Komunitní bydlení nemusí nutně znamenat nekonečné meditace ve squatu a veganskou stravu. Ani dennodenní bouřlivé oslavy ve studentských bytech. Bytová krize nalákala do družstev i obyvatele, které by dříve nic podobného nenapadalo. Participativní bydlení totiž přináší výhody především finanční. Ušetříte při něm peníze za developera i realitního zprostředkovatele, vyhnete se nákladům za nepotřebné věci, a přitom můžete sdílet prostory a vybavení – například zahradu, dílnu s nářadím, prádelnu či společenské místnosti.
Pod názvem baugruppe se sdílení domů osvědčilo v německy mluvících zemích. Nejčastěji na něj člověk narazí třeba v Berlíně, Hamburku, Mnichově či Vídni. Tam vznikají budovy přímo navržené tak, aby vyhovovaly potřebám komunitního bydlení – architekti upravují dispozice bytů na míru jednotlivým rodinám a při koncipování společenských prostor myslí na rovnováhu mezi soukromím a setkáváním.
U nás tento koncept zaujal výzkumníky z Technologické agentury ČR. A to natolik, že se spolubydlení věnují v unikátním projektu, který má za cíl propojit výhody ekologické výstavby s komunitním způsobem života občanů, přispět k vytvoření kvalitního bydlení a živého města a zároveň i rozvinout participaci obyvatel na správě domu, sousedství či rovnou celé obytné čtvrti.
Tomu všemu se po dobu tří let budou věnovat odborníci z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, Fakulty architektury Českého vysokého učení technického, Sociologického ústavu Akademie věd ČR, Arniky – Centra pro podporu občanů a Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. TAČR pak projekt zastřeší částkou 8,2 milionu korun v rámci Operačního programu Prostředí pro život, který spustilo ministerstvo životního prostředí.
Jak daleko můžeme zajít?
Výzkum se bude odehrávat v celkem šesti obcích, a sice v Jihlavě, Liberci, Opavě, Pardubicích, Hrádku nad Nisou a Psárech. Zapojí se do něj městští architekti, další aktéři samosprávy a také potenciální zájemci o tuto formu bydlení, s nimiž aktuálně probíhají workshopy a dotazníková šetření. Výsledkem činnosti vědců se má stát návod pro obce a jejich obyvatele, který jim pomůže s postupem výstavby komunitního bydlení, shrne možnosti a bude varovat, na co si dát pozor (kromě výběru spolubydlících je třeba se popasovat například s řešením rozpočtu nebo s rozdělením prací okolo provozu domácnosti). Města si od projektu slibují především zabránění odlivu obyvatel.
Podle předsedy TAČR Petra Konvalinky se české obce snaží uspokojit poptávku po bydlení snahou o vytvoření nových strategií výstavby, ale i správy domů a bytů. Rozvíjejí obecní bydlení, podporují družstva a stanovují nová pravidla pro spolupráci se soukromým sektorem. Často však bojují právě s nedostatkem zájmu obyvatel a stavebních firem. „Ve skutečnosti je obtížné ovlivnit současný trh s bydlením tak, aby bylo možné stavět a bydlet environmentálně příznivě, a přitom finančně dostupně. Jak se ukazuje na příkladu participativního bydlení, je důležité, aby se do změny zapojili všichni aktéři, tedy obyvatelé, architekti, developeři, banky, obce i stát,“ vysvětluje Konvalinka.
„Momentálně zjišťujeme, co jsou lidé ochotni sdílet a jak mohou spolupracovat, aby v budoucnu ušetřili své náklady na bydlení,“ objasňuje pro iDnes Tomáš Hoření Samec ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Lidé v komunitách mívají typicky společnou zahradu, prádelnu či garáž. Existují ale i domy se společenskými místnostmi, sdílenými kuchyněmi či dětskými pokoji.
Dohodnout se
Společná aktivita a zejména schopnost dohody mezi členy skupiny, která chce spolu sdílet domácnost, je zásadní v každém z konceptů tohoto druhu bydlení. Komunita se totiž od klasického modelu spolubydlení liší tím, že parta lidí společně zamýšlí žít dlouho a ve vlastním, nikoli v nájmu. Všichni si dohromady berou úvěr, navrhují podobu svého vysněného sídla, podílí se na koupi, stavbě či rekonstrukci nemovitosti a pak se o ni společně starají.
Konvalinka zdůrazňuje, že pokud mají spolubydlící při výběru členů komunity šťastnou ruku, dočkají se díky němu kromě finančních a environmentálních benefitů i zlepšení kvality života jako takového. Kupříkladu hlídání dětí totiž nikdy není problém, samota rovněž nehrozí a společné prostory většinou vybízí k pořádání akcí, na nichž se skupina shodne. Zásluhou toho, že spolu sdílí většinu času, radosti i strasti, se obvykle relativně dobře poznají. „Důležité je, že o tom, co a jak se bude sdílet, by měli rozhodovat budoucí obyvatelé, kteří bydlení dávají dohromady,“ dodává Konvalinka.
V současnosti se ke sdílenému vlastnímu bydlení uchylují především mladí lidé, kteří nemohou dosáhnout na hypotéku v lokalitě, kde by chtěli zůstat. Jedním příkladem za všechny je spolek Sdílené domy. Ten prostřednictvím svého družstva První vlaštovka spravuje vůbec kolektivní dům na pražském Břevnově.
