obyčejné pistole může stát i ostřelovací puška.
Od lopatky po zbrojaře
Výrobky rakouské zbrojovky se prodávají s příběhem, který reklamní oddělení Glocku neopomene zdůraznit v každém propagačním materiálu. Silně připomíná americký sen o obchodníkovi, který převálcoval konkurenci svou pílí a nápady. Podle firemní legendy se Gaston Glock, který rakouské armádě dodával polní lopatky, vrhl do tendru na přezbrojení vojáků. Nová pistole, která měla nahradit dosluhující model Walther P-38 z výzbroje wehrmachtu, musela splnit katalog přísných požadavků. „Mou výhodou bylo, že jsem o pistolích nevěděl vůbec nic,“ popsal Gaston Glock časopisu Forbes v jednom z mála rozhovorů, které poskytl. Příběh o dokonalém výrobku, který vznikl na koleně, má ovšem trhliny. Glock totiž sídlí v korutanském Ferlachu, kde existuje tradice puškařství od 16. století a o technické experty tu není nouze. Výsledkem byla lehká pistole s velkým zásobníkem, která se skládala jen z 34 dílů. Navíc na odjištění nepotřebovala páčku na boku rámu jako její konkurenti. Glock se aktivuje namáčknutím spouště. Faktem je, že Gaston Glock musel mít mimořádné sebevědomí a ostré lokty. První zbraň v řadě, pistole s označením 17, totiž vypadala spíše jako dětská hračka. Černý polymerový rám vyvolával ve srovnání s leštěnou ocelí klasických pistolí dojem pouhé atrapy. „Na první pohled vypadala jako ze Star Treku,“ vzpomíná světově uznávaný expert Massad Ayoob. „Ježiši, to je ale ošklivé,“ ulevil si zase americký obchodník Karl Walter, když plastovou zbraň uviděl v roce 1984 ve Vídni. Pak ale vycítil obchodní šanci – Amerika potřebovala přezbrojit stejně jako Rakousko.
Převálcovat revolvery
Nejen FBI, ale i federální policie a šerifové v minulosti dávali přednost klasickým revolverům. Tváří v tvář zločincům ale muži zákona čím dál častěji prohrávali. Než stačili tasit zbraň, protivník už často dokázal několikrát vystřelit. A než nabili zásobník, útočník stačil uprchnout. Změna přišla ve druhé polovině 80. let. „I když revolver sloužil FBI dobře několik desetiletí, začíná být zjevné, že pokud chceme ochránit životy agentů i Američanů, je nutná změna,“ prohlásil tehdejší ředitel rozvědky William Sessions poté, co při přestřelce v Miami zahynuli dva agenti právě proto, že měli zastaralé a pomalé zbraně. Shodou okolností byla miamská policie prvním zákazníkem rakouské zbrojovky v USA a zároveň prvním úspěchem v dlouhodobé strategii vytlačit domácího výrobce Smith & Wesson. Stejně jako kdysi Samuel Colt vsadila rakouská zbrojovka na policejní složky, teprve pak dala zbraně do volného prodeje. K úspěchu výrobků firmy Glock v Americe napomohla i negativní reklama. Konkurence totiž o rakouských pistolích tvrdila, že „projdou“ rentgenem, a vzhledem k tomu, že o ně mají zájem libyjští teroristé, je třeba je zakázat. Nic z toho nebyla pravda, o Glocku se ale mluvit nepřestalo. „Nejzajímavější na té kauze byla skutečnost, že až do té doby o Glocku v Americe téměř nikdo neslyšel,“ řekl časopisu Businessweek právník Národní střelecké asociace Richard Feldman. Nádech tajemství si korutanská zbrojovka stále udržuje. Finanční pozadí Glocku totiž zůstává skryto. Přestože jde na první pohled o typické „eseróčko“, vlastnické struktury nejsou známy. Po jednom procentu firmy vlastní Gaston Glock a jeho žena Helga. Zbývajících 98 procent pak soukromá nadace Firma Glock, která své hospodářské výsledky nezveřejňuje. Sečtením registrovaných prodejů pistolí po celém světě vychází obrat zbrojařské firmy na 146 milionů eur, tři čtvrtiny z toho tvoří americký trh.
Bez poskvrny
Ani sídlo společnosti ve Ferlachu, ani americká pobočka ve státě Georgia nejsou hlavními uzly, kudy protékají peníze z prodeje zbraní. Gaston Glock založil po celém světě síť krycích společností, které posílají do Rakouska nebo USA faktury za různé služby. Zisky tak putují mimo jiné do Panamy, Libérie nebo Lucemburska. Dokonce i audit PricewaterhouseCoopers z roku 2002 přiznává, že tyto firmy „nemají žádný ekonomický základ a slouží daňovým účelům“. Jisté je to, že si bankéři Gastona Glocka předcházejí. Třeba loni v prosinci šéf společnosti Hypo Alpe Adria Gottwald Kranebitter osobně přivezl jedenaosmdesátiletému zakladateli zbrojovky do jeho vily kufřík se třemi miliony eur v hotovosti. Krácení daně nebo podvod ale firmě Glock nikdo neprokázal. Hlavní strůjce finančních operací zbrojovky Charles Ewert, přezdívaný Panama Charlie, si trest odpykává, ale nikoli za neprůhledné řízení Glocku. V roce 1999 si totiž najal vraha, který měl otce-zakladatele, tedy Gastona Glocka, odstranit. Tvůrce firmy útok přežil a jeho pověst tvrdého byznysmena tím neutrpěla. U ledu nakonec skončily i ostatní výpovědi špičkových manažerů Glocku, kteří mluvili nejen o praní špinavých peněz, ale i o nezákonném uplácení politiků. Americká pobočka Glocku prý rozdávala peníze zaměstnancům, kteří zase obratem přispívali na volební kampaně vybraných senátorů a kongresmanů. Rakouská zbrojovka je v působení na politiky mimořádně zručná. Mezi svými zaměstnanci má bývalé policisty i právníky Národní střelecké asociace. Vyplatilo se – když v roce 2004 vypršel Clintonův zákon omezující zásobníky na deset patron, což znevýhodňovalo právě Glock, George Bush ho na nátlak republikánské lobby už neprodloužil.
Živá síla
Po Glocku sáhla i česká armáda, která roku 2009 nakoupila tisícovku rakouských pistolí pro 601. skupinu speciálních sil působící v Afghánistánu. Ještě předtím schytal kritiku domácí výrobce, uherskobrodská Česká zbrojovka, která armádě dodávala pistole vzoru 82. „Zkušenosti z Afghánistánu potvrzují, že vzor 82 je při nasazení v tamních podmínkách naprosto nevyhovující. Použití zastaralých pistolí ohrožuje životy našich vojáků při kontaktu s protivníkem, kdy je nutná okamžitá reakce,“ argumentoval tehdejší ministr obrany Martin Barták.
Místo zasekávající se pistole, která šla jen obtížně vyčistit od prachu, se teď útvar na svém webu chlubí rakouským výrobkem. „Jako záložní zbraň jednotlivce slouží k ničení živé síly do vzdálenosti padesáti metrů,“ píše se tu o Glocku 17.
Jestli za úspěchem stojí jeho spolehlivost nebo spíše dobrá reklama, je předmětem dohadů na mnoha militaristických blozích. Jisté je to, že tu stále existuje „živá síla“, která žene příběh o zázračné zbrani z rakouského zapadákova kupředu.
