Touha po dosažení tělesného ideálu není sama o sobě nic nového. Ideál – umělecký, lékařský či filozofický – existoval vždy. Mění se pouze jeho podoba. V šestnáctém století se ženy i muži vměstnávali do kovových a kostěných korzetů a pod heslem „parádo, trp!“ klidně riskovali poškození vnitřních orgánů. K módě vosích pasů se historie vrátila ještě v 19. století a pak už přišlo století dvacáté s emancipací, krátkými sukněmi a snahou křivky trochu narovnat. Od 20. let minulého století začalo lékaře znepokojovat, jestli by počínající „hubnoucí mánie“ nemohla být v důsledku nebezpečná. Louise Foxcroftová, autorka knihy Kalorie a korzety popisuje, kterak se dobový tisk pustil do boje. Z žen s chlapeckými postavami se stávají lesby, hlásal, společnost se rozpadne – a zároveň s tím zvesela otiskoval inzerci na léky proti obezitě, váhy, korzety a dietní přípravky. Už tehdy se objevovaly svůdné obrázky před a po, jež dokázaly svým příslibem nalákat lépe než tisíc slov.
ROZKOUSEJ A VYPLIVNI
Ani módní diety, jako je dneska tak často vzývané cukr-free, paleo nebo třeba Whole30, nejsou nic nového. „Obecně lze říct, že všechny diety, které někdy někdo vymyslel, fungují. Musí, jinak by pro lidi nebyly ničím zajímavé. Vždycky totiž něco uberete a člověk opravdu zhubne. Problém je, že to v drtivé většině případů pro zdravého člověka nemusí být dlouhodobě nic extra prospěšného, a nakonec možná ani efektivního,“ vysvětluje princip diet biochemik Aleš Dvořák z Laboratoře pro výzkum nemocí jater a metabolismu hemu a autor knihy Měl bys běžet, jestli to chceš stihnout.
Zkraje dvacátého století byla velice populární dieta „rozkousej a vyplivni“, kterou propagoval Američan Horace Fletcher.
Fletcherismus, jak byla dieta nazvána, vybízel lidi, aby kousali jídlo tak dlouho, dokud z něj nevyextrahují všechno dobré, a zbývající materiál aby vyplivovali. Dietu držel třeba i Franz Kafka a jednou z jejích výhod mělo být zásadní omezení defekování. Velkou potřebu jste v důsledky kompletního vyřazení vlákniny vykonávali údajně jen jednou za 14 dní a výsledný produkt „voněl jako teplé sušenky“, což údajně Fletcher s gustem dokládal na vlastním výkalu, jenž nosíval s sebou. Kdo by po tomhle nezhubnul?
Pokud vás ještě nepřešla chuť, vězte, že ve stejné době slavila úspěchy tasemnicová dieta. Ve formě pilulí jste spolkli boubele tasemnice, a jakmile jste dosáhli požadované hmotnosti, požili jste lék a tasemnici z těla vypudili. Co na tom, že vedlejším produktem mohlo být zvracení, průjmy, až devítimetrový parazit a následně břišní či rektální komplikace?
NEJISTOTA PRODÁVÁ
O sto let později nejsme o nic dál. Jen máme k dispozici sofistikovanější přesvědčovací nástroje. Při pohledu na vyretušované modely a modelky se do duše konzumenta vkrádá nejistota. Já ale přece takhle nevypadám (jak bych mohl/a), znamená to, že jsem něco horšího? Ideální situace. Spokojení lidé totiž neutrácejí peníze za zbytečnosti, nekupují si věci, které nepotřebují, stačí jim, co mají.
Nešťastní lidé se uchylují k „nákupní terapii“, jdou si pořídit něco nového na sebe, nějaký šperk, elektroniku, jídlo, jež jim dodají pocit, že jsou něco víc. Anebo ještě lépe: rozhodnou se, že je načase bojovat s tím, že se dostatečně nepodobají svým ideálům.
Tehdy nastupují výrobci potravinových doplňků, kosmetické a dietetické firmy. Na farmaceutickém poli se největší peníze točí v doplňcích stravy a ještě větší v těch, které nejdou přes kamenné lékárny a dostupné jsou jen po internetu. Dovážejí se mnohdy ze zahraničí a neprocházejí žádným testováním na bezpečnost. Doplňky stravy totiž na rozdíl od léků (i těch volně prodejných) nespadají pod ministerstvo zdravotnictví, ale pod ministerstvo zemědělství. Riziko padělků, případně i výskytu toxických látek je v jejich případě dosti vysoké, v lepším případě pak obsahují jen neúčinné substance. Téměř všechny doplňky stravy na hubnutí jsou bez zaručeného efektu, ačkoli leckdy slibují zázraky. Ono je to dáno už zákonem o potravinách, jenž stanoví, že: „Doplněk stravy je potravina, jejímž účelem je doplňovat běžnou stravu a která je koncentrovaným zdrojem vitaminů a minerálních látek nebo dalších látek s nutričním nebo fyziologickým účinkem, obsažených v potravině samostatně, nebo v kombinaci, určená k přímé spotřebě v malých odměřených množstvích.“
Stejně tak jsou z dlouhodobého hlediska podle Dvořáka neúčinné i diety založené na striktním vyřazování některých složek stravy. „Tělo se totiž umí adaptovat. Dokáže se přizpůsobit nedostatku cukrů nebo nadbytku bílkovin, jenže to neznamená, že by do toho měli lidé své tělo zbůhdarma nutit. Vyřazování složek potravy v nějakém bodě metabolismus zatěžuje a jinde zůstává nevyužitý,“ vysvětluje Dvořák.
Sílící hnutí za sebepřijetí a celkový úbytek dietářského elánu vede k postupnému snižování počtu lidí, kteří aktivně drží nějakou dietu. Podle výzkumné společnosti MarketData poklesl počet amerických dietářů od roku 2015 o deset procent na 97 milionů. Typický dietář vyzkouší ročně čtyři různé diety a zhruba 80 procent z nich se pokouší zhubnout na vlastní pěst, jenže jen málokomu se to skutečně podaří. A přestože segment trhu s komerčními hubnoucími programy měl v roce 2016 hodnotu 2,77 miliardy dolarů a na rok 2017 mu byl předpovídán růst o 9,4 procenta, místo abychom hubli, jsme čím dál tlustší.
Podle nejnovějších údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) z února loňského roku se počet obézních lidí od roku 1975 ztrojnásobil. V roce 2016 trpělo nadváhou 1,9 miliardy lidí starších 18 let a z toho 650 milionů bylo obézních. Češi patří v Evropě dlouhodobě k nejtlustším národům, podle statistického průměru WHO má 62,3 procenta Čechů nadváhu. Stejně tlustí jako my jsou jenom Řekové a tlustší jen Turci (u nichž by se navíc mnozí byli schopni do krve hádat, že žádní Evropané vlastně nejsou).
Dietářský průmysl se nicméně nemusí vůbec obávat. Neznamená to ani v nejmenším, že by se lidé odvraceli od jeho produktů. Naopak. Je to začarovaný kruh – čím intenzivnější masáž ideálem krásy a dokonalosti, jež je příslibem úspěchu a potažmo štěstí, tím usilovnější je snaha této konzumní nirvány dosáhnout. Čím radikálnější dieta nebo změna životního stylu, tím menší šance na úspěch z dlouhodobého hlediska a tím vyšší pravděpodobnost, že dotyčný/á bude chtít vyzkoušet něco nového, jiného, lepšího a zaručeně účinnějšího.
VSTALI NOVÍ TLOUŠTÍCI
Navíc je už teď zjevné, že dietářskému průmyslu roste další generace. Zmiňovaná WHO odhadovala, že v roce 2016 na světě žilo 41 milionů obézních či nadváhou trpících dětí mladších pěti let. Obezita platívala za nemoc, která se týkala především vyspělých zemí, v nichž máme všeho nadbytek.
V současné době však už ani tohle není pravda – v rozvojových zemích množství obézních lidí stále roste. Od roku 2000 se počet malých dětí s nadváhou zvýšil o 50 procent. A téměř polovina všech tlustých malých dětí žije v Asii.
Opačným problémem je dramatický nárůst počtu lidí, kteří záměrně hladovějí.
Poruchy příjmu potravy navíc přestávají být doménou dívek a žen. Mezi lety 2010 a 2016 narostl v Británii počet mužů přijatých k léčbě mentální anorexie o 70 procent (žen bylo stejné množství). „Tlak na dosažení tělesného ideálu, který pociťují všichni muži bez ohledu na věk, narůstá a násobí se tím riziko rozvoje poruchy příjmu potravy,“ komentoval statistiku William Rhys Jones z britské Královské psychiatrické společnosti. „Ideály v podobě nezdravých mužských těl, jež zveřejňují média, vytvářejí naprosto zbytečný tlak na zranitelné jedince, kteří touží po přijetí společností na základě vzhledu.“
Posedlost tělem generuje ohromné zisky. Podle společnosti MarketData měl v roce 2017 americký trh s hubnutím hodnotu 66 miliard dolarů. Ale není to tak, že by Američané byli v utrácení ve snaze dosáhnout pomyslného ideálu fanatičtější než jiné národy. Češi v roce 2015 utratili jen za potravinové doplňky, jež jim měly pomoci zhubnout, 5,5 miliardy korun.
TY… TY BIGOREKTIKU
Touha po hezčí, zdravější a tím pádem i úspěšnější tělesné schránce vede v kombinaci s boomem rozmanitých diet ke vzniku nových mentálních chorob. Tam, kde ještě nedávno poruchy příjmu potravy znamenaly v zásadě jen nesvatou trojici mentální anorexie, bulimie a psychogenního přejídání, si dnes slovníčky můžeme rozšířit o ortorexii a bigorexii.
Ortorexie označuje posedlost zdravou stravou, která přerůstá z počátečního zájmu v hlavní náplň života. Patologická není samotná idea zdravého stravování, ale extremistické odmítání všeho, co by mohlo být uměle hnojeno, geneticky upraveno, chemicky konzervováno nebo barveno. Pro obchod s tělesným vzhledem je mnohem zajímavější bigorexie nebo také takzvaný Adonisův komplex. Ve studii zveřejněné v loňském roce britskou NHS připouští 45 procent dotazovaných mužů, že si v určité životní etapě prošli bigorexií. Ta se vyznačuje posedlostí vzhledem a proporcí. Nemocní trpí poruchou vnímání vlastního těla a urputnou snahou o dosažení nereálných hodnot fyzické zdatnosti nebo tělesných proporcí. Bigorektici zvedají činky, jsou jako doma na „kruháčích“ a často skončí u toho, že kromě proteinových nápojů do sebe cpou i steroidy.
Boj o dokonalé tělo je vlastně taková pěkná globální válka. Pokud zadáte do Googlu heslo hubnutí, dostane se vám skoro osmi a půl milionu odkazů, když ho vyměníte za dietu, bude to 345 milionů. Profesionálním, poloprofesionálním nebo vysloveně amatérským koučům všeho druhu pak v závislosti na tom, jak dlouho a do jaké míry s vámi budou spolupracovat, zaplatíte od pár stovek po desítky tisíc korun. Jenže za co vlastně? „Člověk by měl jíst vyváženě a měl by si udržet neutrální nebo lehce negativní energetickou bilanci. Měl by jíst hodně ovoce a zeleniny, celozrnného pečiva, měl by sportovat a jednou, klidně i dvakrát týdně mít v jídelníčku rybu,“ prozrazuje tajemství správné životosprávy z pohledu biochemie Dvořák. „To nesouvisí mimochodem jen s živinami, ale i s mikroflórou – a s tou dneska bojuje spousta lidí. Často trpíme průjmy, nevíme proč, tak nám doktor dá preventivně antibiotika a od té doby se motáme v kruhu.“ To je ale něco, co v zásadě všichni víme a za co nemusíme platit. Vyžaduje to jen určitou dávku sebekázně, která se špatně fotí na sociální sítě, a navíc střídmost nevygeneruje žádný profit.
EDISONŮV NOSIČ MOZKU
„Zvol si raději silnou duši než silné tělo,“ řekl prý matematik a filozof Pythagoras. Ve stejném duchu hovořil i Thomas Alva Edison, jenž údajně prohlásil, že „hlavní funkcí těla je přenášet mozek“.
Jenže z bádání nebo filozofování se byznys dělá špatně. Když znejistí vědec, dojde si maximálně pro další knihu a nebude si do večera prohlížet fotky úspěšných vědců na Instagramu. Je lepší lidem vnutit představu, že to hlavní (navzdory všem populárním citátům populárních hvězdiček) není to, co si myslíme a co říkáme, ale jak u toho vypadáme.
