Vláda rozhazuje miliardy
Asi opravdu není důvod, aby státní přídavky dostávaly jen děti chudých rodičů. To, co schválila minulý týden Poslanecká sněmovna, tedy v principu určitě není úplně špatně. Otec vnitřně rozporné sociální politiky sociálnědemokratické vlády Vladimír Špidla nemá vždy zcela špatné nápady. Bezpochyby mu lze přičíst k dobru snížení neúnosné solidarity v nemocenském systému. Také model valorizace důchodů přispívá k alespoň mírnému zdůraznění zásluhovosti. Jenže abychom mohli kývnout na čtyři miliardy dodatečných výdajů v podobě dalších dětských přídavků, museli bychom žít v jiné zemi.
Schodek veřejných rozpočtů dosahuje astronomické výše a opakované lži premiéra a dalších ministrů o tom, že to je zcela a pouze důsledek vládnutí pravicových kabinetů, mohou brát za bernou minci pouze zcela neinformovaní lidé. Podobně je třeba se dívat na argument, že samovolně klesá daňová kvóta, a to že je hlavní problém státních financí. I to je jen část pravdy. Tou druhou je poměrně razantní růst podílu veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu.
Pravda je jako obvykle velmi prostá. Sociální demokracie zjevně není stranou lidí spořivých a myslících na budoucnost svou a svých dětí. Miliardy dodatečných výdajů jsou pro ně jen drobnými. V rozhovoru pro Hospodářské noviny vyčíslil Vladimír Špidla nároky na padesátitisícový příspěvek při narození, který navrhl před nedávnem, na čtyři a půl miliardy korun. K dopadu na státní rozpočet prohlašuje, že je to poměrně malá zátěž. Není moc soudných ekonomů, kteří by částku odpovídající jedné padesátině hrubého domácího produktu označili za drobné. Zvlášť když je to jedna z mnoha padesátin slibovaných kdekomu. A korunka ke korunce…
Po pravdě řečeno, pro stát není částka několika miliard zničujícím výdajem. Kdyby byla vydávána na záležitost opravdu akutní, není důvod se bránit. Třeba na odstranění následků povodně. Na pět miliard pro postižené záplavami v roce 1997 si ale tehdejší vláda půjčila za mizivý úrok hluboko pod tržní hodnotou od občanů. Zemanův kabinet však není malicherný. Tato drobná vydání jsou zjevně pod jeho rozlišovací schopností.
Nakonec je před volbami, každá vláda se chce voličům zavděčit a možná by se i nad takovým utrácením daly přivřít oči. Ty však někdy spíše lezou z důlků. Například spanilá jízda vlády do Ústí nad Labem stála daňové poplatníky patnáct miliard korun. Tedy možná bude stát, protože ministři až dodatečně zjistili, že peníze, které rozdávali, nejsou jejich a k proplacení faktury za tenhle předvolební guláš je třeba upravit zákon. Nicméně severozápadní Čechy peníze potřebují. Zcela fascinující je však skutečnost, že vláda zná potřebnou částku, aniž existuje vůbec nějaký seriózní projekt, jak, na co a kdy mají být tyto prostředky utraceny.
Drobné jsou drobné. Potom se ale nelze divit důsledkům. Místo aby vláda hledala cesty, jak snížit výdaje předepsané zákonem - takzvaně mandatorní - a přitom zachovat maximální sociální jistoty obyvatelstva, chová se zcela opačně a přihazuje miliardu za miliardou zákonných výdajů s pocitem, že jde o drobné. Jiné platby, například za údržbu a opravy silnic, potom hradí z výnosů privatizace. Jenže ty dojdou, a co pak. Prosadí Špidla zákon, že silnice musí solit důchodci solí nakoupenou za vlastní důchod? Každé dítě pobírající přídavek pak přinese do školy jednu cihlu na nezbytnou opravu budovy?
Chování vlády trochu připomíná gamblera, jenž hází do forbesu tisícovku za tisícovkou, které si pořídil na dluh, a odmítá vzít na vědomí, že minimálně každá třetí kačka podle pravidel patří hostinskému. A po hře se moc diví, že mu nezbývá na činži.
