Verheugen v Praze připomněl své německé občanství
Jsem Němec, prohlásil v Praze evropský komisař Günter Verheugen. O něco později dodal: „Není možné být dobrým Čechem, Polákem, Němcem či Italem, aniž bychom byli přesvědčenými Evropany.“
To, co Verheugen naznačil, je vlastně základní poznatek, z něhož by měla vycházet i česká zahraniční politika: Celá poválečná konstrukce Evropských společenství je o úspěšném odstraňování národnostních napětí. Vstřícnost ve vztazích mezi sousedními zeměmi musí být naprostou prioritou, což prokázalo i poválečné partnerství mezi Francií a Německem.
V české politice v uplynulých týdnech převážil jiný pohled. Mnozí opět začali mluvit o nepřátelích – v Mnichově, Vídni a Budapešti, či dokonce Berlíně. Jako bychom se vraceli o sto let nazpátek, nebo přinejmenším do období po druhé světové válce.
Praha se opět pokusila hledat spojence ve vítězných mocnostech této války, a to dost neúspěšně (více na str. 30). Není těžké uhodnout proč. Pro ruského prezidenta Vladimira Putina, který sám strávil část života ve východním Německu, jsou vztahy s Berlínem naprosto klíčové ekonomicky i politicky. Britové v politice nesnášejí jakékoliv pohledy dozadu. Francie pořád považuje osu s Německem za základ dnešní Evropské unie. A Amerika? Týdeník EURO před časem popsal, jak dnešní poradkyně prezidenta Condoleezza Riceová učila své studenty, že úkolem americké zahraniční politiky by mělo být pomoci Německu stát se znovu velmocí (EURO 41/2001).
Máme propadat panice? Rozhodně ne. Ze sousedních zemí se ještě bezpochyby budou ozývat hlasy, které Čechům nebudou vůbec příjemné. Ochota Güntera Verheugena pokusit se v současné vyostřené situaci mírnit napětí jednoznačně ukazuje, že právě u sousedů žijí lidé, mezi kterými musíme hledat spojence. To od nás ostatně Evropa i velmoci očekávají. Pokud zvolíme jinou cestu a jako prioritu postavíme hádky s Jörgem Haiderem, neocení to ani Brusel, ani Washington.
Klausův spolupracovník Jiří Weigl při posledním semináři Centra pro ekonomiku a politiku (10. dubna) vysvětloval, že vztahy mezi státy nejsou o lásce a morálních principech, nýbrž o národních zájmech, mocenských ambicích či reálné politice. Na tom pochopitelně něco je. Jenže dnešní svět je přece jen kvalitativně jiný než ten poválečný. Je tu Evropská unie se svými nadnárodními strukturami, v Evropě jednoznačně převládají demokratické režimy a na mezinárodní scénu vstupují vedle národních států další hráči (počínaje nadnárodními firmami a konče občanskými iniciativami). Takový svět nás vyloženě tlačí k tomu, abychom hledali spojence u sousedů. Chcete-li: Právě to si dnes žádá reálná politika.
