O spojení Káhiry a Kapského Města jakousi africkou hedvábnou stezkou snili britští kolonizátoři již před více než sto lety. Nyní se plán oživuje. Zástupci 26 států se 12. června rozhodli začít jednání o spuštění velké africké zóny volného obchodu, která by zahrnovala státy od Egypta až po Jižní Afriku. Nová zóna obsáhne region se 700 miliony obyvatel, v němž bude proudit obchod v hodnotě 865 miliard dolarů.
Nová iniciativa nevznikne na zelené louce, ale sloučí tři dosavadní ekonomická seskupení – Jihoafrické rozvojové společenství (SADC), Východoafrické společenství (EAC) a Společný trh východní a jižní Afriky (COMESA). Podle plánu by její členové měli koordinovat vyjednávání o zahraniční pomoci a investicích, spouštět společné projekty na zlepšení dopravní a energetické infrastruktury, sjednotit celní sazebník a co nejvíce omezit vzájemná cla. V budoucnosti se počítá i se službami a volným pohybem pracovní síly. Integrovaná zóna by navíc výrazně ulehčila vyjednávání s Evropskou unií o další spolupráci, případně s Čínou o nových projektech.
Nově na staré neduhy
Nastartovat by se měl především vnitroafrický obchod. Podle expertů Světové banky totiž výměna mezi subsaharskými státy dosahuje pouze 10 procent z celkového objemu, ostatní zboží mizí mimo kontinent. Přitom evropské země mezi sebou smění až 60 procent svého exportu.
Sloučení tří bloků by také mělo odbourat častou duplicitu a zmatky spojené s dosavadní spletitou sítí navzájem se překrývajících společenství a aktivit. Pravidla Světové obchodní organizace navíc zakazují jednomu státu být členem více než jedné zóny volného obchodu. Rwanda, Uganda, Zambie, Zimbabwe či Lesotho, jež jsou členy alespoň dvou ze slučovaných organizací, by si tak musely vybrat, s kterou spojí svou budoucnost.
Dohoda nebude jednoduchá. Ačkoli COMESA svou malou zónu volného obchodu spustila již v roce 2000, dosud nepřiměla všechny své členy, aby se k zóně připojili. Podobně jihoafrická SADC stále odkládá spuštění celní unie a z plánů na společnou měnu již pravděpodobně sešlo. Jednotlivé státy se nechtějí příliš vázat, případně čekají na lepší nabídku.
Nová zóna se tak bude muset vypořádat se starými neduhy. Tedy nejen s neexistující dopravní a dodavatelskou infrastrukturou i celními překážkami, ale také s politickou nestabilitou, otevřenými konflikty a přetrvávající rivalitou budoucích spojenců.
Spojení přes ropu
Nicméně příkladů, kdy africké země sázejí na velké kooperativní projekty, je dost. Nejsmělejší plány mají asi země východoafrického EAC. Povzbudil je nález nových ložisek ropy a také referendum ve prospěch samostatnosti Jižního Súdánu. Ten k nim má etnicky, geograficky i historicky blíže než k severním sousedům. Zástupci Jižního Súdánu už spolu se sousední Keňou oznámili plán na superkoridor, který by spojil Etiopii, Jižní Súdán a keňské pobřeží. Kromě železnice, silnic a telekomunikačního spojení by zahrnoval i 1400 km dlouhý ropovod k Indickému oceánu. Jih Súdánu by se tak zbavil závislosti na infrastruktuře ovládané severní částí země a Tanzanie by se stala důležitou transportní zemí. Zbývá sehnat 22 miliard dolarů a začít stavět.
Ostatně už nyní představuje Jižní Súdán hlavní exportní trh pro Keňu (roční objem obchodů 158 milionů dolarů) i Ugandu (185 milionů dolarů). Obě země by rády tento potenciál ještě znásobily. Keňa tak hledá investory pro ropovod, Uganda zase připravuje rozsáhlý technologický a průmyslový park, aby dala svým podnikatelům dostatečný náskok a zázemí. Vždyť Jižní Súdán má v současné době pouze 60 km silnic a podobně ubohá je i telekomunikační infrastruktura. Sousední státy chtějí situace využít, ještě než se přiženou bohatší investoři z Číny, Indie či Japonska. Uvažuje se i o stavbě obří vodní elektrárny.
Ropa živí naděje i v sousední Ugandě. Pod jezerem Albert na hranicích s Kongem objevili geologové veliké zásoby ropy. Provize z těžby sice země neuvidí minimálně dalších deset let, přesto již nyní malují všichni politici Ugandě růžovou budoucnost. Ropa pod jezerem ale obsahuje vysoké množství parafínů a při těžbě z velké hloubky na povrchu ihned krystalizuje. Pro přepravu takové ropy bude potřeba postavit hned u jezera rafinérii a posléze ropovod do některého z přístavů v Keni či v Tanzanii.
Hledat společné
Příležitosti bují ve všech sektorech, zejména technickém, telekomunikačním a bankovním. A že potenciál je obrovský. K elektřině má přístup pouhých 30 % afrického obyvatelstva (v Asii i Střední Americe je to minimálně 70 %), k silnicím 34 % (alespoň 50 % jinde na světě) a k pokrytí telekomunikačními službami pouhá 3 % (ve zbytku světa činí průměr 40 %). Zaměření se na infrastrukturu je proto klíčové.
Ekonomiky afrických zemí jsou však často závislé na vývozu jediné nezpracované zemědělské či nerostné komodity. Financovat projekt, který zvýší její export, je zejména u ropy relativně snadné. Navzájem mezi sebou si však africké státy mají jen málo co nabídnout. Výrazně složitější proto bude nastartovat regionální obchod se strojními, textilními a dalšími průmyslovými výrobky, hlavně tváří v tvář levným dovozům z Číny a Indie.
Podobně složité bude hledat společné priority. Většina zemí nové komunity je z více než 50 % závislá na vývozu svých zemědělských produktů, jiné jako Angola a Botswana naopak na průmyslové produkci.
Největším nebezpečím pro novou velkou zónu zůstává výhled nerovnoměrného rozložení zisků. Většina prvotních výhod nejspíš půjde do států SADC, které mají větší schopnost vnitroafrického exportu, zatímco HDP států COMESA by dokonce mohlo po několik prvních let klesat.
Rozmotat labyrint
Pokud se někdy zdálo, že Evropa je labyrintem komisí, expertních týmů, regulačních orgánů a diplomatických konferencí, v Africe je to mnohem horší. V současné době tam působí 17 ekonomických společenství – každé s vlastními cíly, mandátem a misí. K alespoň dvěma z nich patří nejméně polovina z padesáti tří států Afriky.
Nepřehledná pavučina přitom není udržitelná. Členské poplatky sužují nejeden národní rozpočet, organizace mezi sebou bojují o rozdělení dotací, jinde zase duplikují své snahy. Jejich akceschopnost je silně omezená kvůli politické nestabilitě, konflikty uvnitř jednotlivých členských zemí a mezi nimi, korupcí, neochotou k reformám a regionální rivalitou. Spustit monetární unii se podařilo jen části západní Afriky, a to pouze díky masivní podpoře bývalé koloniální mocnosti, Francie.
Výkon mnoha dosavadních afrických paktů se limitně blížil nule. Velká africká zóna volného obchodu je tak jedním z prvních pokusů institucionální pavučinu na kontinentu opravdu rozmotat.
Africká trojka pro jednání
SADC (Southern African Development Community)
Mezivládní organizace, jejíž cílem je socioekonomická spolupráce a integrace, politická a bezpečnostní kooperace mezi členskými státy. Založena 1979.
Členové: Angola, Botswana, Kongo, Jihoafrická republika, Lesotho, Madagaskar, Malawi, Mauricius, Mozambik, Namibie, Seychely, Svazijsko, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe
EAC (East African Community)
Regionální mezivládní organizace původně založená v roce 1967 se po deseti letech rozpadla a byla obnovena v roce 2000. Od roku 2010 má společný trh zboží, práce a kapitálu. Další cíl: zavedení společné měny v roce 2012 a vznik politické Východoafrické federace v roce 2015.
Členové: Burundi, Keňa, Rwanda, Tanzanie, Uganda
COMESA (Common Market for Eastern and Southern Africa)
Zóna volného obchodu založená v roce 1994. Zahrnuje 19 států a populaci čítající více než 389 milionů lidí. Spolupráce by měla probíhat také v oblastech finančních a tržních vztahů, dopravy, komunikací, informačních technologií, zemědělství a přírodních zdrojů.
Členové: Burundi, Kongo, Džibutsko, Egypt, Eritrea, Etiopie, Keňa, Komory, Libye, Madagaskar, Malawi, Mauritius, Rwanda, Seychelly, Súdán, Svazijsko, Uganda, Zambie, Zimbabwe
