Spojené vesnické emiráty. Bohaté české obce uplácejí své obyvatele

Každý polistopadový starosta tady skončil buď s vážnými zdravotními potížemi, nebo s trestním oznámením. Vlastimil Ondra vede obec Potůčky na Karlovarsku už druhé volební období a zatím to tak špatně nevypadá, i když jeden nikdy neví. Potůčky mají pohádkový rozpočet, patří mezi nejbohatší vesnice v zemi.

A panuje tady trend, který nastartovaly i ostatní bohaté obce. Místní inkasují peníze při zapsání dítěte do školy, neplatí za svoz odpadů, dostávají na zimu dřevo nebo desetitisícové bezúročné půjčky. Jako malé české Monako.

Každá z vesnic těží z výhod, jež ostatní nemají. Bydlí tu miliardář, za humny je obří skládka nebo naleziště ropy. Příhraniční Potůčky mají tržnici. Takovou tu opravdovou, jako vystřiženou z devadesátých let.

Echt tschechisch

Potůčky jsou v přepočtu na obyvatele bohatší než hlavní město. Obecní majetek čítá 606 tisíc korun na obyvatele, Praha má 322 tisíc na hlavu. Výsledek hospodaření rozpočítaný na jednotlivce je pak v Potůčkách v zisku 19 tisíc na obyvatele, v Praze jen sedm. Pokračovat by se mohlo dál. Stojí za to vidět na vlastní oči bazén, na němž obec prodělává tři miliony každý rok, nebo tržnici, z níž má naopak deset milionů zisku, či benzinovou pumpu, která nese ještě víc než samotná tržnice.

Když starosta Vlastimil Ondra představuje nejdůležitější části obce, přicházejí další překvapení. Třeba centrální parkoviště, které vynáší tolik, že si obec musela udělat konto v německé bance. Důvodem je to, že tak velké množství mincí, které parkovací automaty sypou, podléhá v tuzemských bankách neúměrnému poplatku za vklad. Kousek dál za parkovištěm je pak plocha, kde už brzy vyroste obchodní centrum. V přepočtu půjde o investici za 120 milionů korun, která dá práci 80 lidem. Show must go on.

Ústředním bodem vesnice je tržnice s 202 stánky na obecních pozemcích a několika dalšími na soukromých. „Dneska mám nulu, nic jsem neprodal. Není to dobré,“ říká jeden ze stánkařů. Podle starosty si ale stánkaři stěžují už deset let, nicméně živnost žádný z nich nezavřel. To, že se všechno zaměřuje na německou klientelu, je víc než jasné.

Stánkaři oslovují kolemjdoucí automaticky v němčině, nápisy v restauracích a obchodech obvykle ani česky k dispozici nejsou. Všechno doprovází klasický mumraj a změť oblečení, sádrových figurek a stánků s cigaretami. Jen dobré vietnamské jídlo se tady nedá najít. Klientela si žádá „echt tschechisch“.

Až vyroste nedaleko obchodní centrum s myčkou aut, bude mít s tržnicí jednu věc společnou – pozemky. Kouzlem v hospodaření Potůčků je to, že v devadesátých letech neprodávaly žádné pozemky, ale naopak je nakupovaly. Teď mají kolem 60 tisíc metrů čtverečních a prodávat je nebudou. Budoucí obchodní centrum, benzinová pumpa, tržnice, to všechno stojí na pronajatých obecních pozemcích. Obec tak každoročně hospodaří s přebytkem a místní z toho těží.

„Kdysi bylo nevýhodou, že jsme u hranic. Od roku 2008 je tu silniční přechod a naše nevýhoda se stala výhodou,“ říká starosta Vlastimil Ondra.

Podle něj nedělá obec nic výjimečného. Jen kompenzuje lidem náklady na život tady v Krušných horách. Vodné a stočné je tak po patnácti korunách za kubík (platí i pro podnikatele), kabelová televize je zdarma, školka za 150 korun měsíčně, příspěvek na pohřeb pět tisíc, obědy pro důchodce za 40 korun, od 60 let příspěvky k životnímu jubileu, přátelské nájemné 21,40 za metr ve zhruba sedmi desítkách obecních bytů a laciné parcely pro stavbu rodinných domků.

Výčet výhod není zdaleka konečný, je ale tak velký, že láká k přesunu i sousední Němce. Ty však úřad odmítá, chce podporovat místní mladé rodiny, aby udržel počet obyvatel. A daří se to. Za pět let obci přibylo zhruba sto obyvatel a škola otevírá novou třídu.

A tak když už není co, radní přemýšlejí, že by od církve koupili kostel a nechali ho opravit. „Máme přebytkový rozpočet. Banky peníze nechtějí. Zkuste tam přinést padesát milionů. Nedostanete žádný úrok,“ říká lakonicky starosta.

Není divu, že o jeho místo byla před volbami pranice a bohaté Potůčky se politicky rozdělily na dva nesmiřitelné tábory. „Já ale říkám, ať to někdo na chvíli zkusí. Zaměstnávám skoro dvacet lidí. Máme byty, řešíme smlouvy, pozemky, je to obrovská zodpovědnost. Plat starosty je přitom úplně stejný, jako kdybychom byli obyčejná chudá obec. Ani odměnu mi zastupitelstvo nemůže odhlasovat,“ popisuje Vlastimil Ondra.

60 tisíc za dítě

Jedno mají starostové nejbohatších obcí společné. Když dostanou dotaz na obecní příjmy a rozdávání peněz, vždycky se zarazí. „Není to nic, co by stálo za řeč. Dělají to i ostatní, a přitom se mluví hlavně o nás,“ říká starosta jihomoravských Dambořic Zbyněk Pastyřík. „Každý vidí sociální program, všichni však přehlížejí to, co je u nich běžné, ale tady těžko dostupné,“ doplňuje starosta šumavské Modravy Antonín Schubert.

Zatímco Potůčky živí tržnice a pronájmy pozemků, Modrava je ještě o kousek dál. Je to nejbohatší vesnice v Česku, a to díky daňovým odvodům místního rezidenta a miliardáře Zdeňka Bakaly. Majetek vesnice je v přepočtu devět milionů na jednoho obyvatele a to opravdu není špatné číslo. Modrava se v posledních letech proměnila ze zapadlé pohraniční vesnice na luxusní horské letovisko.

V rozpočtu proto zbývá i na sedmdesát místních stálých obyvatel. Tři tisíce dostávají jednorázově děti a mladí chodící do školy a také důchodci nad sedmdesát let. Porodné pak na Modravě chodí na každé dítě, a to v tučné sumě 60 tisíc korun. Dalších šest tisíc ročně obdrží děti dojíždějící do školy, k tomu patří pět tisíc jako příspěvek na letní tábor, tři tisíce na dítě nastupující do první třídy, tisícovka k jubileu nad 50 let a na závěr pět tisíc pohřebného. Další bonusy mají ti, kdo pracují pro obec. Je to pětistovka na důchodové pojištění nebo bezúročná půjčka do 60 tisíc.

Miliony na zateplování

Místní mají nárok i na 22 metrů dřeva či na příspěvek v téže hodnotě, pokud dřevem netopí, plus na příspěvek na odvoz odpadu. „Život na Modravě není jednoduchý – všude je daleko. Daleko do školy, daleko na zájmové kroužky, daleko k doktorovi, daleko do lékárny, daleko za nákupy, daleko za kulturou. Snažíme se to lidem vynahradit dobrým místem pro život,“ odůvodňuje starosta Antonín Schubert.

Obec také uvolnila miliony na zateplování, pořízení ekologického vytápění domů nebo uložení elektrického vedení pod zem. Přesto Modravě peníze přebývají, a tak je investuje. A právě to je podle předsedy sdružení Oživení Martina Kameníka klíčové. „Pokud mají dostatek prostředků a zvolí si bohatý sociální program, tak je to jejich politické rozhodnutí.

Uložit volné prostředky hospodárně je ale velmi zodpovědné rozhodnutí, na nějž by se měly obce zaměřit, protože jejich zdroje mohou jednou vyschnout,“ říká šéf sdružení, které mimo jiné mapuje lokální rozpočty.

A investice se právě v Modravě úplně nepovedla. Skoro jeden a půl milionu eur investovala obec do německých fondů Shedlin. Šéfové uzavřených fondů slibovali 14procentní výnos, ale peníze velmi pravděpodobně utratili a nikam neinvestovali. Správcovská firma fondů je nyní v insolvenci a Modrava se s právníky snaží dostat alespoň část peněz zpět. Vesnice si přesto může dovolit plánovat nové projekty. Například nové záchytné parkoviště, informační centrum nebo podporu bytové výstavby.

Moravský Kuvajt

I jihomoravské Dambořice patří mezi ty šťastnější. V jejich těsné blízkosti je naleziště ropy a zemního plynu, na němž pracují Moravské naftové doly miliardáře Karla Komárka. Jde dokonce o největší svého druhu v Česku.

Podle starosty Zbyňka Pastyříka to má dvě roviny. V obci sice jezdí těžká auta, na druhé straně mají místní lidé práci a obec peníze navíc v rozpočtu. Na každého obyvatele Dambořic připadá v přepočtu majetek za 340 tisíc, což je o 20 tisíc víc, než mají Pražané. Porodné činí v Dambořicích deset tisíc, po prvním roce dítěte dostávají rodiče proplaceny náklady do pěti tisíc ročně, pastelkovného mají dva tisíce, místo 500 platí jen 300 za osobu a rok na komunální odpad.

Obec má i levné parcely pro rodinné domy. V zimě tam vyroste umělá ledová plocha, vesnice disponuje i fotbalovým tréninkovým hřištěm s umělou trávou a dotuje provoz tělocvičny nebo místních spolků. Petrůvky na Vysočině mají zase příjmy ze skládky odpadů, která za obcí začala růst v roce 1994.

Pravda, není to lichotivá vizitka, patřit ale do elity nejbohatších obcí v republice také není špatné. Obec si opravila chodníky a silnice, v minulosti přispěla penězi třebíčské nemocnici nebo divadlu. Má majetek 1,3 milionu na osobu a roční příjmy 91 tisíc v přepočtu na každého ze svých sta obyvatel.

Netopí se v dluzích

Rozdávání peněz v bohatých vesnicích může vypadat jako hospodaření nezodpovědné země, třeba Venezuely, již socialistické vládnutí dovedlo k neodvratnému krachu. Jenže žádná z tuzemských vesnic, na jejichž hospodaření se týdeník Euro zaměřil, se při svých příjmech netopí v dluzích a až na výjimky neinvestuje špatně. Srovnání by tedy slušelo třeba se Spojenými arabskými emiráty, kde se také rozdává, ale vláda má z čeho.

Je jasné, že jednou peníze vyschnou, a obce by se na to měly připravit rozumným investováním. A je také jasné, že všechno tohle rozdávání má jeden efekt. Obecní koalice si tím zavazují svoje voliče, aby díky jejich hlasům uspěly i v dalších volbách. Ale je čemu se divit, když centrální vláda dělá v podstatě totéž? A to nemá zdaleka tolik zdrojů.

Čtěte také:

Nejbohatší obcí v Česku je s majetkem přes půl miliardy Modrava

Když (ne)teče ropa