Nový předseda ČSSD Vladimír Špidla se svými nápady, jako je onen na úpravu mzdových pravidel pro ústavní činitele, moc racionálně uvažujících lidí nenad–chne. Jako gesto vůči voličům je dvoutisícové snížení sedmdesátitisícových platů směšné a z ekonomického hlediska je přínos podobných úspor slušně řečeno symbolický.
Výše odměn ministrů a poslanců není v absolutním vyjádření nijak nepřiměřená. Samozřejmě pokud odhlédneme od zcela nepřiměřených výkonů, které velká část ústavních činitelů podává. Platu necelých osmdesáti tisíc korun dosahují úspěšní manažeři celkem bez problémů. Tisícové pokrácení poslaneckého pří–jmu, vzhledem k jeho současné výši, voliče ČSSD – rekrutující se z nejnižších příjmových vrstev – pouze rozesměje.
O co tedy vlastně jde? Těžko říci. Zprůhlednění současného systému to nebude. Největší nemorálností v něm je poskytování nezdanitelných náhrad, které daňovým poplatníkům zásadním způsobem zastírá, kolik vlastně svým zástupcům doopravdy platí. Špidla sice navrhuje náhrady zkrátit, ale po pravdě řečeno jediným správným krokem je jejich řádné zdanění.
Ekonomický přínos navrhovaných změn je pro svou zanedbatelnost reálně nevyčíslitelný. Pokud chce ministr práce a sociálních věcí našetřit na slibovaná zvýšení dávek v nezaměstnanosti, nebo, nedej bože, na schodky v penzijním systému, měl by se vrátit k malé násobilce.
K něčemu by však Špidlův návrh mohl být. Ovšem jen pokud by se nad ním ote–vřela diskuse o efektivnosti a zejména nákladnosti celého systému státní správy. Růst počtu státem placených úředníků opět akceleruje. Nově utvořené kraje již nabírají nové klotové rukávy a o původních představách rychlého mizení okresních úřadů se už nemluví. Nové samosprávy natahují ruce po našich penězích, aniž mají jasně vymezené kompetence. Systém plať a pak se uvidí, co za to dostaneš, dnes už málokoho překvapí a zmíněná diskuse zřejmě opravdu nehrozí. Nicméně rozumní lidé by se nad neúměrným bujením úřednického živlu měli konečně pozastavit. Zda se takoví najdou mezi politickou elitou, je otázkou.
Špidla se do tohoto klubu evidentně nehlásí. Pevné navázání odměn ústavních činitelů na mzdy v neziskovém sektoru je silně kontraproduktivní ve své samé podstatě. Volení politici jsou zde od toho, aby potřebné veřejné služby zajistili co nejlevněji. Pokud mají být odměňováni přímo úměrně podle toho, kolik se za ně zaplatí, není to rozhodně v zájmu voličů. Udržení mezd v rozpočtové sféře na přijatelné úrovni by bylo napříště mnohem obtížnější. Ani na jedné straně jednacího stolu totiž pak nebude sedět nikdo, kdo by na levném školství, zdravotnictví či státní správě měl svůj vlastní zájem. Spíše naopak. Čím větší platy ministr vymůže, tím lepší bude i jeho vlastní výplata. Po loňském zmrazení mezd v rozpočtovkách lze tedy nejspíše letos na podzim počítat se značnou rozhazovačností.
Špidla zjevně nevěří v politickou přitažlivost skutečně odpovědného hospodaření vlády. Jinak by totiž navrhl zcela jiné úpravy platů. Například ministři by mohli naopak dostat přidáno. Částka by se vypočetla tak, že plat šéfa úřadu a jeho náměstků bude zvýšen o stejné procento, o jaké bude snížen počet zaměstnanců úřadu. Podle střízlivého odhadu by se platy nejvyšších státních úředníků zvedaly o velmi slušné částky a úspory na státní správu by šly do stamilionů, mo–žná miliard. Reálnost tohoto odhadu vychází z organizačních změn provedených v České národní bance v roce 1998, kde bez jakýchkoli dopadů do fungování instituce odešlo patnáct procent lidí.
Jenže k heslu „Chci vydělat na tom, že ušetřím vaše peníze se v této zemi nikdo nechce moc hlásit. Je totiž o tom, že politika je službou veřejnosti. To není ani pro nového šéfa sociální demokracie zjevně valný předvolební tahák. Populistickým ostříháním poslanců a ministrů toho ale také mnoho nedokáže.
