Důchody jsou výrazem společenské dohody
Reforma důchodového systému je a i nadále by měla být uskutečňována jako trvalý a plynulý evoluční proces bez výrazných dramatických změn. Tolik stanovisko ministerstva práce a sociálních věcí. Prioritou se proto staly práce na přípravě Sociální pojišťovny. Zákon o jejím zřízení by měl být vládě předložen letos v červnu, Poslanecké sněmovně pak do konce roku. Vlastní oddělení důchodového a nemocenského pojištění od státního rozpočtu by mělo nastat úderem 1. ledna 2002. Na novou instituci, spravovanou orgány vytvořenými ze zástupců pojištěnců, zaměstnavatelů a státu, by přitom měla být transformována Česká správa sociálního zabezpečení. Právním i ekonomickým garantem systému by nadále zůstal stát. „Vznik Sociální pojišťovny pouze vytváří podmínky pro zavedení individuálních účtů. Je možné, že v samostatné instituci se budou změny provádět lépe než v rozpočtové organizaci. Na druhou stranu jde ale jen o přípravu na budoucí změny. V penzijním systému to nic neřeší. Bylo by třeba provést taková opatření, která by na důchodech ušetřila deset miliard ročně, soudí například Ondřej Schneider z Patria Finance. „Reforma, která bezesporu vždy bude spočívat na změnách v prvním pilíři a případně rozvoji dodatkových pilířů, vyžaduje kvalitního administrátora. Když nebudeme umět vybrat peníze a za přijatelných nákladů je dodat tam, kam patří, reforma nepojede, říká náměstek ministra práce a sociálních věcí Jiří Rusnok. Podle představ ministerstva by penzijní systém i po roce 2002 měl být založen na dvou pilířích: průběžně financovaném povinném důchodovém pojištění a dobrovolném důchodovém připojištění. V základním povinném pojištění by se relace průměrného starobního důchodu k čisté mzdě měla pohybovat v intervalu pětapadesáti až šedesáti procent, k hrubé mzdě okolo pětačtyřiceti procent. Solidarita bolí. Pojištěnec, který má hrubou mzdu šest tisíc korun, pobírá po čtyřiceti letech pojištění důchod ve výši 4900 korun, tedy osmdesát procent mzdy. Při platu dvanácti tisíc měsíčně činí důchod šest tisíc korun – padesát procent z hrubé mzdy. A při výdělku 36 000 korun dosáhne penze necelých 7500 korun, což je pouhých osmadvacet procent hrubé mzdy. Jak říká exministr práce a sociálních věcí Stanislav Volák (US), taková míra solidarity v důchodovém pojištění již ohrožuje dobré mravy. Poctivě také pojištění platí jenom zaměstnanci, kterým se zákonem stanovené částky strhávají ze mzdy. Osoby samostatně výdělečně činné mají podstatně větší manévrovací prostor a také ho náležitě využívají. Na důchod neplatí buď vůbec, anebo naprosté minimum. Ten, kdo si peníze, které by jinak musel odvést státu, dává stranou, rozhodně může vydělat. Vezměme si příklad osoby samostatně výdělečně činné, která reálně vydělá měsíčně 45 360 korun. Ta je zhruba ve stejné situaci jako člověk pobírající hrubou mzdu ve výši 36 000 korun, o němž jsme se již zmínili. Podnikatel či živnostník má za sebe na sociálním pojištění platit celých pětatřicet procent z rozdílu mezi výnosy a náklady. Jde–li o 45 360 korun, činí to za každý měsíc necelých šestnáct tisíc korun. Za rok by tak měl odvést zhruba 190 tisíc korun. Za čtyřicet let odvodů ovšem bude ve stáří dostávat stejnou penzi jako člověk, který za stejnou dobu v průměru vydělává 36 tisíc korun. Půjde o měsíční penzi ve výši 7500 korun. Podnikatel či živnostník má však druhou možnost. Uměle vytvoří vyšší náklady, stlačí své zisky na nulu a zaplatí jen zákonné minimum. To se každý rok mění, letos představuje necelých 5600 korun za rok. Rozdíl mezi tím, co dotyčná osoba skutečně zaplatí a co by měla zaplatit při poctivém vykazování hrubého zisku, činí neuvěřitelných více než 184 tisíc korun. Teoreticky si představme, že tuto sumu živnostník spoří. Čistě teoreticky si pak představme takovou formu spoření, při níž se reálně nevydělává, tedy výnos pouze pokrývá inflaci. Za čtyřicet let by i tak naspořená suma přesahovala sedm milionů korun. Pokud by z nich podnikatel čerpal důchod po dobu deseti let, získával by měsíčně přes osmapadesát tisíc korun. Pokud by čerpal důchod dvacet let, získal by polovinu, tedy přes devětadvacet tisíc. Uvedený příklad je svým způsobem ideální. Ne každému podnikateli či živnostníkovi se podaří spořit po čtyřicet let. I kdyby šlo o polovinu, stále si zajistí dostatečné přilepšení k důchodu. Vydělali by i průměrní. Zaměstnanec s platem dvanáct tisíc korun, respektive osoba samostatně výdělečně činná s hrubým příjmem patnáct tisíc korun, si za čtyřicet let placení sociálního pojištění vydělá u státu na důchod ve výši šesti tisíc korun měsíčně. Kdyby tyto peníze šly na vlastní spoření, vytvořily by tam stále ještě úctyhodnou sumu dvou a půl milionu korun. Z toho by se dalo po dvacet let vyplácet měsíčně deset a půl tisíce korun, tedy zhruba o čtyři tisíce víc, než nabízí stát. Kdybychom vzali člověka s vysloveně nízkými příjmy, třeba s platem šest tisíc korun nebo osobu samostatně výdělečně činnou s hrubým příjmem ve výši sedmi a půl tisíce korun, dostaneme se při stejných podmínkách k výplatám pěti tisíc korun měsíčně – tedy zhruba k sumě, kterou dává stát. Na první pohled je zřejmá jedna věc. Je mnohem efektivnější, pokud si na svůj důchod každý spoří sám. Za prvé nikdo nedoplácí na ty, kteří se vyhýbají placení do systému, z něhož potom čerpají. Za druhé, nikdo není závislý na tom, kolik lidí bude do systému platit, až bude sám v důchodu. Jestliže v současné době systém výrazně přerozděluje, nemá na to ještě vliv demografický vývoj. Jde spíše o to, že platí všichni zaměstnanci, jen někteří zaměstnavatelé (mnozí dluží obrovské částky, které již nikdy nezaplatí) a téměř žádné osoby samostatně výdělečně činné. Kromě toho jsou zde samozřejmě náklady na provoz systému. Jinými slovy, všichni budoucí a současní důchodci pobírají ze systému méně, než by mohli, kdyby si naspořili podle klíče dnešních sociálních příspěvků. Zároveň ale platí, že všichni plátci úhrnem odvádějí ještě mnohem méně, než se vůbec vyplácí. Podnikatelé a živnostníci se placení vyhýbají a zaměstnavatelé mnohdy dluží obrovské částky. Pospolitost nebude věčná. Vnitřní solidaritu penzijního systému, na niž doplácejí hlavně zaměstnanci, a především ti s vyššími příjmy, hodlá ministerstvo práce alespoň částečně odpískat. Ne však dříve, než bude zřízena Sociální pojišťovna a zavedeny individuální účty pojištěnců. Mezi zaplaceným pojistným a výší důchodů by v budoucnu měla být těsnější vazba. Strop by se měl určit jak u vyplácené dávky, tak i u příspěvku. „Řekneme si – do této výše platu se platí pojistné, a pak už nikoliv, a bude to třeba jeden a půl nebo dvojnásobek průměrné mzdy, uvedl náměstek ministra Jiří Rusnok. Je to jedna z věcí, u níž patrně bude možné dosáhnout politické shody. Návrh směřující do stejného bodu má například i Unie svobody. Je jím snížení redukce nadprůměrných výdělků. Pro výpočet procentní výměry důchodu se nyní hrubá mzda plně započítává jen do výše 6300 korun. Od této hranice do 14 200 korun je tu už jen třicet procent a nad tuto sumu procent deset. Pokud by se třicet procent změnilo na čtyřicet a deset na dvacet, stouply by některé penze o 500 až dva tisíce korun. Konec mladých důchodců. Ženám, které dnes odcházejí do penze, je v průměru méně než pětapadesát let a mužům necelých šedesát. Tak výhodné jsou možnosti pro odchod do předčasného důchodu. A odborníci zprava i zleva se shodují, že tento trend musí skončit. Novelu, která měkké podmínky přitvrdí, již ministerstvo práce připravilo a nyní se o ní diskutuje v tripartitě, posléze bude předložena k projednání vládě. V Parlamentu je ovšem na spadnutí návrh, který připravili poslanci Stanislav Volák, Václav Krása a další. Sankce za předčasný odchod do penze by se podle něj měla až zdvojnásobit. Zvyšovat by se ovšem měla i prémie za pozdější odchod do důchodu, než je zákonem stanovená doba. Proč, je víc než zřejmé ze statistických čísel. V roce 1996 odešlo do starobního důchodu šedesát tisíc občanů, z toho do předčasného jedenáct tisíc. O rok později to bylo osmdesát tisíc lidí, z nichž předčasnou penzi začalo pobírat čtyřiadvacet tisíc lidí. V roce 1998 počet seniorů dosáhl 115 tisíc, do předčasného důchodu jich odešlo pětapadesát tisíc. V následujícím roce ze sto deseti tisíc penzistů již více než polovina byla předčasných. Záměr nového zákona o důchodovém pojištění, který byl po vleklých diskusích přijat v roce 1995 a podle nějž se má věková hranice pro odchod do penze postupně zvyšovat, odnesl čas. Penzistou na přání. Jenom zpřísnění podmínek pro předčasný odchod do důchodu ovšem pro stabilizaci penzijního systému stačit nebude. Prodlužovat se i po roce 2007 patrně bude věková hranice pro odchod do důchodu, byť ji odborníci čím dál hlasitěji označují za mystérium. Se vstupem do Evropské unie by totiž stát měl občanům nabídnout rozmanitější eventuality. „Moderní systém spočívá v tom, že člověk se v určitém věku rozhodne, jak dál se svojí aktivitou. A má řadu možností. Od toho zůstat plně aktivní až po plný odchod do důchodu. Například je ale možné pracovat na částečný úvazek a pobírat část důchodu. Důchodový účet takového člověka se dál zvyšuje, anebo se kompenzuje to, co on z něj odebírá, vysvětluje náměstek Rusnok. Nicméně zmiňovaná poslanecká novela o zvyšování věkové hranice uvažuje. Ve dvou variantách: První – v roce 2014 budou muži a bezdětné ženy odcházet do penze v pětašedesáti letech. Druhá varianta – hranice pětašedesáti let bude dosaženo o pět roků později. Bez pojišťovny ani ránu. Náměstek Rusnok tvrdí, že zřízení nové instituce je nezbytně nutné hned z několika důvodů. Především bez moderního administrátora není možné zavést individuální záznamy pojištěnců, které umožní lepší a pružnější kontakt s klientem. A není možné ani zvýšit transparentnost hospodaření s prostředky sociálního pojištění, ani snížit jeho závislost na politickém rozhodování. Navíc chceme–li rozvíjet doplňkové systémy, a jednoho dne se zavede třeba povinné spoření, bez individuálních účtů to podle náměstka možné nebude: „Teoreticky se dá říci – každý si vybere svůj fond a tam bude platit. To je ale strašně neefektivní. A také země, které se o povinné spoření pokusily, se snažily zachovat centrální výběr, viz Polsko. Nezanedbatelným důvodem je i to, že administrátor musí být schopen zvládnout úkoly, které se na Českou republiku valí se vstupem do Evropské unie. Okamžitě se vstupem do unie jako bychom uzavřeli smlouvy o sociálním zabezpečení s patnácti členskými zeměmi, v nichž bude zaručena přenositelnost nároků a dávek. Maximální limit administrativních nákladů Sociální pojišťovny by měl být tři procenta vybraného pojistného. Rezervní fond pojišťovny by měl dosáhnout minimálně výše čtyřiceti až padesáti miliard korun, což je vlastně dvouměsíční výplata všech penzí. A dál se bude vytvářet tak, že prvních pět let by stát platil za náhradní doby a základní výměru více, než odpovídá jeho podílu. Druhou možností, která se dnes zdá být ministerstvu práce pravděpodobnější, je užití části výnosů z privatizace. Možná je i kombinace obou způsobů. Existují i jiné systémy. Britský model snižuje míru solidarity jak mezigenerační, tak mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. Přesto je obyvatelstvem poměrně dobře přijímán a těžko jej lze označit za nespravedlivý. Británie má jeden z nejnižších podílů státních důchodů na celkových vyplácených penzích, pokud jde o jednotlivé země v Evropě. Stát garantuje každému stejný minimální důchod a složku závislou na předchozím výdělku. Důchody jsou vypláceny mužům nad 65 let a ženám nad 60 let a dosahují 25 procent mzdy. Nadto si každý může vybrat, zda si bude na svůj vlastní důchod spořit v soukromých fondech. Ty mohou být zaměstnanecké, nebo častěji nejen spravované, nýbrž i založené bankami, pojišťovnami nebo speciálními manažerskými týmy. Podle zákona jsou zaměstnavatelé povinni přispívat do fondu na své zaměstnance. Ti si mohou vybrat, zda k tomu ještě něco přidají sami ze svých platů. Většinou tak činí. Díky tomu se důchody na britských ostrovech pohybují ve výši 60 až 70 procent mzdy. A právě tento model láká třeba ODS. O švédské inspiraci se zase už několikrát v poslední době zmínil ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla. Švédi mají i povinné spoření, odvádějí do něj však jen necelá dvě procenta hrubých příjmů. Ty v podstatě stát oddělí od celkových příspěvků na sociální zabezpečení a zbytek pošle do průběžného systému. Vyčleněné peníze se shromažďují v jednom centrálním státním fondu, o jehož počínání rozhodují mimo jiné i odboráři. Ve Švédsku je také vysoce sankcionován předčasný odchod do důchodu, a na druhé straně se na výši penzí výrazně projevuje to, zda člověk přesluhuje. Potom je věcí každého člověka, zda si chce zajistit vyšší penzi, nebo delší dobu odpočinku. Princip je takový, že by každý člověk měl v důchodu vyčerpat ze systému určitý objem prostředků bez ohledu na to, v kolika letech se rozhodne ukončit pracovní aktivitu. Protože samozřejmě nelze předem určit, kolika let se dotyčný dožije, vychází se z průměrné délky dožití. Jestliže jde například o dvacet let, potom člověk odcházející do předčasného důchodu o dva roky dříve přijde o deset procent penze. Prostě proto, že ji bude pobírat o dva roky déle. Zřízení druhého pilíře povinného důchodového spoření bude v českých zemích prosazovat Unie svobody. Exministr Volák tvrdí: „Je to jediný způsob, jakým by se spolehlivě potlačila nadměrná solidarita a zvýšila se pojistná ekvivalence. A penzijní systém by byl odolnější vůči negativnímu demografickému vývoji. Volák připouští, že zásadním problémem spojeným se zavedením kombinovaného důchodového pojištění je transformační období a jeho náklady. Na jedné straně není možné, aby toto období bylo příliš dlouhé – takzvaný dvougenerační přechod by trval pětačtyřicet let (do reformovaného systému by vstupovali jen noví pojištěnci a na povinné spoření by odváděli sedm procent vyměřovacího základu). Za vhodný kompromis (při zkracování délky přechodu vzrůstají transformační náklady) proto považuje jednogenerační přechod. Při tomto způsobu by do kombinovaného způsobu vstupovali pojištěnci do čtyřiceti let. Do povinného spoření by platili sedm procent z vyměřovacího základu, čtyřicetiletí by museli odvádět již jedenáct procent z hrubé mzdy. Jinak řečeno, do průběžného systému, z něhož by se penze vyplácela stávajícím důchodcům a penzistům, kteří by do systému vstupovali v budoucích pětadvaceti letech, by neodváděli šestadvacet procent, ale jen od patnácti do devatenácti procent. Plné pojištění (26 procent) by do průběžného penzijního systému platili jen lidé starší čtyřiceti let. „Od nastartování transformace k výplatě prvních kombinovaných důchodů by uplynula doba pětadvaceti let a po dalších třicet let by bylo nutné, i když s klesající intenzitou, vyplácet penze ze stávajícího systému, vysvětluje Volák. Transformační náklady na jednogenerační přechod by v dnešních cenách podle výpočtů odborníků z Unie svobody činily okolo padesáti miliard korun. Tyto náklady by každý rok musel platit stát z daní obyvatelstva.
Stárneme? V posledním totalitním roce se narodilo 128 tisíc dětí. Od roku 1996 se jich rodí okolo devadesáti tisíc. Že by se v následujícím desetiletí tento počet navýšil výrazně přes sto tisíc, očekávat nelze. Průměrná délka dožití u žen dosáhla v roce 1989 pětasedmdesáti let, letos již překročí osmasedmdesát a v roce 2010 jednaosmdesát let. Ještě větší pokrok jsme zaznamenali u mužů. V roce 1989 činila průměrná délka dožití 67,5 roku, dnes je to již 71,5 a v roce 2010 to bude okolo pětasedmdesáti let. Počet lidí pobírajících penzi navíc ovlivní populační exploze v poválečných letech. V prvních třech se rodilo přes 200 tisíc dětí, ještě v roce 1952 to bylo více než 180 tisíc. Právě tyto silné poválečné ročníky se brzy stanou ročníky důchodců. Loni slavilo šedesáté narozeniny sedmadevadesát tisíc občanů. V roce 2005 to bude 126 a v roce 2007 již 158 tisíc. Letos žije v České republice 1,4 milionu lidí starších pětašedesáti let, za deset let to bude více než 1,7 milionu a za dvacet již více než 2,2 milionu.
