Sběratelství výtvarného umění není výsadou jen jednotlivých zájemců, ale stalo se tradicí i v podnikatelské sféře. Řada firem a společností vlastní sbírkové fondy, které buď jen udržuje, anebo i rozšiřuje. Jednou z největších, s letitou tradicí v této činnosti je Česká pojišťovna, v jejíchž depozitářích je uloženo mnoho zhodnocených děl českého umění. Dalším příkladem budiž Středočeská energetická, a. s., která vlastní díla autorů, jako je Václav Brožík, Jan Bauch, T. F. Šimon, Alfred Justitz, Václav Rabas, Martin Benka, František Muzika a Josef Váchal. Její výstavní činnost ale, jak se zdá, přesvědčivou koncepci nemá a květnová výstava nepříliš kvalitních tapisérií je toho dokladem. Firmy se vztahem k umění vědí moc dobře, že umělecká hodnota je v čase stabilním kapitálem, který se zhodnocuje sám bez vynaložení velkého úsilí.
Jednou z nových společností, která se u nás začala sběratelstvím zabývat, je Komerční banka. Slouží jí ke cti, že ve spolupráci s odborníky nakoupila sice omezený, nicméně vesměs kvalitní okruh umělců. Chybou se ovšem v jejím případě stala skutečnost, že tato činnost nebyla koordinovaná v kvalitě nákupů vždy a všude. Jestliže pražskou centrálu zdobí renomovaní tvůrci, řadu poboček naopak hyzdí nepříliš kvalitní regionální tvorba. Ta je stěží dobrá jako dekorace, nikoliv jako perspektivní hodnota. Hledisko líbivosti a vkusu zaměstnanců, kteří v prostředí výtvarných děl pracují, by nemělo být pro banku podobného formátu zásadní. Takzvaná líbivost je totiž velmi subjektivním měřítkem a nic ještě neříká o kvalitě a hodnotě díla. Je škoda, že se některé pobočky neobracely na seriózní galerie a daly přednost jiným kontaktům. Situace v některých dalších bankách ale není o nic lepší. Například v dnes již zkrachovalé centrále Moravia Banky visely v době její slávy velmi odpudivé kýče.
Opakem je nákladně rekonstruovaná Česká národní banka, která programově a velkoryse nakoupila za státní peníze velké množství děl. I zde byl výběru přítomen (tak jako v Komerční bance počátkem devadesátých let) odborník–kurátor, který spolurozhodoval, od jakých autorů banka práce koupí. Její investice sice zahrnuje solidní vzorek, ale nemapuje celou šíři kvalitního českého umění. V případě banky tohoto typu je to škoda, zvlášť když finančními prostředky „nemusela nijak šetřit. Nákup obrazu například Vladimíra Kokolji za cenu kolem 200 tisíc je více než velkorysý. Za tuto sumu je jinde tento, byť renomovaný tvůrce, neprodejný. ČNB mohla zaplatit méně na honorářích a mohla koupit více kvalitních děl od více umělců.
Štědrou podporou umění jsou známé některé zahraniční firmy. U nás je to mimo jiné třeba dnešní HypoVereinsbank, Bank Austria Creditanstalt, Philip Morris a Raiffeisenbank. Jejich vzoru pomalu začínají následovat i velké české společnosti, jako je například Český Telecom. Raiffeisenbank, jejíž činnost nyní trochu utichla, pořádala pod kurátorským dohledem ve své centrále na Žižkově v letech 1999 až 2000 výstavy vesměs kvalitních autorů. Z těchto přehlídek pravidelně kupovala minimálně jedno dílo, a vytvářela tak zajímavý sbírkový fond. Je zřejmé, že v podobných případech vždy záleží na osvícenectví a především vůli vedení těchto společností investovat do umění.
Výstava
LUKÁŠ RITTSTEIN – Momentky. Pražská výstavní síň Mánes ve spolupráci s galerií Behémót a společností J. Chalupeckého hostí do 20. července 2001 předního sochaře nejmladší generace Lukáše Rittsteina. Autor absolvoval Akademii výtvarných umění a postgraduální studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v letech 1991 až 1997. Ještě v době studia prošel řadou dobře zastoupených společných výstav v České republice i v zahraničí. V roce 2000 to byla například Art in the World 2000 v Paříži. V roce 1999 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého, kterou odborná porota uděluje mladým umělcům do 35 let. Rittstein reprezentuje velmi osobitý výtvarný jazyk a ve své tvorbě používá různé materiály v překvapivých a nečekaných formách zpracování. Jeho objekty balancují na samé hraně estetické snesitelnosti, a vytvářejí tak formální a obsahové napětí.
ČLÁNKY DO MAILU