Kapitán hlavního štábu československé armády Jaroslav Falout měl rád život. Nebral málo, ale na koníčky - ženy, pití, hazard - mu žold prostě nestačil. Zadlužil se, začal kvůli tomu sázet na koně a zadlužil se ještě víc. Peníze sháněl, kde se dalo, a byl v tom mimořádně vynalézavý. „Půjčky z roku 1927 ve výši 2000 Kč dosáhl předloživ telegram o smrti své matky, ač tato na živu byla,“ vylíčil později soud způsob, jakým se Faloutovi z podpůrného fondu ministerstva obrany podařilo vymámit celkem 25 tisíc korun.
V roce 1928 už toho měl dost, a tak si řekl, že bude Němcům prodávat vojenská tajemství. Zfalšoval dovolenku a v září 1928 odjel na vlastní pěst do Berlína. Manželku uklidil do muzea a sám se vypravil nabídnout své služby ministerstvu obrany. Dali mu tam tisíc marek, pero s „neviditelným“ inkoustem a brzy poté německý pas na jméno Josef Friedlander. S ním pak do Německa minimálně sedmkrát odletěl, přičemž Němci stáli hlavně o informace, jak je na tom Československo s motorizací dělostřeleckých jednotek a zaváděním tanků. Falout za to, jak sám tvrdil, dostal zhruba 36 tisíc korun.
Chvíli to vypadalo, že mu role špiona sedí, ale pak se projevil jako dokonalý pitomec. Když na konci května 1929 opět odlétal, zapomněl si na kbelském letišti aktovku naditou dokumenty (ano, podle jeho života byla natočena jedna z epizod Hříšných lidí města pražského) a jistý zvědavý celník ji otevřel. Falout navíc hned po přistání na letiště zavolal, že si pro aktovku přijede autem, a když tak opravdu učinil, skončil v poutech.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Být to o sedm osm let později, Falout by nejspíš dostal provaz. Republice ale zatím akutní nebezpečí nehrozilo, a tak ho pražský divizní soud poslal v červenci 1929 - tedy právě před 90 lety - na 19 let za mříže. Lidové noviny jeho případ přiléhavě popsaly slovy „podomní obchod s vojenskými plány“.
Nepřítel číhá, brousí zbraně
Z pěti států, se kterými meziválečné Československo sousedilo, patřilo mezi spojence pouze Rumunsko. S Maďarskem a Polskem vedlo Československo v roce 1919 pohraniční válku a s Rakouskem i Německem mělo - vzhledem k třímilionové německé menšině - krajně napjaté vztahy. Navíc u nás budoval agenturní síť Sovětský svaz. Už v červenci 1920 dorazila do Prahy mise sovětského Červeného kříže vedená Solomonem Gillersonem, který podporoval tuzemské revolucionáře tak okatě, až - jak napsal Ferdinand Peroutka - „po jednom veřejném projevu bylo zahraniční ministerstvo nuceno ho upozornit, že se nesmí vměšovat do vnitřních záležitostí státu, nechce-li být vypovězen“.
Pocit ohrožení zpoza hranic byl za první republiky mnohem silnější než dnes a „protišpionská“ rétorika novin se občas až překvapivě podobala té, která měla přijít v 50. letech. Když byl třeba v únoru 1927 chycen při fotografování továrny na výbušniny v Semtíně německý občan Kurt Špaček, apelovaly Národní listy na veřejnost, aby si podobného podezřelého jednání bedlivě všímala: „Nejhorší by bylo, kdyby různá pacifistická hesla uspala naši bdělost do té míry, aby zrada, jež se všude vůkol nás plouží, mohla bez překážek provádět své rejdy. Nepřítel číhá, brousí si své zbraně a vyčkává vhodné příležitosti.“
Kdo uteče prohraje: odštěpeneckým stranám česká historie nepřála
Československo samozřejmě sousedům tuto pozornost oplácelo. Zmínky o tom lze najít ve vzpomínkách našich zpravodajců, například v pamětech Františka Fárka, který popisuje, jak naše rozvědka - během ukrutné pitky na maďarsko-československých hranicích -zverbovala maďarského kapitána Janose Kocziana. Nebyl to prý špatný špion, ale trochu si podle Fárka vymýšlel a chtěl moc peněz: „Dodal nám sice některé cenné informace a zajímavý dokumentární materiál, ale víc toho nasliboval, než splnil.“
Národní listy zase v březnu 1935 informovaly o výměně špionů, která proběhla v maďarském pohraničním městečku Szob. Maďaři tehdy prý projevili „velký zájem“ o svého chyceného špiona Štěpána Ragyáka„a nabídli ho výměnou za uvězněného u nich novináře dr. Kosztora, odsouzeného k několikaletému trestu pro vyzvědačství“.
S Maďary o Slovensko
K prvnímu vážnému špionážnímu skandálu u nás došlo podle knihy Karla Pacnera Československo ve zvláštních službách hned v únoru 1919, kdy policie chytila kurýra, který se pokoušel zahodit balíček protistátních propagačních dokumentů určených německému konzulátu. Ministerstvo zahraničí poté německého konzula Friedricha von Gebsattela vypovědělo z Československa a zvláštním vlakem vyexpedovalo na hranice.
Nehledě na tento první „německý“ incident, měli českoslovenští zpravodajci -respektive druhé oddělení hlavního štábu, pod které spadala vojenská rozvědka i kontrarozvědka - až do nástupu Hitlera zdaleka nejvíc práce s Maďarskem. Hlavně na začátku 20. let vysílali Maďaři přes hranice stovky agentů-chodců, kteří nejen sbírali informace, ale také přepadali četnické stanice a nádraží. V září 1921 se dokonce maďarští iredentisté pokusili u Košic vykolejit vlak, kterým jel Masaryk na první návštěvu Podkarpatské Rusi.
Noviny v té době psaly o maďarských špionech prakticky neustále a ze zpětného pohledu asi není přehnané mluvit o lehké „špionomanii“, kdy byli četníky 1 novinami prohlašováni za zvědy obyčejní pašeráci či lidé, kteří neměli v pořádku doklady. Na druhé straně divizní soud v Košicích rozdával za skutečné vyzvědačství až překvapivě často tresty smrti.
V prosinci 1920 poslal podle Lidových novin na smrt jakéhosi Štefana Humplíka s Janem Vítkou a v červnu následujícího roku další tři muže. Popraven však tehdy nebyl nikdo. Buď zasáhl - jak o tom v lednu 1920 informoval Český deník - Nejvyšší vojenský soud, když zrušil prvoinstanční rozsudek, „dle něhož odsouzen byl polský vyzvědač Suzske k smrti provazem“, či prezident Masaryk, který absolutní trest neměl rád.
Kvůli vyzvědačství proti Československu skončilo za mřížemi i několik politiků. Už v lednu 1923 to potkalo člena Německé nacionální strany Aloise Baerana, který fungoval coby spojka mezi maďarskou ambasádou a důstojníkem Zemského vojenského velitelství v Brně Heinrichem Nowakowským. Hájil se sice, že informace sbíral pouze kvůli kritice státního rozpočtu - „Poslanci němečtí v oposici nemají příležitosti nahlédnouti do aparátu státní správy a musí si zprávy s námahou opatřovat. Státní rozpočet bývá egyptský snář v pravém slova smyslu.“-, ovšem porota ho poslala na čtyři roky za mříže. Mnohem hůře dopadl slovenský poslanec Vojtech Tuka, který Maďarům i Němcům léta předával informace o výzbroji československé armády a četnictva. V říjnu 1929 za to dostal 15 let vězení.
Sedmdesát piv a provaz k tomu
V lednu 1933 se stal německým kancléřem Hitler a vojenské zpravodajství se brzy poté - pod novým přednostou Šimonem Drgáčem - přeorientovalo na Německo. Oproti minulosti se také ve druhé polovině 30. let výrazně zpřísnily tresty a tři vojáci československé armády skončili kvůli vyzvědačství na popravišti.
První z těchto hrdelních rozsudků vynesl pražský divizní soud v únoru 1937 v případě čtyřiačtyřicetiletého vojenského zdravotníka a někdejšího legionáře rotmistra Josefa Krejzy. Vlastně docela připomínal Falouta, byť víc než hazardu a ženám se věnoval alkoholu, což jeho nadřízení pravidelně oceňovali kázeňskými tresty. Například v srpnu 1931 přetáhl - podle knihy Masarykovy oprátky Jiřího Plachého a Iva Pejčocha - o dva dny dovolenou a flámoval v Praze. Zcela zpitý odjel se dvěma „ženštinami“ taxíkem domů do Litoměřic, nezaplatil šoférovi, urazil policistu, a když si od známého půjčil peníze, vrátil se i se „ženštinami“ zpět Prahy. „Pil jsem hodně piva, jednou jsem vypil od soboty večer do neděle 70 piv. Často jsem vypil 40 půllitrů,“ tvrdil Krejza u soudu.
Kafe s tuzéry aneb investorem v Rakousku-Uhersku
Všechna ta alotria něco stála a věčně zadlužený Krejza se stal ideálním zrádcem. Už v srpnu 1926 ho pozval jistý záložník ze Slovenska do hospody a dohodil mu „kšeft“ u maďarské zpravodajské služby. Od té doby Krejza pravidelně psal neviditelným inkoustem různé zprávy a dodával je Maďarům. Coby rotmistr neměl samozřejmě přístup k těm nejtajnějším dokumentům, ale i tak měly jeho informace pro nepřítele smysl: například z počtu obvazů na ošetřovně se daly odvodit stavy mobilizovaných jednotek.
Za své služby dostal zhruba 40 tisíc korun, které - jak jinak - propil. Požádal sice o milost, ale Beneš mu ji neudělil, a tak byl v květnu 1937 oběšen. „Jeho případ byl triviální, byl to opilec, který bil svou ženu a děti,“ shrnul Krejzovo vyzvědačství pozdější šéf vojenských zpravodajců František Moravec.
Pozoruhodné je, jak s Krejzovým případem naložila propaganda. Ve všech hlavních denících o jeho procesu vyšla rozsáhlá zpráva, která však obsahovala několik podstatných „vylepšení“. Noviny tak například lhaly, že Krejzův otec byl Němec, zcela zamlčely jeho legionářskou minulost a tvrdily, že informace prodával zhruba rok, a nikoli celé desetiletí.
Éljen a Magyarország!
Případ Edmunda Kalmára se od Faloutova a Krejzova liší, jak jen lze. Kalmár byl mladý, vzdělaný, ambiciózní a zjevně i schopný voják. Měl jen jednu drobnou chybu - byl to Maďar. Československo nezrazoval pro peníze, ale z ideologických pohnutek. Informace, které poskytl Německu, byly navíc mimořádně cenné.
Plukovník hlavního štábu Josef Jirka před soudem prohlásil, že „takový případ, jako tento, nevyskytl se ještě za trvání republiky“, dodal, že škody jsou nezměrné, prakticky nenapravitelné, a odhadl, že jen finanční ztráta se pohybuje v řádech miliard: „Prozradil z nejdůležitějších vojenských tajemství tolik, že cizí stát (…) je nyní zasvěcen do velké části našich příprav pro brannou pohotovost státu.“
Kalmár se narodil roku 1906 na východním Slovensku a otec - starý uherský voják - ho vychoval jako čistokrevného Maďara. Pořádně česky se naučil až ve dvaceti, když studoval vojenskou akademii v Hranicích.
Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji:
Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Studia i „vojančení“ mu šly skvěle, ale nahoru postupoval velice pomalu, vymetal zapadlé posádky a na Vysokou školu válečnou ho přijali až v osmadvaceti letech. Když ji pak roku 1936 dokončil, poslali ho ke čtvrté divizi v Hradci Králové. Jenže stále nebyl spokojený. Tvrdil, že ho kolegové důstojníci ignorují a velitel si prý na něj zasedl. „Nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že to bude pro moji národnost (…), že jsem Maďar,“ tvrdil před soudem.
Rozhodl se za to pomstít a předal Německu kompletní plán zajištění hranic ve východních Čechách, které spadaly do působnosti „jeho“ divize. Němci díky němu dostali do rukou mobilizační plány, znali postup opevňování hranic, rozložení minových polí a dozvěděli se i takové podrobnosti, jako že v pevnostech připadá na kulomet 1070 nábojů.
U soudu Kalmár svého zrádcovství litoval a tvrdil, že jeho „tragédie je v tom, že jsem zradil dva státy“. O trestu však nebylo pochyb a 29. dubna 1938 ho kat pověsil, byť se Kalmár vehementně dožadoval zastřelení.
Jeho poslední slova zněla: „Éljen a Magyarország! Éljen a haza! (Ať žije Maďarsko! Ať žije vlast!)“
Neříkají vám nic řeči o slovanské vzájemnosti a bratrství s Rusy? Není divu. Svým původem máme blíže k Němcům a Rakušanům. Čtěte více v eseji:
Česká genetická směska
Kanec-intendant
Alois Wunsch byl Němec a starý „Rakušák“. Republika ho zdědila v roce 1920, když už měl Kristova léta. Vystudoval vídeňskou Vysokou školu intendační, a tak se i v Československu věnoval skladům a zásobování. Nejdřív v Bratislavě, Košicích a nakonec se stal přednostou ubytovací skupiny Stavebního ředitelství Brno.
Nadřízení ho nehledě na jeho původ považovali za spolehlivého důstojníka, a to tím spíš, když roku 1928 oznámil, že se ho jeho dávný známý z války Gottfried Reichbauer pokusil zverbovat pro maďarskou rozvědku. Jenže jeho žena Marie byla nejen náruživá (měli spolu šest dětí a manželka k tomu osmnáct potratů), ale také chamtivá. Wunsche proto o rok později přesvědčila, aby téhož Reichbauera zkontaktoval, a přece jen se stal zrádcem. Wunsch poté začal sepisovat zprávy o dislokaci jednotek, jejich národnostním složení či o opevňovacích pracích a jeho žena - která měla příbuzné v Rakousku -je pašovala na maďarskou rezidenturu ve Vídni.
Německo posílá zahraničním esesákům důchod a proplácí lázně. Židovská rada je v šoku
Procházelo jim to devět let, během kterých inkasovali zhruba půl milionu korun. Všechny jejich děti studovaly (kupodivu české školy) a v srpnu 1938 si manželé v Žabovřeskách koupili vilu. Už 13. září byli ale zatčeni. Mnichov se blížil, a tak byla spravedlnost tentokrát bleskurychlá. Wunsch měl popravu 30. září v šest ráno, tedy až pár hodin po podepsání mnichovské dohody.
Vlastně měl dost smůlu. Součástí mnichovské dohody byla douška o propuštění chycených špionů, která pomohla na svobodu například Wunschově ženě. Stačilo jen ještě chvilku vydržet.
Přečtěte si také:
Život a dílo moravského ďArtagnana, bojovníka, aviatika a nesnesitelného parlamentního výtržníka
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
