P a v e l P á r a l
Jen hlupák dělá stejnou chybu dvakrát, a proto je hledání příčin současného ekonomického svrabu jistě prospěšné. Pokud však skončí u kritiky přemrštěné měnové a fiskální restrikce, tak se obávám, že nesplní svůj účel.
Ivan Kočárník v minulém čísle týdeníku EURO se s takovým nedostatečným vysvětlením spokojil. Důvodů pro nedostatečnost dnes módní argumentace proti dosavadní politice České národní banky je poměrně dost, pokud jsme ochotni odlišovat příčiny a důsledky.
Zahájení mzdové restrikce je spojeno především s kritickým stavem obchodní bilance, která se dostala do stošedesátimiliardového schodku. Je asi správné jít trochu dál a ptát se po příčinách takové destrukce vnější nerovnováhy. Lze poměrně přesně ilustrovat, že akceleraci dovozů způsobila z velké části spotřeba domácností, umožněná rychlým růstem reálných mezd. Tento vývoj nenašel odpovídající odezvu ve fiskální politice. Rozpočtové přebytky se rozpouštěly a obce masivně investovaly na dluh. Oba faktory se projevily v silném růstu investic. Samozřejmě vyvolávajících masivní dovozy.
V kritické situaci centrální banka reagovala šlápnutím na brzdu, které na první pohled nevypadalo až tak drasticky.
Připomeňme: ČNB zvýšila 21. června 1996 sazbu povinných minimálních rezerv z 8,5 procenta na 11,5 procenta. Platnost tohoto opatření byla stanovena od 1. srpna. Úrokové sazby se 21 června zvedly o necelé dva procentní body. Diskont z 9,5 na 10,5, lombard z 12,5 na 14 procent a intervenční sazba z 11,25 na 12,4. Takto to platilo až do pádu měny v květnu následujícího roku. Teprve dva měsíce nato uznala i vláda, že vývoj je kritický, a zkrátila příjmy a výdaje státního rozpočtu o pět procent.
Je zcela zjevné, že již tento postup nebyl optimální a pořadí hospodářskopolitických kroků bylo obrácené díky nepružnému postoji vlády, která nebyla ochotna přizpůsobovat svou politiku potřebám rovnovážného vývoje ekonomiky. Centrální banka proto byla vlastně donucena použít měnová opatření, která jsou nepochybně mnohem méně optimální nástroj na korekci kritického vývoje platební bilance.
Katastrofální vývoj vnější rovnováhy však nemá kořeny jen a pouze v neřízené až nezřízené poptávce, ale především v nízké adaptační schopnosti nabídkové strany ekonomiky. Nedostatky v privatizaci, zejména použití nevhodných metod i její zpomalující se tempo, nevedly k restrukturalizaci. Tomu napomáhala ne-ochota vlády podpořit přímé zahraniční investice. Odmítání agresivnější proexportní politiky, ale také rigidní celní a daňová politika nepřihlížející k potřebě obnovy výrobních kapacit.
Vzhledem k rozběhlé sérii bankovních krachů bylo zřejmé, že neudržitelná situace je v oblasti výkonu práva. K zoufalému postavení věřitelů vůči dlužníkům však vláda nehodlala nic dodat.
Protože ani po doplnění měnové restrikce o první rozpočtové škrty se vnější rovnováha nezačala zlepšovat, nastala diskuse o dalších řešeních, která vedla k přijetí takzvaného prvního balíčku ekonomických opatření s oficiálním názvem Korekce hospodářské politiky a další transformační opatření. Je veřejným tajemstvím, že tento dokument byl přijat pod silným tlakem ČNB, která odmítala požadavky vládních ekonomů na znehodnocení koruny. Právě tohle bezperspektivní dofukování známých Klausových transformačních polštářů bylo tehdy tím hlavním vládním receptem na léčení churavé platební bilance.Vláda zcela jednoznačně nechtěla vidět neúčinnost této politiky na vyvolání růstu konkurenceschopnosti českých výrobců.
Kočárníkovo tvrzení, že právě v období prvního balíčku, tedy v dubnu 1997, měla být opuštěna politika udržování kursového pásma, není o ničem jiném. Kurs koruny totiž od února začal poměrně razantně oslabovat právě v očekávání investorů, kteří neviděli dost silnou ochotu vlády ke změně hospodářské politiky. Po měnových turbulencích a zesílení restrikce v podobě květnového balíčku číslo dvě se sklon křivky znehodnocování měny podstatně zmírnil.
Vývoj na devizovém trhu v letošním roce, zejména po citelném zmírnění restrikce, pak ukazuje, že rovnovážná úroveň kursu byla a je ve skutečnosti někde jinde, než si představovala vláda v první polovině roku 1997.
Pokud jde o samotnou intenzitu utahování kohoutů, lze o ni samozřejmě s odstupem času diskutovat. Je nesporné, že snižování úrokových sazeb mělo začít již letos v březnu, a ČNB místo toho naopak zvedla svou repo sazbu o čtvrt procentního bodu. Zde chybu přiznala i samotná bankovní rada. Optimální doba pro razantní snížení sazeb pak mohla být někdy v letních měsících, a ne až v říjnu a v listopadu. Pak by možná inflační cíl nebyl podstřelován i po odečtení nepředvídatelného vlivu prudkého poklesu cen dovážených surovin, zejména ropy. Možná pokles mohl být o nějakou desetinku procenta nižší.
Vliv ceny peněz na ekonomickou aktivitu v tranzitivních ekonomikách je navíc velmi nejednoznačný. Jasné doklady plynou z mezinárodního srovnání. Polská ekonomika roste letos téměř o šest procent a maďarská o více než pět procent. Úrokové sazby se přitom pohybují dlouhodobě ve výši, kde se korunové úroky ocitly jen v okamžicích turbulencí, tedy na sedmnácti až osmnácti procentech.
Zda jsme však mohli být díky nižším úrokům blíže ekonomickému oživení, lze tedy jen těžko soudit. Situace na nabídkové straně ekonomiky se totiž mění stále velmi pomalu.
Chyby v dávkování restrikce jsou přitom celkem pochopitelné. Účinnost jednotlivých měnových nástrojů byla v dosavadní krátké historii české ekonomiky prověřována poprvé. A mimochodem, bylo by hloupé dělat pro změnu stejné chyby s opačným znaménkem.
Objektivně posuzováno proto nakonec zásadní příčinou hlubokého poklesu ekonomiky bylo velmi pozdní použití ne zcela optimálních nástrojů na zvládnutí kritické situace. Důvodem, proč se tak stalo, byla neochota vlády vidět skutečný obraz české ekonomiky. S tímto vědomím by měla i současná vláda přistupovat k hospodářské politice v době, kdy ČNB konečně ustupuje od tvrdé restrikce a nastává období mnohem volnější měnové politiky.
