Premiérem odhadnutý privatizační výtěžek bude třeba pokrátit dvěma až třemi
Premiér Miloš Zeman dne 20. března 2000 na Žofínském fóru prohlásil, že z privatizace lze získat až 500 miliard korun, protože jen za Český Telecom a České radiokomunikace by měl stát dostat kolem 150 miliard. Navíc upozornil, že u telekomunikací je suma jen tržní cenou, bez prémie za majoritu. S prémií by jen za Telecom podle bývalého prognostika bylo možné získat až 180 miliard. Kdyby telekomunikační firmy byly prodány okamžitě, bylo snad uvedených výnosů skutečně možné dosáhnout. Rok se ale s rokem sešel a to, co se zdálo růžové, je nyní zahaleno temnějšími barvami. Jestliže loni se kurs akcií Českého Telecomu blížil téměř tisícikoruně za kus, teď je to necelých čtyři sta. Tržní kapitalizace státního podílu dosahuje pouze 65 miliard korun. Je těžké odhadnout, jakou by investoři byli ochotni zaplatit prémii, ale do 180 miliard by celkovému výtěžku chyběl ještě pořádný kus. Podobně je to u Českých radiokomunikací. Loňské prognózy hovořily o tom, že stát shrábne 25, či dokonce 30 miliard korun. V tuto chvíli „vítězné konsorcium Tele Danmark/Deutsche Bank nabízí devět miliard. Pokud budou vládní vyjednavači úspěšní, podaří se jim nakonec uhádat dvanáct, tedy necelou polovinu loňského očekávání. Stejně neradostný sešup zaznamenal odhad prodeje čtyř licencí na UMTS. I renomovaná investiční banka HSBC ještě v půli loňského roku prohlásila, že pokud by česká vláda licence na poskytování mobilních telekomunikačních služeb třetí generace prodávala v otevřené aukci, je možné inkasovat 2,25 miliardy dolarů, více než 85 miliard korun. Tato prognóza byla odrazem euforie, která zavládla na starém kontinentě po britské aukci licencí, která ostrovní vládě zabezpečila gigantický výnos. Přehnanému očekávání podlehli téměř všichni – zahraniční a domácí analytici, ministři, ovšem i autor tohoto článku (EURO 21/2000). Britská a následně i německá aukce operátory zcela vyždímala, zadlužila a dnes aby peníze v Evropě hledal s minolovkou. Ideální okamžik pro prodej byl promeškán. Česká vláda za licence teď požaduje „pouhých dvacet miliard. V odborných kruzích panuje přesvědčení, že ani takové částky není možné dosáhnout. Za reálný je považován výtěžek kolem dvanácti miliard korun. Milošem Zemanem loni vyřčené cifry je třeba pokrátit dvěma až třemi. Jako legitimní se jeví otázka, zda za současné situace je vůbec rozumné telekomunikační majetek prodávat. Zda by nebylo lépe, jak někteří navrhují, s prodejem posečkat, až se trhy oživí. Odpověď nebude jednoduchá a jednoznačná. Co se licencí na UMTS týče, další oddalování není na místě, protože by znamenalo technologické zaostávání země. Jde teď pouze o to, zda je nutné důsledně trvat na celkovém výnosu dvacet miliard korun, či spíše na udělení další, čtvrté mobilní licence. Z hlediska krátkodobých zájmů zřejmě to první, z dlouhodobé perspektivy asi to druhé. Pro občany a firmy by mělo být celkově výhodnější, když na trh přibude další hráč. Zostří se konkurence i tlak na ceny, ačkoliv v takovém případě nynější tři operátoři za licence budou ochotni zaplatit méně, než kdyby nový rival nepřibyl. V případě Českých radiokomunikací a Českého Telecomu prodej zdaleka tak naléhavý není. Obě firmy fungují a jako polostátní ještě nějaký měsíc mohou vydržet. Je to dřevo, které roste v lese bez kůrovce, a není nutné je okamžitě vytěžit. A určitě bude lépe, když zatím zůstane „nastojato , než aby ze získaných peněz ministr Grégr pořádal nevázané orgie v podobě „velkého třesku . Samozřejmě že by vládě ČSSD odklad prodeje na popularitě nepřidal. Bilance úspěšných privatizačních akcí se tím smrskne pouze na banky a kabinet nebude schopen dostát některým závazkům z volebního a vládního programu. Zejména co se týče veřejných investic do dopravy a bydlení (příslušné fondy měly být naplněny právě příjmy z privatizace). Z hlediska obecnějších zájmů však posečkání obhajitelné je. Jestliže od investorů nyní nepřijde odpovídající nabídka, potom raději neprodávejme. Hůře než letos snad být nemůže. Prodávat akcie, když je jejich kurs na několikaměsíčním minimu (u Českých radiokomunikací byl minulý pátek nejníže od roku 1998), by mohl jen člověk, který se dostal do absolutní nouze. Je to, jako když alkoholik, svírán abstinenčními příznaky, kradmo odnáší rodinné šperky do zastavárny. Věřme, že Česká republika na tom ještě tak špatně není.
