Rozvoji podnikání brání zbytečné byrokratické překážky. V tom Česko není výjimečné, ani vyspělejší členové Evropské unie jich nejsou zcela ušetřeni. K české specifice letošního jara a léta však patří svalit všechnu tu byrokratickou přítěž na ekologické zákony. A spolu s vymetáním byrokratických kliček v nich jakoby mimochodem změkčit, co se jen změkčit dá. Jako by snižování ekologické zátěže už přestalo být vizitkou ekonomické vyspělosti státu.
Nejnovější návrh ministerstva průmyslu a obchodu na legislativní úpravy šesti ekologických zákonů bůhví proč ubližuje malým a středním podnikatelům tím, že je v předkládací zprávě prezentuje jako chudinky, které kvůli ekologickým zákonům přicházejí o svou konkurenceschopnost. Přestože statistická čísla mluví o opaku, finanční náročnost zavádění ekologických opatření poklesla v porovnání s devadesátými lety ze 2,7 procenta HDP na 0,7 procenta HDP a výkony malých a středních podniků od roku 1998 vzrostly o 39 procent. Rozporuplně vyznívá i další obrázek, horlivě vykreslovaný tímto ministerstvem: div ne krachující podnikatelské prostředí, sužované přístupovými dokumenty k Evropské unii a nadměrnými ekologickými požadavky v zákonech, loni vygenerovalo desetiprocentní vzrůst průmyslové výroby a o dvacet procent vyšší vývoz. Nic neopravňuje české politiky přijímat nepřipravená horkokrevná řešení, přestože na zjednodušení ekologických zákonů je v podnikatelské sféře silný tlak a reagovat na něj bude muset jak ministerstvo životního prostředí, tak vláda.
Nejnovější návrh ministerstva průmyslu však připomíná splašený rychlík. Vyžaduje, aby do 7. září byly předloženy novely šesti ekologických zákonů na základě tezí, které jsou z velké části v rozporu s gestorem uvedených zákonů - ministerstvem životního prostředí. Přestože se v jiných kancelářích téhož ministerstva rodí konsenzuální návrh obou resortů, který po dohodě náměstků Karla Turečka (MPO) a Tomáše Novotného (MŽP) a po dlouhých odborných rozpravách hledá oboustranně přijatelná řešení. A přestože jeho příprava se chýlí ke konci a na rozhodování vlády by zůstalo jen minimum nepřekonatelných rozporů, ministerstvo průmyslu se bůhvíproč rozhodlo prosadit ve vládě už jednou odmítnutou verzi, která se na připomínky z ostatních resortů vůbec neohlíží. V jaké atmosféře by asi vznikalo šest nových zákonů, když ministr Libor Ambrozek oznamuje svému protějšku Milanu Urbanovi, že „předložený materiál je tendenční, jednostranný, nesystémový, nekonkrétní a neodborný“? Proč dal ministr Urban přednost tomuto návrhu, který na řadě míst prozrazuje neznalost evropských právních předpisů, před odborně i názorově vyváženou verzí? Jen proto, že by jeho ministerstvo ztratilo pozici lídra radikálů, kterým překáží ekologické zákony jako takové?
V průmyslových kruzích není žádným tajemstvím, že potřeba kritického posouzení některých příliš byrokratických přístupů v ekologických zákonech vzešla na jaře z auditu Rady hospodářské a sociální dohody, která působí pod vedením místopředsedy vlády pro ekonomiku Martina Jahna. I tam se promítly snahy průmyslu oktrojovat ekologii a také malé pochopení pro hledání konsenzu s ekologickými zákonodárci. Poněkud ukvapené závěry nicméně neprošly Radou vlády pro udržitelný rozvoj, rovněž Jahnovou. Od té chvíle se audit ekologické legislativy pod Jahnovou patronací projednává ve specializovaných pracovních skupinách v diskusi zástupců různých názorových proudů. Jahnovy pracovní skupiny pozvolna spějí k všeobecně přijatelným závěrům.
Jakou však konsensus bude mít váhu, když do pracovních skupin ministerstvo průmyslu nevyslalo své zástupce? A jakou váhu má konsensus, který v lůně samotného ministerstva s ekology spřádá náměstek Tureček a odbor udržitelného rozvoje průmyslu Vilibalda Kroba? To vzápětí rozhodne vláda. Buď usedne do emocemi a nevraživostí roztápěného Urbanova splašeného rychlíku, nebo nezralý návrh odmítne a počká si na výsledky obou dalších procesů, které vzešly ze stejného impulzu, ale místo nesmiřitelnosti volí cestu dohody. Politický tlak stihnout změny do voleb by neměl vést vládu k ukvapenosti. Ve svém programovém prohlášení se zavázala, že nebude snižovat standardy ochrany životního prostředí ani úroveň účasti veřejnosti na rozhodování. Navržená verze zpochybňuje obojí.
