SPOLU PROTI SOBĚ

V l á d a     a     Č N B

Spor o úlohu centrální banky, její nezávislost a odpovědnost za své chování dominuje konci letošního roku nejen z důvodů, že podobné diskuse se rozvíjejí kolem nás. Znovu se totiž rozhořel boj o charakter české ekonomiky. Bude otevřená a tržní, nebo bude mít specificky české rysy? Je nutné, aby se obě strany dohodly. Vítězů v tomto sporu totiž být nemůže.

Málokdo si troufne dnes hájit politiku České národní banky v její celé šíři a hloubce. Přestřelení inflačního cíle zákonitě vyvolává otázky, zda současná recese nemohla být zřetelně mělčí a zda odpovědnost centrální banky vůči zemi a jejím obyvatelům je dostatečně institucionálně ošetřena. Zde nemůže být pochyb, že diskuse je na místě, a tak diskutujme.

Obavy však vzbuzují již samotné osoby, které nejvýrazněji tón diskuse ovlivňují. Na jedné straně předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus, jehož odpovědnost za stav ekonomiky je nesporná, a na druhé straně premiér Miloš Zeman se svým poměrně přímočarým a mnohokrát prezentovaným názorem, že vše bude dobré, až do bankovní rady dosadí ty správné lidi ochotné snižovat úrokové sazby. To je mimochodem opravdu ten správný slovník ke zdůvodnění, že ve vládě nikdo, ale opravdu nikdo nezávislost ČNB nezpochybňuje.

Ryze odborný problém se tak stal politickou show v tom nejhorším slova smyslu a vede se slovní válka, zatím jenom jednosměrná. S blížícím se datem jmenování čtyř nových členů bankovní rady je však stále pravděpodobnější střelba i z druhé strany. Skutečný problém potřebné souhry centrální banky a vládní politiky se tak dostal hluboko do pozadí. Konsenzus je přitom tím nejtypičtějším slovem pro označení spolužití vlád a centrálních bank v evropských zemích a mnoho na tom nemění ani přestřelky, jaké slyšíme v poslední době například z Německa.

Odpor bývalého premiéra Václava Klause vůči ČNB je pochopitelný. Právě tato instituce ho donutila sypat si popel na hlavu v podobě dvou ekonomických balíčků. Zemanovi striktní názory bankovních ekonomů zase oddalují tolik vytoužený a zejména lidem naslibovaný ekonomický růst. Na inflaci se sice obě strany shodly a výše šest až sedm procent naznačuje spíše vítězství deinflatizátorů z Darexu než keynesyánů ze Strakovky. Názory na růst se však silně odlišují. Státní rozpočet počítá až s jedenapůlprocentním růstem, zatímco ČNB sice žádné číslo nezveřejnila, ale její analytici pracují s rozmezím nula až minus jedna.

Další rok poklesu je samozřejmě pro sociálnědemokratickou vládu sotva stravitelný. Bude chtít tak jako Klaus někoho z potíží obvinit a také potrestat. Šance udělat to v únoru při výměně bankovní rady je lákavá, ale patrně nevyjde. Vzít Havlovi kompetence Parlament nestihne. Zato by se dalo přitom udělat hodně hluku, pokusit se někoho vetovat a někdy v druhé půli roku potrestat banku i prezidenta ústavními změnami, při nichž by se trochu pokritizovalo, hodně medializovalo a o důsledky moc nestaralo. Zkrátka šancí jak zdůvodnit, že se toho moc nepovedlo, ale může za to někdo, koho nikdo nevolí a kdo si dělá, co uzná za vhodné, je mnoho.

Tyto politické úvahy jsou přitom, žel, mnohem silnější než snaha něco podstatného pro ekonomický růst udělat. Trochu je to pochopitelné. Vládní hospodářská politika je založena na key-nesiánských principech podle nichž oživení přijde skrze zvýšenou poptávku vlády, ale i domácností. Schodek rozpočtu sice moc státní útraty nezvedne, zato se daří zrychlit růst důchodů a ve státní správě a rozpočtové sféře se také hodně přidávalo. Této politice trochu klamně nahrává i diskuse kolem globální krize. Všichni nyní velí zvedat poptávku třeba i rozhazováním peněz z vrtulníku. Mimo pozornost však zůstává, že jsou to doporučení pro nejsilnější ekonomiky světa, které by se měly stát motorem světového ekonomického růstu. Novým trhům experti radí držet se v koutku a vyhýbat se pozornosti globálních investorů. Hlavně žádné excesy. Koho si globální hráči všimnou, ten špatně dopadne. Zkušeností o věcně málo zdůvodněných krizích je dost a finanční komunita je i normálně dosti plachá, natož nyní. Silnější výkyvy kursu měny, úrokové turbulence, prudký růst schodků v obchodní bilanci jsou skoro zárukou patřičného vystrašení finančních spekulantů, na nichž dnes závisí stabilita měny z dost podstatného dílu. Tedy ani nadsazené, ani příliš nízké úroky, zkrátka zlatá střední cesta.

Centrální banka na ni vstoupila sice evidentně pozdě, zdá se však, že v poslední době svou ztrátu dohání. Investoři jí věří. Dlouhodobé úroky jsou zcela mimořádně nízko. Někde na úrovni roku 1994. To znamená, že počítají ještě s masivním snížením sazeb a navíc poměrně stabilním kursem měny.

Ještě aby to snížení sazeb skutečně k něčemu bylo. Komerční banky totiž raději drží 180 miliard korun na úložkách v ČNB za dnes už ne příliš atraktivní repo sazbu, než by je půjčily podnikům. A zde je místo pro aktivitu vlády. Posílení pozice věřitele je nejen snem, ale také zcela neplněným slibem nové vlády. Doufejme přitom, že jak se Zeman s Klausem shodnou v kritice rigidní měnové politiky ČNB v první polovině letošního roku, tak se neshodnou v názoru na zbytečně velkou obezřetnost bank v půjčování peněz.

Pokud banky půjčují jenom tehdy, když se jim peníze vrátí, není to parazitování na systému, jak nedávno tvrdil v Lidových novinách Václav Klaus, ale základ zdravé tržní ekonomiky.Tento názor bývalého premiéra vztažený konkrétně na Živnostenskou banku má ve své podstatě pozoruhodně blízko k záchranné politice ministra Grégra. Jediný rozdíl je v tom, že zatímco Grégr chce šlendriánství a špatné řízení v podnicích sanovat bez vyvození zásadní odpovědnosti vlastníka rovnou z kapsy daňového poplatníka, tak Klaus dává přednost dosažení stejného cíle, se stejným efektem pro naši kapsu, zprostředkovaně přes bankovní systém.

Pokud má fungovat spolupráce mezi centrální bankou a kabinetem tak, jak to vidíme v zemích, kde je životní úroveň k závidění, musí Zeman zapomenout na klausogrégrovskou politiku či plnění slibů modrého z nebe a dělat to, co káže ekonomická realita. Na druhé straně, pokud se ČNB chce vyhnout pokusům o zásahy do nezávislosti, neměla by se již nikdy skutečná čistá inflace lišit od původních záměrů o sto procent.