Není to ještě ani tři čtvrtě roku, co zazářil jako supernova na nebi české politiky, a dnes se o něm mluví jako o mrtvém muži. Ač spíše vytrvalec než sprinter, stihl premiér Vladimír Špidla seběhnout cestu z výsluní na politickou periferii v rekordním čase a po téměř přímé trase. Jak to, že ani s hrubiánem Milošem Zemanem, ani s arogantním Václavem Klausem nezatočily české partajnické poměry tak drsně, jako s poctivým Mirkem Dušínem z Jindřichova Hradce? Že by poměry domácího mocenského rybníku opravdu dávaly přežít jenom dravým štikám? Možná se proměnil jen Špidlův mediální obraz: vždyť předseda sociálních demokratů je po celou dobu svého dvouletého šéfování ve straně i sedmiměsíčního vedení kabinetu víceméně vytrvale stejný. Někdy až příliš. Střízlivý pracant, zarputilý introvert, tichý bojovník. Nestal se z něho pyšný fanfaron, cynik, neuzavřel se do věže ze slonové kosti. Občas ztrácí nervy, ale neztratil soudnost.
Jistě, Špidlův mediální obraz se měnil s tím, jak nejprve odrážel žízeň po rozhýbání smluvněopoziční strnulosti, později frustraci ze slabé koaliční vlády a nakonec znechucení z beztvarého příštipkaření. Věcný styl, s jakým loni v létě přišel nový premiér, okouzlil. Ještě před volbami Špidla porazil v televizní debatě Václava Klause. Když pak se svou stranou zvítězil, ukázal veřejnosti image státníka a nasadil si laťku pěkně vysoko. Národ na chvíli uvěřil, že ten klidný, vyrovnaný muž, jenž konečně nehraje s moderátory obehranou hru na kočku a na myš, může doopravdy uskutečnit to, co říká. Z jeho úst zněl i ten bláhový socialismus nějak stravitelněji. Zdálo se, že premiérovu vůli nic nezastaví, při povodních pak imponovala jeho zodpovědnost.
Avšak už v půli září bylo po iluzích. Ne, ne, Špidlu nezradila média nastavující křivé zrcadlo, ale především jeho vlastní hrubé politické chyby. Demokraty zarazilo, když premiér pomocí své buldočí taktiky nehorázně požádal při balíčkové vládní krizi unionisty, aby tvrdohlavou Hanu Marvanovou donutili složit poslanecký mandát. Poprvé narazil a jeho slova se ukázala být jen bezzubou obranou. Robot se zastavil a znejistěl. Autorita rázem vyprchala. „Špidlův černý pátek“, „Špidla kouzla zbavený“, „Vladimír Špidla: a cti zbylo po čertech málo“: titulky v médiích naznačovaly veliké zklamání.
A bylo hůř a hůř. Koaliční vládě začaly všední, pracovní dny a ostýchavý premiér se uklidil do Strakovky, kde se po vzoru Františka Josefa blahé paměti stal nejpilnějším úředníkem v zemi. Jako by běžec s největší námahou a sebezapřením proběhl politickým bahnem do cíle na vrcholu moci a pak chtěl své osobní vítězství zúročit prací pro blaho všech. Jenže politika nemá cíl, dynamická období v ní nejsou střídána statickou idylou a léta bojů léty budování. Nebezpečí číhá vždy a všude tím spíše, pokud politik není diktátor, ale disponuje jen nespolehlivou stojedničkovou většinou ve sněmovně. Zatímco premiér snil svůj sociální sen, rozhořela se mu ve straně prezidentská rebelie zemanovců, která vyvrcholila zvolením Václava Klause na Hrad. Malomocenství záhy postihlo i vládu. Špidla improvizoval, ztrácel spojence. „Špidla vyhazovač“, „Proč má Špidla srdce v kalhotách“: tak se dnes mluví o hasnoucí naději loňského léta, jež horko těžko doklopýtala do pouhé čtvrtiny svého čtyřletého mandátu.
Není náhodou, že se fenomén Špidla zrodil teprve s převzetím funkce premiéra. Jako pouhý předseda sociální demokracie a vicepremiér nevrstvil botu za botou a nešel od debaklu k debaklu – také ale nebyl suverénním tvůrcem politiky své partaje. Ve stínu Miloše Zemana to nešlo a Špidla se o to nějakým předčasným palácovým pučem nikdy ani nepokusil. I v tom je nynější předseda kabinetu pořád stejný: proti nadřízeným se nebouří, umí trpělivě čekat na svou chvíli, a když se dočká, nekope do mrtvol. Dokonce ani nedávné nekolegiální výpady Miloše Zemana z Vysočiny ho nevyvedly z míry a ponechal je bez razantní odpovědi.
Dnes je skoro jasné, že po dvouleté anabázi jsou dny vrcholného politika Vladimíra Špidly sečteny. Velikonoce jsou za dveřmi, sjezd ČSSD také. Umíněný beránek nemusí být zaříznut hned v Kongresovém centru, ale vláda ani ČSSD nemůže dosavadním způsobem fungovat déle než několik měsíců. Zvláště když jí z Hradu začal koukat do karet přísný profesor. Špidla se řadí mezi smutné postavy české politiky – čas ukázal, že posloužil jen jako přechodná pomůcka sociálním demokratům na jejich trnité cestě od Miloše Zemana ke Stanislavu Grossovi. Nepochybně zůstane jednou z největších Špidlových zásluh, že zemi zachránil před Zemanovým prezidentstvím. Sám sebe však zachránit nedokázal.
Skutečné štěstí není z tohoto světa a svět je slzavé údolí: to jsou dva oblíbené premiérovy výroky. Pro manžele Špidlovy by tedy brzké stěhování z Kramářovy vily do čerstvě koupeného domečku v centru Jindřichova Hradce jistě nebylo žádnou osobní tragédií. Spíše vysvobozením.
