Blair myslel na gripeny, Verheugen šel na věc
Britský premiér Tony Blair uvažoval o tom, že do Prahy vůbec nepřijede. Nejenže byl v poslední době plně zaměstnán rozhovory o boji proti terorismu a konfliktu na Blízkém východě, ale také ho vůbec nelákala představa, že v české metropoli zabředne do bláta vzrušených diskusí o Benešových dekretech. „Londýn se takovým debatám rozhodně vyhýbá,“ řekl týdeníku EURO britský diplomat.
Jestliže Blair 8. dubna do Prahy přijel, nebylo to kvůli Benešovým dekretům, jak by se na základě některých novinových článků či vyjádření českých politiků mohlo zdát. Rozhodující roli sehrála britská snaha podpořit prodej stíhacích letadel Gripen české armádě. Britský premiér pak pochopitelně přistoupil na to, že se dekretům zcela vyhnout nemůže. Pokud to však na někoho působilo tak, že Tony Blair rozhodně podpořil český postoj proti bavorským, rakouským či maďarským kritikám, šlo spíše o výsledek mediální politiky vládních sociálních demokratů. Ve víru událostí poněkud zaniklo, že šéf britské vlády pouze zopakoval staré postoje k rozšíření Evropské unie i Postupimské dohodě a vyhýbal se jakýmkoliv citlivějším výrokům.
Jak lákat velmoci.
Česká diplomacie si v minulých týdnech lámala hlavu nad úkolem, který byl objektivně nad její síly. Měla dosáhnout toho, aby velmoci zastoupené v Radě bezpečnosti OSN vyslovily jasnou podporu českému postoji k neměnnosti poválečného uspořádání Evropy. Někteří čeští politici – překvapivě včetně místopředsedy vlády Pavla Rychetského – přitom pomáhali vytvářet dojem, že Mnichov, Vídeň i Budapešť poválečný pořádek zpochybňují. Pokud by velmoci nechaly takové revizionistické snahy nepovšimnuty, údajně by se zachovaly podobně jako v Mnichově v roce 1938.
Do scénáře získávání velmocí na naši stranu měla zapadnout právě i návštěva Tonyho Blaira v Praze. Česká diplomacie se snažila připravit vhodnou půdu také tím, že zdůrazňovala zvláštní vojensko-bezpečnostní vztahy mezi Londýnem a Prahou. (Čeští vojáci se účastnili po boku svých britských kolegů řady mírových misí a nyní je doprovázejí i v Afghánistánu a Kuvajtu.) Rovněž karta gripenů sehrála v plánech české diplomacie svou roli. Neměli by si tedy v kontextu toho všeho také Britové uvědomit naléhavé potřeby svých blízkých spojenců?
Podobně to zkoušel rozehrát také premiér Miloš Zeman během své předcházející návštěvy ve Spojených státech. Označil Česko za přítele, na kterého se lze spolehnout v těžkých časech. Není to ostatně poprvé, co se Zeman snažil ukázat (někdy hodně nešťastným způsobem), jak podporuje rozhodný postoj George Bushe při řešení krize na Blízkém východě. Zemanovi muži pak bezpochyby věřili, že Američané nepřehlédnou ani vyslání české jednotky do Kuvajtu – k čemuž by se řada Evropanů vůbec neodhodlala. Tak například Erik Berglöf ze Stockholmské ekonomické školy týdeníku EURO řekl, že v tom vidí právě českou snahu za každou cenu dokázat, jakým je Praha dobrým spojencem v NATO.
Nedráždit Německo.
Celkově však reakce všech tak či onak oslovených velmocí (USA, Rusko, Británie i Francie) byly chladnější, než mnozí v Praze čekali. Diplomatické zdroje to vysvětlují mimo jiné snahou nedráždit Německo před tamními parlamentními volbami, které se uskuteční v září. Zástupci velmocí ovšem také zdůrazňují, že mnohé mohou ovlivnit Češi sami. Je důležité, aby si zachovali chladnou hlavu, aby nadcházející parlamentní debatu o dekretech neovládla hysterie a aby Češi nevyprovokovali k přímé reakci Berlín, který zatím do sporů nevstupuje.
Mnohem důležitější než cesta Tonyho Blaira do Prahy byla z tohoto pohledu dvoudenní návštěva evropského komisaře Güntera Verheugena (11. a 12. dubna). Ten totiž v Praze vědomě vystupoval nikoliv pouze jako představitel Evropské unie, ale také jako bývalý německý politik, jehož slovo má v Berlíně stále váhu. Zatímco snahou Blaira bylo omezit jednání o Benešových dekretech na nezbytné minimum, komisař Verheugen se naopak zaměřil právě na ně se zjevnou snahou zmírnit napětí.
Štěkající mírotvorci.
Pozorovatel, který příliš nezná českou politickou scénu, asi žasl, že jako první se k Verheugenovu varování před démony nacionalismu připojili premiér Miloš Zeman a šéf Poslanecké sněmovny Václav Klaus. K českému politickému folkloru patří i to, že se přitom jejich strany navzájem obviňovaly z otevírání Pandořiny skříňky nacionalismu.
V případě Zemana a Klause se projevil podobný rys jejich politiky – nejprve přiložit pod kotel, vybudit vášně a posléze vstoupit na scénu jako mírotvorce, který vše urovná. Zatímco Miloš Zeman toto vše dělá přímo a neohrabaně, Václav Klaus má zvláštní schopnost – dokáže vybudit své stoupence k radikálním postojům, aniž by při tom sám ztrácel tvář seriózního, byť zároveň nekompromisního politika. Bylo by zajímavé vědět, co si po setkání s oběma českými politiky nyní myslí sám Verheugen. Počítá s tím, že mu ještě nějaký ten kousek vyvedou?
