Nejnovější data o české ekonomice přinášejí další sodu všem, kdo mají tak rádi větu „vedeme si dobře“. Nevedeme. Úbytek HDP v posledním čtvrtletí je vlastně na stejné úrovni jako v případě Španělska nebo Maďarska, a to už znamená hodně špatné vysvědčení.
Svádět to celé na českou vládu a její politiku fiskální restrikce přitom není a ani nikdy nebylo fér. Za prvé, nešetří jen veřejný sektor, ale především domácnosti a firmy. Vláda jen pomáhá tuto sestupnou spirálu roztáčet do mnohem větších a děsivějších rozměrů. Za druhé, a to je větší důvod k blahosklonnému pardonu, Nečasův tým ve volbě této cesty nestojí zdaleka sám. Politika agresivních škrtů se setkala s absolutním souhlasem napříč Evropou už před dvěma lety jako bezprostřední následek řeckých problémů. Byla panickou a v podstatě pochopitelnou reakcí. Bohužel, tak jako v Česku, ani nikde jinde se politici zrovna dvakrát nezamýšlejí, jestli je to celé dobrý nápad. A to je skutečně zásadní a neodpustitelná chyba.
Makroekonomie má za sebou přibližně sto let velmi důkladně zmapovaných ekonomických cyklů. Nezáleží na tom, jakým ideologickým pohledem se na historii díváte, některé věci prostě obhajitelné nejsou, ať stojíte napravo nebo nalevo. Shoda na tom, že fiskální politika by měla fungovat takzvaně proticyklicky, je jedna z nich. Fiskální restrikce uprostřed krize téměř nikdy nikomu nepomohla. Nepomohla Spojeným státům, když se v roce 1937 znovuzvolený prezident Roosevelt zčista jasna rozhodl seškrtat výdaje. Nepomohla v Mexické krizi v roce 1994, v Asijské krizi v roce 1997 ani Argentině na začátku nového milénia. Á propos, poslední tři případy, které také vyústily v ještě těžší recese, byly výsledkem politiky nadiktované Mezinárodním měnovým fondem. Ten sice zpětně u každého z nich uznal svou chybu, dnes ale dál hraje na starou harfu a půjčky jižní Evropě podmiňuje drsnými úspornými plány. Jak funkční jsou, asi není potřeba připomínat.
Velmi pěkně to vypovídá o schopnosti vyspělého světa poučit se z vlastní minulosti a využívat poznatky věd, které si tak povzneseně hýčkáme. Kromě jiných o tom hovoří ekonomové Reinhart a Rogoff ve známé knize This Time Is Different: politici jsou pokaždé znovu schopni říct, že tentokrát je to jiné. Že pravidla a zákonitosti z minulosti tentokrát neplatí. Opakujeme zkrátka stále ty samé chyby. Dá se to říct o příčinách současné krize, stejně jako o neschopnosti vypořádat se s jejími následky.
Čtěte další komentáře Tomáše Plhoně:
