P r ů m y s l v p o t í ž í c h
Škoda Plzeň, Chemapol Group, Komerční banka a další průmyslová a finanční impéria hrála donedávna roli pilířů české ekonomiky. Richard Salzmann, Václav Junek či Lubomír Soudek se stali stejnými symboly transformace jako Václav Klaus, Josef Tošovský, Ivan Kočárník či Tomáš Ježek. Nyní vlastníci těchto podniků svolávají mimořádné valné hromady, na nichž oznamují katastrofické výsledky dosavadního hospodaření. Ztráty jdou do desítek miliard korun.
Junek, Soudek a další průmyslníci měli sice cit pro budování impérií, avšak postrádali schopnost je stabilizovat. Vždy, když se kruh kolem nich začal uzavírat, dokázali o správnosti svých kroků přesvědčit ministra financí, guvernéra ČNB či šéfy bank. V průběhu uplynulých let se jim podařilo několikrát dosáhnout toho, aby stát prostřednictvím bank pomohl dalšími úvěry či nakoupením obli-gací. Zkrátka, aby imperiální choutky financoval z kapes daňových poplatníků.
Uměle živené molochy se staly falešným důkazem úspěchu modelu Václava Klause, který byl založen na mýtu bezbolestné přeměny socialistické ekonomiky v tržní systém. Přitom se argumentovalo mimo jiné i po Japonsku nejnižší nezaměstnaností na světě a nikdo z vlády nechtěl slyšet, že je založena na omylu. Bohužel, s Komerční bankou, Škodou Plzeň a Chemapol Group se nestalo to, co jejich šéfové a vládní politici očekávali, ale to, co očekávat měli.
Zdání úspěchu bylo zaplaceno z úvěrů, které rády poskytly zahraniční banky. V roce 1993 byla zadluženost bankovního sektoru 1,7 miliardy dolarů, ke konci roku 1997 se tato částka vyšplhala na více než šest miliard dolarů. Dluh podnikové sféry v roce 1993 činil vůči zahraničí pouze 1,4 miliardy dolarů, o čtyři roky později už 7,3 miliardy.
Mimochodem, skutečnost, že česká vláda má v současnosti jeden z nejnižších vnitřních dluhů, je dána tím, že tento stav docílila na úkor soukromého sektoru. Krize totiž nevznikla kvůli dluhům, ale dluhy jsou důsledkem včas nepřiznané krize.
Jestliže se Klaus v roce 1997 ještě jako premiér vymlouval, že za dluhy nemůže jeho vláda, ale bankovní a podnikový sektor, zapomněl zřejmě na to, že rozhodující vlastník zadlužených společností se ve většině případů jmenoval Fond národního majetku, tedy stát.
Škodu Plzeň získala soukromá firma jejího bývalého ředitele spolu s bankami se státní kontrolou. Standardně nikdy neprivatizovaný Chemapol se dostal do soukromých rukou cestou incestu, když postupně privatizoval své vlastníky. „Jsme na správné cestě,“ slyšeli politici, pro které byl důležitý klid a pohodlí. „Oni vše zařídí, nemusíme se starat o úroky, o dluhy a o obchody na kapitálovém trhu,“ mysleli si.
Možná i samotný Klaus věřil, ač jeho víru vyvracely nejen všechny jím vzývané ekonomické teorie, ale i zkušenosti z jiných zemí (především z Polska a Maďarska), že „jeho“ kapitalismus bude fungovat. Největší odpůrce třetích cest se tak paradoxně sám vydal na jednu z nich.
Bývalý premiér udělal jen jedinou chybu: nedotáhl privatizaci do konce. V srpnu 1995 vláda prohlásila, že v krátké době zprivatizuje drtivou většinu strategických podniků. O měsíc později už bylo všechno jinak. Ministři dostali strach, že opozice využije mohutnou privatizaci v následujícím roce v předvolební kampani. Klaus měl před očima obrázek Zemana velícího k záchraně rodinného stříbra.
Představitelé české cesty si zatím stále libovali v západních manýrech - jízdě v jaguáru, sponzorování tenisu, golfu, politických stran, ale zjevně neměli chuť stát se součástí globální finanční elity. Stali se typickými východoevropskými manažery, kteří se této elity dokonce báli. Asi by ani nesnesli, kdyby jim někdo z Londýna či Mnichova říkal, co mají dělat. Měli ambice se stát velkokapitalisty. To by bylo v pořádku, kdyby je spíše zajímal zisk než boj o moc a o vliv či různé dobrodružné machinace. Jejich impéria se rozrostla do takových rozměrů, že po několika letech nikdo přesně nevěděl, kde holding či group začíná a kde končí.
Klaus byl zjevně stále spokojen (nebo se tak alespoň tvářil), ale triky s akciemi, obligacemi a úvěry se čím dál tím méně líbily představitelům západních firem, kteří zkou-šeli podnikat u nás. Tato země není Rusko, neleží ani na Balkáně, nemůže tolerovat tamní metody získávání hospodářské moci.
Nová vláda by měla pomocí Parlamentu udělat za jejich dosavadními praktikami tečku a vymezit nové mantinely morálky a vkusu, ať jim říká Akce čistá ruka nebo jakkoli jinak. Nejde o formu, ale o obsah.
Bez parlamentní většiny to těžko prosadí. Navíc do všech zásadních rozhodnutí kabinetu mluví už od jeho jmenování Zemanův hlavní spojenec Václav Klaus. Mluví se dokonce o dohodě, podle které si hlavní aktéři na politické scéně rozdělují vliv ve strategických společnostech ovládaných státem.
Roli zdravotní policie českého kapitalismu tak přebírají západní finanční kruhy, které domácímu průmyslu a bankám půjčili zhruba 500 miliard korun. Dlužníci se však potýkají s existenčními problémy, jejich tržní hodnota klesá.
Otázkou je, zda má smysl právě v této situaci zbytek státem ovládaných podniků prodávat do zahraničí. Nebylo by snad lepší si počkat, podniky restrukturalizovat, ozdravit a rozmazlené a zprofanované manažery vyhodit?
Vize, která spočívá v tom, že stát za asistence bank majetkově spojí například prosperující Unipetrol se skomírajícím Chemapolem, či ČKD se Škodou Plzeň, nemusí být předem zavrženíhodná. Takto prováděná restrukturalizace však musí být rychlá, jinak budeme prosit investory, aby si naše podniky vzali zadarmo.
Tuto vizi by někdo mohl nazvat také českou cestou, ale pokud bude politická a hospodářská elita vycházet z reality, nebude mít jinou možnost.
