Vojáci nakoupí tatry bez tendru a vláda má na krku žalobu z Bruselu
Vojáci, nakupte nákladní auta od kopřivnické Tatry. Tak zněl pokyn, který armádě zadala letos v květnu česká vláda. Ministři v čele s premiérem Vladimírem Špidlou chtěli podpořit domácí průmysl a udržet na uzdě nezaměstnanost na severní Moravě. Armáda si podle vládního zadání měla od automobilky pořídit více než tisíc náklaďáků nejrůznějších verzí za sumu, která se zřejmě přiblíží dvaceti miliardám korun.
Špidlův tým současně rozhodl o tom, že stát bude jednat pouze s firmou Tatra, a že tedy nevypíše otevřené výběrové řízení, které by dalo šanci i jiným výrobcům. Argument? Nákladní auta pro armádu prý patří do kategorie vojenské techniky a zákony takový postup kvůli bezpečnosti státu umožňují.
Jenomže teď, s několikaměsíčním odstupem, přišli experti ministerstva obrany na to, že celá věc má poměrně velký háček. Běžná nákladní auta, i když jsou určena pro armádní potřeby, evropské právo za vojenský materiál neuznává. Na jejich nákup by tedy bylo správné vyhlásit výběrové řízení. Pokud se tak nestane, skončí celá věc velmi pravděpodobně právní žalobou Evropské komise proti českému státu a nakonec i vysokou pokutou.
Když to českým úředníkům a politikům došlo, začali připravovat kuriózní řešení: snaží se změnit zadávací podmínky na nákup náklaďáků tak, aby se z nich za každou cenu stala vojenská technika, a výběrové řízení nemuseli ani pod tlakem Bruselu vyhlašovat. Vypadá to, že tatry zřejmě opatří pancéřováním nebo snad pásy.
Pikantní na celé věci je i to, že jeden z hlavních viníků - expremiér Špidla - se mezitím stal evropským komisařem a bude celou věc buď vyšetřovat, nebo o ní bude alespoň v rámci Komise spolurozhodovat.
Všechno špatně.
Každý krok, každé rozhodnutí, která česká vláda při rozhodování o nákupu nákladních aut pro armádu udělala, je názornou ukázkou toho, jak by se to dělat nemělo. Stát hromadí jednu chybu za druhou.
Nejprve přišlo ministerstvo obrany s tím, že staré náklaďáky už přesluhují a že by bylo třeba pořídit nové. Vojáci rovněž navrhli řešení, že dodavatelem by měla být akciová společnost Tatra. Úřadující ministr obrany Miroslav Kostelka tehdy zdůvodnil svůj návrh slovy: „… považujeme výrobce Tatra za národního výrobce, který zaměstnává české lidi. Dáváme jí přednost před ostatními, velmi renomovanými firmami…“. Týdeníku EURO k tomu tehdy dodal, že „kupovat mercedesy nebo nějaké jiné zahraniční vozy by byl nesmysl“.
I když, jen pro přesnost, kopřivnická Tatra už není tak docela česká firma. Od září 2003 je jejím majoritním vlastníkem americká společnost Terex Corporation se sídlem v Connecticutu.
Vláda pod Špidlovým vedením - a se Stanislavem Grossem na postu ministra vnitra - pak skutečně ve středu 5. května jednoznačným poměrem hlasů 13 : 0 Kostelkův návrh posvětila a schválila usnesení číslo 444 ve znění, že „bere na vědomí… že bude uzavřena kupní smlouva na pořízení automobilu terénního středního s firmou Tatra“.
Počet tater, které chce armáda nakoupit, ještě nebyl definitivně stanoven. V první fázi - do roku 2010 - půjde o 512 kusů, v další pak o dalších 464 aut. Celkem by se počet náklaďáků mohl dostat se až k 1700 kusům.
Ministři přitom v usnesení o výběru Tatry uvedli, že se má postupovat podle toho paragrafu zákona o veřejných zakázkách z prosince 2003, který konstatuje, že otevřená soutěž se vyhlašovat nemusí, pokud jde o „koupi zbraní nebo zabezpečení dalšího vojenského materiálu pro zajištění obrany nebo bezpečnosti státu“.
Podobně suverénně postupovala před nedávnem i vláda italská. S tím rozdílem, že její ministři nenakupovali náklaďáky, ale vrtulníky. I když očividně nešlo o vojenskou techniku, helikoptéry neměly žádnou výzbroj ani pancéřování a byly určeny pro civilní účely, Italové výběrové řízení nevyhlásili. Zakázku bez soutěže – s odkazem na národní bezpečnost - přidělili firmě AgustaWestland, která momentálně patří do italské průmyslové skupiny Finmeccanica. Případu si pochopitelně všimla Evropská komise, její experti ho začali vyšetřovat a dnes má italská vláda má na krku hrozbu tvrdých finančních sankcí. Kauza se blíží ke svému závěru a mohla by být poučná i pro českou vládu.
Evropská komise už začíná být na podobné případy citlivá. Její odborníci se zlobí, že členské vlády příliš často obcházejí povinnost vypisovat veřejné zakázky s poukazem na „národní bezpečnost“ a „válečný materiál“, většinou dokonce ani o vypisování zakázky nikoho neinformují. To ale podle Komise omezuje jednu ze základních evropských svobod - volný pohyb zboží - brání konkurenci a má negativní dopad na ekonomický vývoj Unie. „Nevidíme jediný důvod, proč by armády měly nakupovat například vojenské ponožky od jediného dodavatele, bez otevřené soutěže, se zdůvodněním, že jde o vojenský materiál,“ ilustruje záměry Evropské komise její mluvčí pro oblast vnitřního trhu Jonathon Todd.
Tendr je třeba.
„Hřešící“ členské státy EU včetně Česka se odvolávají na článek 296 Smlouvy o založení Evropského společenství. Ten totiž připouští, že „každý členský stát může učinit opatření, která považuje za nezbytná k ochraně podstatných zájmů své bezpečnosti a která jsou spjata s výrobou zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchodem s nimi“. Právě z něj vycházeli čeští zákonodárci při sepisování výjimek ze zákona o veřejných zakázkách a právě jej použili ministři při schválení nákupu tater.
K nelibosti některých členů EU ale citovaný paragraf zakládací evropské smlouvy obsahuje ještě jednu větu: „Tato opatření nesmí nepříznivě ovlivnit podmínky hospodářské soutěže na společném trhu s výrobky, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům“. A právě na této větě nyní Komise, která má dbát na dodržování unijních pravidel, pochopitelně bazíruje.
Pravidlo vypisovat otevřená výběrová řízení se podle výkladu Evropské komise i podle průběhu dosavadních soudních kauz jednoduše týká i případů, kdy zboží nebo služby nakupuje armáda nebo ministerstva vnitra či obrany. „Fakt, že kupcem je národní ministerstvo obrany, ke zdůvodnění nevypsání výběrového řízení rozhodně nestačí,“ praví se v aktuálním dokumentu o reformě nákupu vojenského materiálu v EU „Green Paper – Defence Procurement“.
Výjimek existuje jen velmi málo a každý stát je musí být schopen před Evropskou komisí obhájit. Položky, které je možné nakupovat bez tendru, obsahuje seznam Rady z roku 1958, který měl členským státům dovysvětlit, co pro ně vlastně znamená již citovaný článek 296 zakládací smlouvy. Hovoří například o střelných zbraních, dělech, raketách, bombách, řízených střelách.O běžných nákladních automobilech v něm není ani zmínka. I když ani ta by k utlumení hněvu Bruselu nestačila. Ve stanovisku expertů z Komise je totiž psáno, že seznam není „dostatečnou referencí“, protože nebyl nikdy nikde oficiálně publikován.
Právě z toho je více než zřejmé, že evropská legislativa týkající se nákupu zbraní rozhodně není dokonalá. Komise chce ale změny dosáhnout poměrně rychle, a proto už vyzvala vlády, experty a průmyslníky členských států EU, aby se zapojili do diskuse, která by měla skončit novým návrhem celoevropské právní úpravy nákupu vojenského materiálu.
Ministr shání razítka.
Na případu „České tatry“ by Evropská komise mohla nepoučitelným předvádět, co se v unii smí, a co ne. Nejenže česká vláda nakupuje civilní auta bez otevřeného tendru, ale když se celá věc provalila, ještě se snaží případ zakamuflovat. Je to zřejmé ze slov ministra obrany Karla Kühnla pro týdeník EURO.
Ministr o dědictví svého předchůdce Kostelky (který je nyní poradcem předsedy vlády Grosse pro oblast obrany – pozn. red.), prohlásil: „…Problém je v tom, že existují pravidla. Mezinárodní pravidla v rámci Evropské unie umožňují armádám zadávat zakázky nikoli cestou veřejné otevřené soutěže, ale přímo vybrané firmě. Pokud se ovšem jedná o válečný materiál. A ten materiál je nějak definován. Zatím vedeme spory, zda ten náš požadavek na nákladní auta tam spadá, nebo ne. Budeme na toto téma muset diskutovat i s Evropskou komisí… Pokud se ukáže, a já v to velmi doufám, že budeme schopni tento střední terénní automobil dostat do škatulky válečný materiál, tak samozřejmě budeme postupovat cestou zadání zakázky domácímu výrobci… Přebarvení na zeleno rozhodně nestačí. Ale já myslím, že to půjde.“
Několik dní po rozhovoru, ze kterého pocházejí uvedené citace, přišel ministr Kühnl s další zbraní: v písemném stanovisku pro týdeník EURO sdělil, že „ministerstvo obrany má k dispozici stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, které konstatuje, že zakázku na střední nákladní automobily lze v případě speciálních konstrukčních úprav automobilů pro armádní využití zahrnout pod paragraf 4 odstavec 1 písmeno b) zákona o veřejných zakázkách (tedy nákup bez výběrového řízení – pozn. red.)“. Je tedy pravděpodobné, že kauza „České tatry“ začne zanedlouho plnit stránky evropských novin jako případ „Evropská komise versus česká vláda“.
