Světový unikát: stačí rozkaz ministra a z policisty je rozvědčík
Každý český policista může být na základě zákona o zpravodajských službách rozkazem ministra vnitra převelen do služeb civilní rozvědky, kterou tentýž ministr i řídí. Takový model platí v Česku už deset let. Někteří zpravodajští důstojníci přitom již stejně dlouhou dobu upozorňují na nebezpečí zneužití, které z takové možnosti vyplývá.
Máme čisté ruce.
Nedávný skandál s bezpečnostními prověrkami ukázal, že tito varující špioni mohou mít pravdu: rozvědka, která by měla dle logiky i zákona operovat pouze v cizině, totiž v některých případech působila i přímo na území České republiky. Na žádost Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) prověřovala některé prominenty, kteří úřad požádali o bezpečnostní prověrku. Šéf NBÚ Jan Mareš takovou praxi označil za zcela legální, protože zákon o ochraně utajovaných skutečností prý něco takového výslovně nezakazuje. Hovoří se v něm pouze o „prověření zpravodajskými službami“. Další otázka logicky zní: působí civilní rozvědka na českém území a používá při tom špionážní metody, například odposlechy, sledování a rozkazem ministra převelené příslušníky policie? Vedení rozvědky to popírá. „Úřad pro zahraniční styky a informace (ÜZSI) může na území České republiky operovat v případě, že získává či prověřuje informace mající původ v zahraničí,“ říká mluvčí rozvědky Bohumil Šrajer. „V tomto zákonem jasně vymezeném rámci probíhají také evidenční a činnostní vyšetřování, která ÚZSI koná na žádost NBÚ. Úplná evidenční a činnostní šetření a úplné bezpečnostní prověrky osob dělá ÚZSI pouze u svých příslušníků a u uchazečů o zařazení do služby,“ doplnil Šrajer. Zpravodajští důstojníci z jiných českých tajných služeb ale přesto nabádají k obezřetnosti. „Pro ministra vnitra – jakéhokoli, nemám na mysli nikoho konkrétního – je ale přece tak lákavé využít (k práci pro rozvědku – pozn. red.) skupiny sympatických chlapíků a dam vybavených policejními průkazkami,“ řekl týdeníku EURO jeden z nich, který si nepřál si být jmenován. „Na území České republiky je skutečně nejlepší krytí pro rozvědčíka průkaz policisty. To se pak může vykládat žádost o podání vysvětlení, což je povinnost každého občana vůči policii, jako exkluzivní metoda sběru informací,“ komentoval možnosti rozvědky při získávání informátorů a spolupracovníků z řad policistů další zpravodajský důstojník oslovený týdeníkem EURO. Obdobně platí, že všichni pracovníci ÚZSI jsou - až na několik výjimek - příslušníky Policie ČR. Jeden ze zpravodajských důstojníků, z „konkurenční“ služby to komentoval slovy: „Z dlouhodobé osobní zkušenosti vím, že se ÚZSI vždy policejních průkazek držela jako klíště. K čemu jim jsou v zahraničí, samozřejmě neumějí příliš přesvědčivě vysvětlit.“
I dopraváci?
Přestože kritici rozvědky zřejmě nemají žádné důkazy, faktem zůstává, že česká civilní rozvědka je opravdu světovým unikátem a určité obavy jsou zcela na místě.
Zákon o zpravodajských službách rozvědce ukládá získávat v zahraničí informace „důležité pro bezpečnost a ochranu zahraničněpolitických a ekonomických zájmů České republiky“. Například zda se na Prahu nechystá zaútočit al-Káida. Z těžko pochopitelných důvodů ale nespadá pod ministra zahraničí, jak by bylo logické, ale již od dob svého vzniku v devadesátých letech minulého století pod ministra vnitra. Ředitel ÚZSI je tak přímým podřízeným „silového“ člena vlády, který má na starosti také policii a například i pořádání voleb. Právě tento ministr může, jak stanoví zákon z července 1994, „povolat příslušníky Policie ČR k plnění úkolů v Úřadu pro zahraniční styky a informace“.
Je to neuvěřitelné, ale je to tak: prakticky jakýkoli český policista se může stát donašečem tajné služby. I „příslušník“, který vám dal minulý týden pokutu za nerozsvícená světla. Nebo (čistě teoreticky) důstojník protikorupční policejní služby, který vyšetřuje případ, kdy civilní rozvědka prověřovala na žádost NBÚ některé české prominenty, kteří by možná při prověření jinou tajnou službou žádnou prověrku nezískali.
Veřejnost se tyto znepokojující informace dozvídá až nyní, jak však zjistil týdeník EURO, někteří zpravodajští důstojníci na ně upozorňovali už dávno. „Jde o trvalý stav, permanentní diskuse a dohady již od prvních dnů roku 1990, na to si vzpomínám velmi zřetelně,“ řekl týdeníku EURO jeden ze zpravodajských důstojníků. „Civilní rozvědka zůstala z historických a osobních důvodů, i vzhledem k institucionální setrvačnosti, v ranku ministerstva vnitra, i když průnik její zákonné působnosti a působnosti ministerstva vnitra je prázdná množina…“
Jiný zpravodajce tvrdí: „Pochybuji, že zákonodárci měli v úmyslu pro účely zákona o ochraně utajovaných skutečností povolit rozvědce použití operativních a zpravodajských prostředků, například práci s osobami jednajícími ve prospěch služby (oficiální označení pro agenta – pozn. red.) nebo odposlechy. Zákon o zpravodajských službách dovoluje rozvědce použití takových prostředků a metod pouze k vlastní ochraně a krytí, nikoli k získávání informací… Na nebezpečí tohoto extenzivního výkladu jsme několikrát poukazovali, jenže pánům ministrům to zapalovalo stejně pomalu jako poslancům.“
