Předák Strany kurdských pracujících Abdullah Ocalan byl minulé úterý za velezradu a vraždy odsouzen tureckým tribunálem k trestu smrti. Terorista, za nímž zůstávají desetitisíce mrtvých, či bojovník za právo na sebeurčení národa? Tuto otázku za čaly vzápětí po vynesení rozsudku řešit samy pro sebe politické elity evropského kontinentu během sepisování protestů a přímluv adresovaných Ankaře. Turecko zůstalo zatím neoblomné a směrem na Západ vzkázalo: Nechcete nás v Evropě, tak na nás nenavlékejte váš hodnotový systém! Premiér Bülent Ecevit označil dokonce stohy dopisů přimlouvajících se za Ocalanův život za vměšování do vnitřních záležitostí Turecka.
Rozsudek však projde ještě několika odvolacími řízeními a v závěru musí být podepsán prezidentem. Zbývá tedy dost času na to, aby byla nalezena schůdná cesta, kterou by si Ankara (pokud by chtěla) v případě změny rozsudku, například na doživot í, zachovala tvář jak před Evropou, kam částečně patří, tak i před povstalci v horách. Ti by ale v případě poměrně nereálného Ocalanova omilostnění rozhodně neměli podlehnout pocitu beztrestnosti. Eventuální změna rozsudku by nesměla být c hápána jako znamení slabosti.
Hranice mezi osvobozeneckým bojem a terorismem je vždy dosti křehká. V otázce tureckých Kurdů je k tomu ovšem ještě třeba připočíst skutečnost, že na rozdíl od svých pokrevních bratrů v Iráku žijí v zemi, která je pro Evropu z geopolitického pohledu například poslední baštou proti islámskému fundamentalismu. Na sebemenší destabilizaci Turecka a jeho výsostně strategické pozice nemá žádná z velmocí zájem. Ocalanův život tedy visí skutečně na vlásku.
