svobodu tvůrčí a uměleckou. Příběhy svých klientů už druhým rokem publikuje na své facebookové stránce Přiznání taxikářů. Hned poté, co na konci směny zaparkuje svůj vůz, vypne motor a zhasne žlutou lucernu na střeše, usedá k počítači se sklenicí červeného a popisuje příběhy lidí, kteří se s ním během směny stačili svézt. Na jaře vydá ty nejlepší příběhy také knižně. „Musím psát tak, abych si to pak sám chtěl přečíst,“ říká.
„V životě jsem dělal různé džoby. Možná jednoho dne budu dělat správce krematoria, ale teď dělám tohle a baví mě to,“ tvrdí Jiří N. Pražský taxikář vůbec neodpovídá stereotypnímu vnímání taxikářů. Nečekejte umaštěného „joudu“ s cinklým taxametrem. „Psát jsem začal i proto, že jsem si přál zlepšit reputaci profese. Ostatně ostudu jí v Praze dělají spíše jednotlivci, drtivá většina řidičů je slušná a poctivá,“ tvrdí.
* Co vám klienti říkají, když zjistí, že nejste „jenom“ taxikář?
Často se mě ptají, jestli se taxikařinou skutečně živím. Prý nevypadám jako klasický taxikář. Pak často dojdeme k tomu psaní, což je většinou příjemně překvapí. Řízení taxíku mi ostatně pomohlo se ke psaní aktivně vrátit. Kdysi jsem psal básně a novely. Před pár lety jsem vydal první knihu Smrthaus, která sklidila pozitivní recenze, načež trochu zapadla. Já byl jako autor zklamaný. Na spisovatelskou a blogerskou dráhu jsem pak zanevřel, ale nakonec se to celé změnilo. Přišly impulzy. Poslouchal jsem za volantem příběhy klientů a často si říkal: panejo, to by byl materiál.
* Nad reputací taxikářů jsem přemýšlel často, ale jací bývají vlastně vaši zákazníci?
Za tři roky, co to dělám, se mi v autě dva lidi pozvraceli. Naštěstí se oba incidenty obešly bez větší újmy na potazích. Párkrát mi někdo utekl bez placení, z čehož jsem se musel jít uklidnit na bar. Naprostou většinu zákazníků tvoří slušní lidé, kteří si často chtějí povídat. Zatímco v zahraničí si téměř nikdo nesedá v taxi dopředu, u nás je to jinak. Takový klient sedící na předním sedadle většinou automaticky rozproudí dialog…
* A koho nejčastěji vozíte? Jsou lidé zábavnější ve dne, nebo v noci?
Uvolněnost lidí je provázaná s množstvím alkoholu. Lidi kolem půlnoci bývají zpravidla otevřenější, občas někdo utrousí vtip, nebo vám usne na zadním sedadle. Úlohu taxikáře jsem s nadsázkou přirovnal v jednom textu k řidičům sanitky. Nevozíme lidi vyloženě do nemocnic. Když je ovšem převážíme domů, jsme součástí jakési terapie. Bary a kluby představují pro lidi jakési zotavovny, kam si chodí odpočinout od sezení v korporátním světě. A my jsme jejich transport k odpočinku. Anonymita je asi často motivuje k tomu, aby vám toho o svém životě řekli ještě víc. Přes den je klientela samozřejmě trochu jiná. Taxi si volají manažeři, cizinci, ale i důchodci, kteří potřebují do opravdové nemocnice.
* Vašimi texty se často prolíná muzika, New Order, Psí vojáci… Jste za volantem i DJ a šéf playlistu?
Hudba je pro mě důležitá, psal jsem kdysi reportáže na hudební weby, abych mohl chodit zadarmo na koncerty. O tom, co v autě hraje, rozhoduji hlavně, když jedu od klienta nebo k němu. Když už nastoupí, muziku zpravidla ztiším. A když si klient chce povídat, ztiším ji na minimum. Ale je to jisté pojítko mezi řidičem a zákazníkem. Zrovna nedávno jsem jel s Američankou, která se zeptala, jestli zrovna hrají Depeche Mode a jestli bych to mohl pořádně osolit. Cestou jsme si společně zpívali a na konci jízdy mi dala spropitné čtyři sta korun.
* Co vám na konci cesty utkví v paměti nejvíce?
Lidi řeknou skutečně ledacos. Nedávno mi jedna klientka řekla, kolik má dětí, proč se rozvádí a co všechno ji v životě trápí. Vyslechnu si často i mnohem horší příběhy, ale nechovám v sobě nic, co by mě trápilo, protože nemá smysl v sobě živit hněv. Zapamatujete si i to, když vám někdo uteče bez placení. A velmi dobře si pamatuji i dlouhou cestu do Děčína. Nastoupili ke mně dva mladí Vietnamci, neměli ani korunu. Dali mi do zástavy mobilní telefon a cestovní pas s tím, že na konci cesty měl čekat člověk, který peníze má. Nakonec jsme v tom Děčíně čekali dobré čtyři hodiny, než přišel. Samozřejmě se zapnutým taxametrem. Naštěstí to dobře dopadlo a já obnos za cestu dostal.
* Mají vaši klienti nějaká speciální přání? Pamatuju si na francouzský film Luca Bessona Taxi, kde hlavní hrdina ignoroval dopravní předpisy.
Rychlou jízdu dopřeju klientům jen v rámci pravidel dopravního provozu. Můžu zrychlit, ale určitě ne proti pravidlům. Spousta zahraničních hostů chce spíše jiné služby, třeba vyhlídkovou jízdu. Vyplatí se taky, když znáte jazyky a můžete cizincům povyprávět něco o pražské historii.
* Jste na volné noze. Jak jste si zvykal na plánování směn?
Ze začátku to je asi problém pro všechny lidi na volné noze, ale nakonec vás situace donutí. Musíte pracovat a jezdit aspoň osm hodin denně, minimálně pět dní v týdnu. Vím, kdy jsou špičky a kdy si můžu dovolit dát si pauzu doma. Odpoledne se mezi třetí a osmou hodinou prakticky nezastavíte. A druhý prime time nastupuje zhruba po desáté hodině, kdy se lidi začínají vracet z víru nočního života. Každopádně více než deset hodin denně se pracovat nedá, ale někdy vám stačí k výdělku méně, stačí mít štěstí. Když máte třeba šestihodinovou směnu, stačí vám jet několikrát na letiště a máte v podstatě vyděláno. Záleží taky na tom, kudy zrovna jedete. Když celý den trčíte v kolonách, je to vyčerpávající.
* Máte čas psát i přes den?
Píšu často, až když se vrátím kolem půlnoci domů. To si ještě stihnu zapálit cigaretu a vypít sklenici červeného. První větu nového příběhu mám většinou vymyšlenou už v průběhu dne. Kreativní proces se pak spustí automaticky. Příběh se mi objeví v hlavě, vyskočí mi pointa i souvislosti a napíšu to automaticky. Píšu převážně kratší útvary, tudíž bych si asi nikdy netroufl na román.
* Jízdy vám zprostředkovává aplikace i dispečink. Jak berete konkurenci v podobě Uberu?
Za mě to není správná cesta. Jako taxikáři musíme mít u sebe několik osvědčení, bez nichž by nám hrozily pokuty. Musíme platit daně i dispečink. Bez taxametru se neobejdeme. Kde odvádí daně řidič Uberu, není jasné; v Česku to ale není. Princip Uberu je podobný, jako byste si otevřeli hospodu s poloviční cenou piva, protože neplatíte daně. Často se taky stává, že si řádně registrovaný řidič taxislužby s koncesí založí taky účet u Uberu a následně svůj účet pronajímá cizincům za pár tisíc.
Ukázky blogpostů 1/ Zemřel Daniel Nekonečný, postrach nejednoho pražského taxikáře. Ne tak postrach můj. Sice dával naprosto minimální dýška, šňupal vzadu koks, trousil po sedačkách desítky třpytek, flitrů a korálků, zamořoval vzduch robustními vůněmi svých „mahárádžovských“ voňavek (o nichž tvrdil, že když jimi vyvoní můj taxík, tak mi každá žena okamžitě podlehne), ale já si budu navždy pamatovat ten moment, kdy jsem pro něj přijel v jednom beznadějně propršeném dni k nejmenovanému obchodnímu centru a on se zjevil se zářivě žlutým slunečníkem, sombrerem, celej posetej třpytkami a dobrou náladou a popřál mi zářivě slunečnej a vesmírnej den, plnej pozitivních vibrací, usadil se na zadní sedačku s proutěným košíkem plným laskomin a zavelel: „Ať se práší za kočárem a nastavte tu klima na nejvyšší možnou míru, protože jsem horoucí slunce a srdce mi jede nadoraz!“ 2/ Ožralej Anglán se přemisťuje z hospody do jiný hospody. Sedí vzadu polozhroucenej a mžouravě pozoruje pouliční lampy a zčernalej svět tam venku. Vjíždíme na nábřeží, hledí na parníky a ztěžka se mě ptá: „To je jezero nebo moře?“ No ty dneska, hochu, dopadneš… 3/ Vezu španělsky hovořící pár Malou Stranou. Obdivujou všechno. Zajedem do Nerudovky. Říkám anglicky. Tohle je Nerudova ulice. Možná znáte Pabla Nerudu? Yes! Samozřejmě! Odpovídá žena. Je to můj oblíbený autor! To se jmenuje po něm? Ne, to je náš český Jan Neruda, spisovatel a básník z devatenáctého století, pro náš hodně důležitej. Žil tady a psal o zajímavých lidech, kteří tu žili. Většinou smutně. Pablo Neruda si vzal jeho jméno, protože se mu líbilo, ale jeho tvorbu neznal, myslím, že se k ní dostal až později. To by snad ani jinak nešlo, aby se s ní později neseznámil. Taky bych si přečetl Coelha, kdybych si vzal jeho jméno. Zajímavé! Na Hradčanském náměstí dostanu stopade dýško, prý za zajímavou přednášku. Tímto děkuji své učitelce literatury ze základky, slečně Prunerové, že nás to tak hezky všechno naučila.
O autorovi| Vladan Vaněk @kendrick_vladan
