Politici se snaží zabránit nafukování obvodů našeho pasu. Tažení pokračuje v Mexiku, kde schválili daň na tučné a sladké potraviny
Mexiko si utahuje opasek. Nestojí za tím propad hospodářství, ale naopak růst blahobytu. Obyvatelé země si mohou čím dál častěji dopřát tacos nadité masem, které zalévají hektolitry Coca-Coly, a tak se stali nejtlustším národem planety. Vláda chce tento trend obrátit, a proto parlament poslední říjnový den schválil speciální daň na tučné a sladké potraviny.
Levnější než voda Mexičané v posledních statistikách mezinárodní Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) podle indexu tělesné hmotnosti z prvního místa vytlačili doposud vedoucí Američany. Z údajů vyplývá, že jsou o jednu dírku na pásku tlustší. Zatímco Mexičanů je obézních 32,8 procenta, u jejich severních sousedů je to „jen“ 31,8 procenta.
Statistiky jiných organizací králem těžké váhy nadále ponechávají „gringos“, ale to nic nemění na tom, že země, kde bychom spíše čekali zprávy o podvyživených indiánech, má vážný problém. Vždyť sedm z deseti jejích občanů trpí nemocemi způsobenými nadváhou, mezi něž patří třeba vysoký tlak, srdeční choroby či postižení kloubů. Děsivé výsledky z ordinací se týkají především cukrovky. Má ji každý desátý dospělý, a co je horší, obdobné zprávy přicházejí i od dětských lékařů.
Mexiko je extrémní případ, nicméně stejné zdravotní trendy způsobené pozměněnými stravovacími návyky lze pozorovat i jinde v Latinské Americe, v Asii nebo arabském světě. Rozvojový jih v tomto ohledu dohání rozvinutý sever rychleji než v ekonomické výkonnosti.
„Ve škole dříve učitel nařizoval,zařaďte se za tlouštíka‘. Nyní by děti nevěděly za kterého, tak se radši říká ‚zařaďte se za hubeňoura‘,“ ilustrovala autorovi textu před rokem dietoložka Tania Cárdenasová, jak její vlast nakynula. Je za tím zlevnění potravin, které po vytvoření Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) přicházejí ze severu, a lepší výsledky domácího hospodářství. I chudí mají dostatek prostředků, aby si talíř naplnili po okraj. Bohužel si do něj dávají čím dál více masa na úkor zeleniny.
Mexičané jsou navíc globálně největšími spotřebiteli slazených limonád. Vypijí jich 163 litrů na hlavu ročně, a ještě se tím chlubí.
Nabízí se zajímavá paralela s Českem, jehož obyvatelé jsou světově největšími (a rovněž hrdými) pijany piva. Zatímco v tuzemsku lze chmelový mok koupit levněji než vodu, v největší španělsky mluvící zemi totéž platí o limonádách. V kalorických nápojích je přitom rozpuštěno velké nebezpečí: tělo na rozdíl od stravy, která se musí rozkousat, kalorie v pití nerozezná a mnohem rychleji nabírá na hmotnosti.
Prezident Enrique Pena Nieto, který se svou manekýnskou vizáží dietu nepotřebuje, už se na bobtnání elektorátu nemohl dívat a prosadil řadu opatření. Bude omezena reklama na problematická jídla a nápoje, aby nemohla spotřebitele svádět. Kalorické potraviny dostanou označení a zmizejí ze škol, ve kterých se více času bude věnovat tělocviku. Hlavně si však občané za nezdravé stravování připlatí. Každý litr limonády podraží v důsledku speciální daně o jedno peso (1,50 koruny), což znamená růst cen o deset procent. Na tacos, hamburgery, párky v rohlíku a další fastfoodovou nabídku erár uvalí osmiprocentní daň.
Dánsko versus tuk Kritika se objevuje z obou stran. Jedni říkají, že pokles poptávky způsobí na základě zkušenosti s podobnými opatřeními u tabákových výrobků pouze razantnější zvýšení cen, přinejmenším o 20 procent. Druhá strana považuje tuto politiku za naprosto scestnou a ohání se zahraničními příklady. V ořezávání tukových polštářů pomocí daňového skalpelu totiž Mexiko zdaleka není pionýrem. Už v roce 2011 to vyzkoušeli v Dánsku a poté i ve Francii a Maďarsku. Velká Británie pod vedením premiéra Davida Camerona o zavedení desátku pro tlusté také uvažuje.
Zvláště ilustrativní je příklad Dánska. Tam na podzim 2011 za zájmu médií z celého světa jako první na planetě zavedli daň z nasycených tuků – jeden kilogram v jejím důsledku podražil o 16 dánských korun (58 korun). Zvýšení se následně muselo rozpočítat pro jednotlivé cukrovinky, mléčné výrobky či třeba pizzy. Pozitivní je, že se podařilo vybrat o 4,4 miliardy korun více a tyto peníze bylo možné věnovat na léčbu nemocí způsobených nadváhou. Jenže podle odborářů 1300 osob přišlo o práci a lidé nezačali jíst zdravěji, jen si „zakázané ovoce“ opatřili za hranicemi.
Loni na podzim po sotva ročním působení vláda daň zrušila s tím, že přinášela zbytečnou byrokratickou zátěž. Prý vlastně není až tak potřeba, neboť Dánů je obézních jen 13 procent, což nedělá takovou díru do zdravotnického rozpočtu. Příznivci opatření se však nevzdávají a usilují o jeho znovuzavedení. Kromě zvýšení daní u tučných a sladkých potravin je podle nich navíc potřeba zlevnit ty zdravé, aby lidé byli motivováni nahradit oplatku třeba jablkem.
Newyorská válka o kelímek Zlepšit životosprávu svých občanů z moci úřední chtěl rovněž končící starosta New Yorku Michael Bloomberg. V nejpočetnějším městě USA zakázal, aby se v kinech, restauracích, rychlých občerstveních, na stadionech či na benzinkách točené limonády prodávaly v kelímcích nad objem 16 uncí (473 mililitrů).
Nebylo to úplně domyšlené. V amerických stravovacích zařízeních zákazník většinou obdrží plastovou nádobu, kterou si sám u stroje naplní, přičemž běžně platí pravidlo o možnosti neomezeného dotáčení nápoje. Nicméně Bloomberg sázel na psychologii s tím, že člověk vypije většinou jen to, co už v kelímku má.
Proti opatření se přesto zvedl velký odpor.
Konzervativní republikáni svému spolustraníkovi vyčítali, že tím ohrožuje svobodu podnikání. Například ve státě Wisconsin proto schválili nařízení, které obcím dopředu znemožňovalo, aby omezení velikosti kelímků zavedly. Bloombergův zákaz však nezačal působit ani na Manhattanu, protože soud dal v mnoha instancích za pravdu stěžovatelům. Každopádně v USA otázka správného stravování a dobré životosprávy zůstává jednou z priorit politického života. Nadváha stojí Američany obrovské peníze, i když se dost složitě vyčíslují. V roce 2009 se o to pokusilo Centrum pro kontrolu nemocí a prevenci, podle jehož studie ročně na řešení zdravotních potíží spojených s obezitou padne 147 miliard dolarů (téměř tři biliony korun, tedy zhruba tři rozpočty České republiky).
Výzkumníci také vypočetli, že otylý pacient v průměru vydá za léky a návštěvy lékaře o 42 procent více než jeho spoluobčan s postavou v normě.
Michelle Obamová si souboj s obezitou vzala jako klíčové téma pro své působení v roli první dámy a rozjela kampaň se slozdraví ganem Let’s Move (Hýbejme se). Prosazuje, aby se v celých USA do školních osnov povinně vrátil tělocvik a aby jídelny nabízely zdravé pokrmy. V kampani klade důraz na to, aby se rodiče informovali, čím své potomky živí. Štíhlá prezidentova manželka dokonce v médiích vyprávěla, jak svým dcerám změnila svačiny (více ovoce, místo šťávy voda), když se jí zdálo, že začaly přibírat. U Bílého domu kromě toho zřídila zahradu se zeleninou, aby pro rodinu i zahraniční hosty měla čerstvé a zdravé suroviny.
Jedno, nebo tři místa Dosud nejviditelnější dopad tažení proti příliš kalorickým potravinám, který západním světem hýbe poslední dvě desetiletí, je více informací. Výrobci jsou nuceni spotřebitelům přehledně vysvětlovat, kolik denní potřeby tuku či cukru se skrývá třeba v jedné čokoládové tyčince, a v mnoha zemích to musejí uvádět ve svém jídelníčku i restaurace. Navzdory tomu ale nebyl ve stravovacích návycích zaznamenán výrazný posun.
Nálada ve společnosti se však mění. V některých oborech obezita nabízí nové možnosti, jinde komplikuje podnikání. Pomohla třeba obchodníkům s oděvy, kteří velikosti konfekce museli rozšířit na XXL. Je „pozitivní“ i pro medicínu v tom smyslu, že poskytla spoustu práce dietologům odborným i šarlatánským, kteří o zázračných shazovacích kúrách píší knihy. A zásadní negativní dopad má na přepravu, protože pasažéři se leckdy nevejdou do svých sedadel.
Ve Spojených státech řešili případ Kenlie Tiggermanové z New Orleans, kterou aerolinky Southwest dvakrát nepustily na palubu, protože byla příliš tlustá. Blogerka, která na internetu popisuje svoje úspěšné snahy o shození přebytečných kil, si to nenechala pro sebe. Ve svých textech nejvíce kritizovala, že u Southwest neví, na čem je. Jednou ji pozemní personál nechá v klidu nastoupit, jindy ji neodbaví. Považuje to za weightismus, což můžeme překládat jako diskriminaci kvůli váze. Letecké společnosti v USA už cvičí své zaměstnance, aby si před zákazníky dali pozor na slovo od F. Nevarují ovšem pouze před vulgárním fuck, ale i před slovem fat, tlustý. Přehnaná politická korektnost, která z americké slovní zásoby vyškrtla slovo černoch, zdolává další lingvistické mety.
Weightismus na transoceánském letu už má svoji oběť. Loni v červnu se na vozík upoutaná Američanka Vilma Soltezsová s hmotností značně přes 200 kilogramů nutně potřebovala dostat z dovolené ke svému doktorovi v New Yorku, ale zemřela v Evropě.
V Budapešti, Praze ani Vídni se jí nepodařilo nalodit k cestě přes Atlantik. Její manžel nyní žaluje všechny aerolinky, které viní ze smrti své ženy.
Obézní oprávněně požadují na provozovatelích leteckých služeb jasnou politiku, aby se mohli přizpůsobit. Některé aerolinky už proto začínají nabízet místa na trojsedačce, kde se prostřední sedadlo nechá volné.
Jiné otylé klienty, pokud to obsazenost letadla povolí, usadí tak, aby mohli zabrat dvě místa, a pokud to nejde, vrátí jim cenu lístku v plné výši. Evropský výrobce letadel Airbus dokonce přišel s řešením, že by sedadla do uličky udělal širší, zatímco vedlejší dvě by naopak zúžil, což by za cenu nepohodlí hubených zákazníků zajistilo zachování plné kapacity stroje.
Kilo je prostě kilo Nebude však nakonec diskriminován štíhlý pasažér, když ho za stejné peníze už v tak těsném prostoru umačkává otylý soused? A proč má draze připlácet za překročení hmotnosti zavazadla o pár kilo, když jeho spolucestující (třebaže s malým kufrem) váží o půl metráku víc? Společnost Samoa Air z ostrovů v Tichém oceánu, kde žijí jedni z nejtěžších pozemšťanů, to vyřešila podle slov svého prezidenta Chrise Langtona nejférovějším způsobem. Platí se podle toho, kolik pasažér váží i se svým zavazadlem.
„Už žádné poplatky za nadváhu. Prostě kilo je kilo,“ říká o průkopnickém řešení šéf samojských aerolinek, které provozují lety především v malých strojích pro dvanáct osob, v nichž se z bezpečnostních důvodů rovnoměrné rozložení hmotnosti musí hlídat mnohem důsledněji než v zaoceánských kolosech.
Funguje to tak, že klient při nákupu vidí, kolik stojí naložit do letadla jedno kilo, a vynásobí ho svojí váhou navýšenou o kufr. Na přechytračování zapomeňte, protože při odbavení si vás převáží. Langton vyzdvihuje fakt, že na takovém systému placení za letecké služby by vydělaly především rodiny s dětmi, které dnes musejí za potomka od dvou let hradit plnou cenu.
Jenže Langtonem propagované celosvětové řešení nebude jen tak. Dopadlo by třeba i na urostlé svalnatce, kteří nemají na těle ani gram nadbytečného tuku. Navíc v opakovaně zmiňovaných Státech se obézní lidé (a řada z nich oprávněně) ohánějí tím, že jejich stav je důsledkem nemoci a že jsou vlastně postižení, takže by bylo od společnosti nemravné, aby je za jejich zdravotní potíže penalizovala.
Oplácaný trenér fitness Ne všichni zaměstnavatelé souhlasí s tímto pohledem. Například Bank of Geneva z Indiany nechala na svých pobočkách „nadměrné“ pracovníky, kteří jsou náchylnější odejít na nemocenskou, hradit pětkrát vyšší odvody do zdravotního systému než štíhlé. Argumentuje tím, že nadváha je riziko, a že když člověk dělá extrémní sporty, také musí mít kvůli svým riskantním aktivitám vyšší pojištění. Kde je však hranice? Stejně tak může říct gaučový povaleč aktivnímu fotbalistovi, že mu nohu zlomenou při zápase nechce ze svého pojištění solidárně platit, protože sportovec se zranění mohl vyhnout bezpečným zalehnutím na kanape.
A neměli by si na zdravotní pojištění připlácet i úředníci (nebo třeba novináři) za to, že si tělo mrzačí při vysedávání u počítače? Jiné firmy, jako například síť hotelů Westgate Resorts, se na tlouštíky snaží jít po dobrém. Westgate pořádá celozávodní soutěže, v nichž jsou zaměstnanci za úspěšné zhubnutí, se kterým jim na účet podniku pomáhají trenéři a dietologové, odměňováni hodnotnými cenami. Ostatně podobně řetězec o deset let dříve zbavoval své lidi závislosti na nikotinu.
I tehdy se zaměstnanci bránili s tím, že kouření je jejich soukromá věc, ve které se nadřízení nemají co šťourat. Jenže zatímco holdování cigaretám už společnost odsoudila jako zlozvyk, o přejídání se to říct nedá. I proto, že problémy zapnout kalhoty má většina Američanů.
Obézní aktivisté usilují o to, aby celá země po vzoru Michiganu do zákonného výčtu zakázaných diskriminací vedle rasy, pohlaví či náboženství výslovně zařadila i váhu. Vést to může k takovým kuriozitám, jako je ta ze San Franciska, kde majitel posilovny nemohl vyhodit ani 120kilového učitele aerobiku, který už nestíhal udávat svým žákům tempo.
Těžko říct, jestli obézní lidi tlak okolí nakonec nepřinutí kapitulovat. Čím dál častěji se totiž ozývají názory, že obézní by si měli platit ročně paušální daň z tloušťky, jejíž výnos by byl přímo přesměrován do kardiologické medicíny. Myšlenku vypustili z úst politici v Alabamě i Arizoně, před časem totéž nadhodil v Německu mladý poslanec za CDU. Z pokusných balonků není jasné, jak by se obezita měřila a kdo by byl zahrnut.
Touha některých lidí diktovat své představy těm druhým je však nezměrná. I proto se nedá vyloučit, že nás v dohledné době úředník při podání daňového přiznání postaví na váhu. Nebo přeměří pas, jako to už dělají v Japonsku.
Společnost Samoa Air přišla s férovým řešením: pasažéři těchto aerolinek platí podle toho, kolik váží i se svým zavazadlem
147 mld. USD
stojí ročně Spojené státy řešení zdravotních potíží spojených s obezitou, jak tvrdí studie Centra pro kontrolu nemocí a prevenci
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce
