Nastal čas zapomenout na předvolební sliby
Bude vláda, kterou sestaví Vladimír Špidla, schopna splnit svůj klíčový úkol a omezí státní výdaje, nebo bude čekat na jinak nevyhnutelnou ekonomickou krizi? Předvolební program ČSSD vypadá na to druhé, ale programy se píší a vláda vládne. Před čtyřmi lety sliboval Miloš Zeman, že bankám nedá ze státního rozpočtu ani korunu. Ekonomičtí komentátoři si ťukali na čelo. Stav polostátních bank byl veřejným tajemstvím. Za tři měsíce tekly desítky miliard nejprve do spořitelny a potom i do Komerční banky.
Ještě včera Vladimír Špidla sliboval padesát tisíc každému narozenému dítěti. K tomu plošné přídavky. Velkorysý systém sociálních dávek, půjčky mladým na bydlení. I bez toho je dnešní deficit na úrovni pěti až šesti procent hrubého domácího produktu. A bude-li se ČSSD snažit splnit svůj slib, tak naroste minimálně o další procentní bod.
Bývalý sociálnědemokratický ministr financí Pavel Mertlík soudí, že tlak Evropské unie na Českou republiku bude silný a kabinet bude nakonec škrtat, i když se mu do toho nebude chtít. Možná i proto by Špidla rád sestavil většinovou vládu a odpovědnost za nepopulární opatření přenesl na své koaliční partnery.
Nakonec pro škrtání je teď nejlepší doba. V příštím roce podle všeho bude kulminovat konjunktura a není vhodnější okamžik pro úsporná opatření. Zotavující se západoevropská ekonomika může svou poptávkou kompenzovat domácí restriktivní opatření a hospodářský růst projde bez úhony.
Jaká je alternativa? Tu šíří například jeden významný bankovní analytik a nutno říci, že není sám. Vláda nebude dostatečně kompetentní, aby pochopila vážnost situace. Dál bude vykládat bludy o tom, že jde o splácení starých dluhů Klausových kabinetů. Deficity veřejných financí budou v příštím i dalším roce vysoko nad sto miliardami korun. Růst přesáhne možná i pětiprocentní hranici, ale brzy začne akcelerovat inflace i vnější nerovnováha. Vlivem vstupu do EU budou muset být odstraněny některé výhody pro zahraniční investory a jejich příliv se zpomalí. Z toho důvodu se vyhrotí situace v platební bilanci. Vláda nebude schopna připravit scénář integrace České republiky do Evropské měnové unie. Koruna se začne propadat. Centrální banka přistoupí ke zvyšování úrokových sazeb. Ekonomika se zpomalí a kabinet konečně začne s úspornými opatřeními. Bude ale pozdě. Vládní koalice se rozpadne a přechodný kabinet stabilizuje situaci a připraví předčasné volby. Že je to čtenáři trochu povědomé? Aby ne. To už tady skutečně bylo.
Václavu Klausovi se také nechtělo v roce 1994 a 1995 do nepříjemných opatření. Tenkrát bylo třeba přitvrdit ekonomické prostředí. Privatizovat banky, změnit konkursní zákon, aby se věřitelé mohli dostat ke svým penězům, a odpovědněji nastavit pravidla pro kapitálový trh. Tím by se urychlila restrukturalizace podnikové sféry. Znamenalo by to ale podnikové krachy a růst nezaměstnanosti. Také by to tvrdě postihlo skupiny podnikatelů, kterým tehdejší koaliční kabinet vycházel vstříc. Co by tomu tehdy asi řekli Soudkové, Junkové, Pastrňákové a další?
Česká ekonomika se očistci nakonec nevyhnula a Václav Klaus patrně teprve o uplynulém víkendu sklidil kyselé ovoce, které vyrostlo na jeho měkounkých transformačních polštářích.
Nechce se věřit, že by vláda, kterou bude sestavovat předseda ČSSD, opakovala stejnou chybu. Jedno této možnosti ale opravdu nasvědčuje. I Vladimír Špidla má své ideologické bariéry. Předseda ODS tomu říká socialismus z první poloviny minulého století a není daleko od pravdy. Ne všechno, co politik vypustí z úst, musí však brát ekonomický komentátor vážně. Špidla v minulosti projevil i pragmatický přístup.
Nyní je opravdu čas na opuštění ideologií. Země stojí před zásadními rozhodnutími, které ovlivní život jejích obyvatel na desítky let. Nejde totiž jen o to, jak uškrtat v rozpočtech státu, státních fondů a pojišťoven či obcí na příští rok čtyřicet nebo padesát miliard korun.
Politici nám budou připravovat nový penzijní systém. Změny si vyžádá financování zdravotnictví i školství. Tato rozhodnutí nebudou socialistická, občanskodemokratická, ani křesťanskodemokratická, ani liberální. Budou dobrá, nebo špatná. Reformy musí vést k tomu, že to vše bude fungovat lépe, spolehlivěji a hlavně levně. Taková rozhodnutí ale musí vzejít z širšího konsensu. To je špatná zpráva pro zastánce menšinových vlád, či koalic s minimální většinou, a tak není divu, že ekonomové budou čekat na velkou koalici.
