BOŽENA KOČOVÁ JE VYUČENÁ KUCHAŘKA. PŘESTO, KDYŽ SE JÍ V ROCE 1990 NASKYTLA PŘÍLEŽITOST VÉST PEKÁRNU, NEODMÍTLA JI.
říká podnikatelka Božena Kočová, vítězka soutěže Nejlepší podnikatelka 2003 v kategorii fyzických osob BOŽENA KOČOVÁ JE VYUČENÁ KUCHAŘKA. PŘESTO, KDYŽ SE JÍ V ROCE 1990 NASKYTLA PŘÍLEŽITOST VÉST PEKÁRNU, NEODMÍTLA JI. PŘES POČÁTEČNÍ NESNÁZE, STRACH I ŽALUDEČNÍ VŘEDY JE DNES ÚSPĚŠNOU PODNIKATELKOU, PROVOZU JE PEKAŘSTVÍ, RYCHLÉ OBČERSTVENÍ A PŘIPRAVUJE SE OTEVŘÍT DALŠÍ PRODEJNU. * Nedokážu si osobně představit po ránu lepší vůni než je vůně čerstvě upečeného pečiva.
Když přijdu do práce, tak tu vůni už vůbec necítím. Ale těší mě, když mohu zaměstnance pochválit, že je dneska krásný chleba, pěkně vypečené rohlíky nebo krásně nazdobené koláče a koblížky. To mi dodává další chuť do práce. Také mě těší, když je spokojený zákazník. To je nadevše!
* Vyučila jste se kuchařkou, ale podnikáte v oboru pekařství. Jak to? V roce 1990 zemědělské družstvo zřizovalo pekárnu v Dolním Újezdě. Tenkrát mě požádali, abych v ní dělala vedoucí. V lednu roku 1991 se měla pekárna otevírat, a já jsem z toho v listopadu 1990 onemocněla. Přece jen kuchařina a pekařina jsou něco jiného. Navíc, složení zaměstnanců tvořili družstevníci, kteří s pekařinou neměli nic společného. Byli to lidé z rostlinné a živočišné výroby, traktoristé a zedníci. Už se asi nedivíte, že jsem z toho dostala žaludeční vředy! * Ne, nedivím. Vypadá to na velké dobrodružství. Co bylo dál? V prosinci 1990 jsem si sjednala brigádu ve velké pekárně. Ale to jsem neměla dělat. Jen jsem zjistila, že vůbec nic neumím a onemocněla jsem ještě víc. Proto jsem ze zoufalství navštívila léčitele, který mi moc pomohl a od té doby těmto záhadným silám věřím. * Jak to tenkrát vše dopadlo? Od ledna 1991 začal provoz. První tři dny byl u nás pekař z Německa, který nás naučil minimální základy pekařiny, a potom jsem tři měsíce pekla s lidmi v noci, abych je naučila to, co jsem uměla. Začínali jsme s rohlíky a s chlebem, nic víc jsme nestíhali. Přímo v pekárně se výrobky prodávaly. Odbyt byl velký, ani jsme nestíhali péct. Zaměstnanci šli po noční směně domů spát, ale mně začaly nové povinnosti, objednávky, papírování. Samozřejmě, že tím také trpěly děti. V těchto začátcích bylo nejtěžší udělat si na ně aspoň chvilku času. * Co vás motivovalo pustit se do pekařiny? Po vyučení jsem patnáct let vařila v JZD, ale stále mě táhla myšlenka mít svůj penzion. Po revoluci mi bylo jasné, že chci sama svůj podnik, restauraci. Měla jsem něco rozjednaného, když přišel pan místopředseda, že družstvo chce koupit malou pekárnu, ať jdu do nového provozu dělat vedoucí. Vůbec se mi nechtělo, ale když mě vzali do Německa a do Rakouska do těch malých, krásných, soukromých pekárniček, tak to bylo jasné. * Dnes jste majitelkou pekařství v Dolním Újezdě, máte také provozovnu v Litomyšli a chystáte se otevřít další ve Vysokém Mýtě. Kromě toho uvažujete ještě o cukrárně.
Přesněji řečeno, od prosince roku 2000 splácím družstvu pekařství. Ve stejném roce jsme také otevřeli obchod v Litomyšli. Je to rychlé občerstvení a veškerý prodej našich výrobků. Cukrařina mě láká, protože nabízí široký sortiment vynikajících zákusků, které chci dělat. Pochopila jsem, že pro nás, menší podniky, nejlépe funguje systém „sami vyrábět a sami prodávat“. Ale stále bojují s nedostatkem kvalitních zaměstnanců.
* Zaměstnáváte, pokud se nemýlím, dvacet lidí. Co od svých zaměstnanců především očekáváte?
Ano, máme 20 zaměstnanců a čtyři paní jsou na mateřské. V loňském roce odešly tři ženy na mateřskou. Někdy to je jako epidemie. Od svých zaměstnanců očekávám především, aby byli samostatní, aby jeden druhého uměli nahradit. A potom také poctivost, pracovitost, svědomitost, zodpovědnost a vlídnost k sobě navzájem i k našim zákazníkům.
* Snažíte se jim jít příkladem? Vždy jsem se snažila a stále se snažím dělat vše pro to, abych svým zaměstnancům nemusela říkat „já to neumím“ nebo „já nevím“. Snažím se, abych si se vším věděla rady a všechno zvládala. * Vaše motto v podnikání zní „Práce je mým koníčkem“. Ale přece jen se mohou občas stát i nepříjemné věci. Je něco, na co nerada vzpomínáte? Nerada vzpomínám na rok 2000, kdy jsme v prosinci otevřeli obchod v Litomyšli a 22. 12. z pekárny odešlo 5 lidí. Neakceptovali nároky na pečlivost a zodpovědnost a nezvládli požadavky na kvalitu, která byla při rozšíření prvořadá. A jelikož pak nikdo jiný kromě mě neuměl zadělávat na chleba, nastoupila jsem na noční pečení. Čtyři měsíce trvalo, než se sehnali a zapracovali noví zaměstnanci. Spala jsem tři čtyři hodiny denně. Ještě teď mám závratě, když si na to vzpomenu. To už potom není koníček ani podnikání. To už člověk dělá ze setrvačnosti a je jen otázkou času, jak dlouho to vydrží. * Jak vypadá váš pracovní den dnes? Vstáváte před rozbřeskem s pekaři, nebo si můžete dovolit trochu přispat? V létě vstávám po šesté, protože je víc práce a jsou dovolené. Pečeme pro tábory, které jsou nedaleko v Budislavi, a já ani nemám čas na svoji papírovou práci, které je stále víc a vůbec mě nebaví. Přes zimu vstávám až po sedmé, a to už mám výčitky! Jenže tělo asi potřebuje nabrat sílu na další maraton. * Daří se vám podnikání skloubit s rodinou a domácností?
Jsem moc ráda, že mám doma vdanou dceru se dvěma vnoučaty. Ta má na starosti domácnost i zahradu a já jsem ji za to moc vděčná. Když večer přijdu domů, už nejsem schopna ničeho. Ale v létě naložím děti i psa do auta a jedeme do lesa. To je můj balzám na duši. Jak kdysi řekla Jiřina Bohdalová: ,,Na světě není nic krásnějšího, než být babičkou!“ V létě dělám ráda na zahradě a také se učím odreagovat při různých meditačních kurzech, mám ráda meditační hudbu na uvolnění.
* V listopadu minulého roku jste zvítězila v kategorii fyzických osob v soutěži Nejlepší podnikatelka roku 2003 Králové hradeckého a Pardubického kraje. Na co jste tenkrát pomyslela?
Nejdřív jsem poděkovala: ,,Pane Bože, děkuji!“ a potom jsem si řekla: „Snad nám to něco přinese!“ Byl to nádherný pocit. Ocenění je ale také zásluhou mého kolegy Pavla Kopeckého, všech zaměstnanců a celé mé rodiny. Sama bych ničeho nedosáhla.
