Jednoho rána na konci srpna roku 1928 našel Stefan Zweig v kapse saka obálku s podivným obsahem. Uvnitř byl nepodepsaný dopis sepsaný dobrou francouzštinou, ačkoli zjevně narychlo. „Všechna ta vřelost a nádherná družnost,“ psal neznámý autor, „je jen přetvářka, slupka, jež skrývá nepopsatelný cynismus, krutost a utrpení.“
Řeč byla o poměrech v Sovětském svazu, kde byl slavný spisovatel právě hostem na oslavách stého výročí narození Lva Tolstého. Byl unesen. „V mnoha momentech v Rusku jsem málem začal recitovat hosana a nechal se tím všeobecným nadšením sám nadchnout,“ napsal později v knize Svět včerejška.
Až onen anonymní dopis zasel do Zweigovy mysli první pochybnosti. Večer předtím mu jej kdosi vsunul do kapsy během sedánku se studenty bujaře velebícími novou sovětskou skutečnost.
Místo pro Tolstého
Ruští komunisté měli zprvu sklon považovat Tolstého za svého de facto spojence. Vladimir Lenin kamsi napsal, že „v Sovětském svazu je místo pro tolstojánský koutek“. Tato věta sama dokázala Tolstého památku (a panství v Jasné Poljaně) uchránit před první vlnou bolševického drancování.
Stalin si - ne úplně překvapivě - na Tolstého naopak nepotrpěl. Když se spisovatelovy děti rozhodly vydat jeho souhrnné dílo, komisariát pro lidové osvícení (v poměrech méně drastických říkáme ministerstvo kultury) jim házel klacky pod nohy, jak jen mohl. „Rychle vyšlo najevo, že Stalinovi ani za mák na Tolstém nezáleží, tím méně na nějakém jeho výročí. Na čem mu naopak záleželo, byla možnost využít oslav jako příhodné příležitosti k mezinárodní propagandě, a to co nejlevněji,“ napsala britská historička Rosamund Bartlettová v biografii Tolstoj: Ruský život.
Přečtěte si: Takoví normální sovětští zabijáci
Sovětský vůdce kalkuloval správně; když přišla řeč na propagandu, vyznal se. Zweig zdaleka nebyl první ani poslední osobností, jíž se ze Sovětského svazu zatočila hlava. Britská sochařka Clare Sheridanová, sestřenice Winstona Churchilla, tou dobou jezdila do Moskvy bustami zvěčňovat Lenina, Trockého a další bolševické špičky. Američtí umělci levicového smýšlení - namátkou spisovatelé Sinclair Lewis, Theodore Dreiser a E. E. Cummings či kreslíř William Gropper - tam jezdili na organizované výlety.
Samotných oslav Tolstého výročí se tak či onak účastnili prominentní franko-švýcarský architekt Le Corbusier bok po boku s Móhandásem (Mahátmou) Gándhím a Lionem Feuchtwangerem. Do Moskvy jezdila americká sufražetka Hanna Sheehy-Skefingtonová, indický nobelista Rabíndranáth Thákur i polovina britské Fabiánské společnosti v čele s G. B. Shawem (jenž tam slavil 75. narozeniny) či H. G. Wells. Slušná část tehdejší globální kulturní smetánky.
Užiteční idioti
Tito lidé spadali do kategorie „užitečných idiotů“, jak bezděčné spojence s vlídností sobě vlastní popsal Lenin. Lev Trockij se svým darem pro slovo sestrojil speciální výraz poputčik, zhruba spolujezdec. Vytvořil tak výraz, jenž měl ještě dojít bohatého využití.
„Mnohým z těchto lidí kapitalismus nenabízel ani silné duchovní hodnoty, ani pocit, že jsou smysluplnou součástí širšího lidského společenství,“ napsal maďarsko-americký historik Paul Hollander, jenž se fenoménem západních příznivců SSSR zabýval, v knize Političtí poutníci. „Nabízel pouze individualizovanou starost o materiální a finanční úspěch.“ Kniha vyšla v roce 1981, tedy se zhruba půlstoletým zpožděním; základní vzorec, jejž popisuje, však svým způsobem drží dodnes.
Drtivá většina poputčiků se vrátila domů pozitivně naladěna; těch, kteří jako francouzský spisovatel André Gide šarádu prohlédli, bylo minimum. Ti ostatní smýšleli o Stalinovi a spol. tak či onak v dobrém. To mělo svůj význam: drželi nad vodou reputaci domácí komunistické - a tedy zhusta z Moskvy minimálně ovlivňované - levice. To přispělo k degeneraci politické debaty na Západě, v níž sovětský způsob vlády figuroval po sedm desetiletí nikoli jako exces, nýbrž jako seriózní alternativa liberální demokracie. Namísto slaďování pozemské a věčné stránky lidské existence strávil svět 70 let debatou o tom, jestli je správné za účelem společenského vlastnictví výrobních prostředků posílat miliony lidí na Sibiř. Oněch sto tisíc elitních poputčiků, kteří za prvních zhruba třicet let existence SSSR navštívili, k tomu nikoli nevýznamně přispělo.
Čtěte také:
Fotbal 2018: skandál za tři čtvrtě miliardy
V průběhu letošního července se z Ruska na Západ vrátil takových lidí nejméně milion. I oni mají důvod smýšlet o Putinově Rusku pozitivně. Jen - snad pro bezděčnou ilustraci poměrů - tentokrát nejde o literaturu, nýbrž o sport. Namísto intelektuálů šíří slávu azbuky fotbaloví fanoušci, kteří v Rusku strávili pár dnů povzbuzováním svých národních hrdinů.
Vylepšená image
Vtip je v tom, že k tomu mají skutečně dobrý důvod. Právě skončený světový fotbalový šampionát byl fantastický. Vladimir Putin samozřejmě od prvopočátku viděl v pořádání šampionátu způsob, jak ve světě vylepšit image své země. Tím se neliší od ostatních politiků, kteří se o takový podnik rozhodli ucházet.
Zároveň to pro něj byla dobrá příležitost, jak dát kšeft spřízněným podnikatelům, zejména ve stavebnictví. To mu přišlo vhod ve světle západních ekonomických sankcí, které leckteré velké firmě komplikují život - ačkoli v době před rokem 2010, kdy se o ruském pořadatelství rozhodovalo, ještě o budoucích sankcích nikdo nic nevěděl. Ani to však není nic mimořádného; vždyť poslední dva šampionáty pořádaly Jižní Afrika a Brazílie, jeden korupční ráj vedle druhého.
Putin a jeho lidé si dali záležet. Nejde jen o to, že se naučili vnímat změkčilou potřebu Zápaďanů mít na toaletě jen jednu mísu namísto dvou, jako tomu bylo na záchodcích před dvěma lety v olympijské Soči. Stadiony stály, jak měly, a na jejich trávnících se vesměs dalo hrát. Ubytování aktérů i turistů, pokud víme, bylo relativně švábůprosté.
Pořadatelé vychytali mouchy i jinde. Z jedenácti pořadatelských měst měly před šampionátem jen Sankt Petěrburg, Moskva a právě Soči odpovídající infrastrukturu. Dnes stojí i v Samaře, Kazani a dalších městech moderní letiště, na nichž už nevozí zavazadla traktory (jak to kdesi popisoval Miroslav Karas z České televize).
Direktivní léčba
Rusové se pokusili vyřešit i všudypřítomný problém podobně velkých akcí, totiž co si poté počít se stadiony. Brazílie před čtyřmi lety otevřela nejméně dva zbrusu nové stadiony v džungli, které jsou od skončení tamního šampionátu nepoužívané. V Rusku na to šli po svém: dali si cíl, aby se na všech deseti stadionech hrál alespoň prvoligový fotbal. A kde to nejde samo, jde to direktivně: například do Soči, kde se jinak fotbalu mnoho nehraje, nechali přestěhovat jeden ze slabších petěrburských klubů, jenž hraje druhou nejvyšší soutěž. A je to.
Podívejte se na prázdné stadiony:
To vše ještě není nic světoborného; od pořadatelské země se očekává, že se bude tak či onak snažit neuříznout i ostudu. Nikoho nepřekvapilo, že pořadatelská města byla vycíděná do standardu ne snad vždycky přímo západního, ale jistě civilizovaného. (Nikoho také moc nezajímalo, jestli je třeba Tobolsk plný narychlo přesídlených jekatěrinburských bezdomovců.) Že pořadatelé nic z takových očekávaných kroků nezanedbali, je na ruské poměry úspěch, ale nikoli šok.
Pokud však mluvíme o turnaji jako o nástroji politické propagandy, vyšla Putinovi vstříc náhoda trojím způsobem, s nímž počítat nemohl. Zaprvé, turnaj se po sportovní stránce nad očekávání vydařil.
Korupční skandál světové fotbalové federace FIFA (jenž chvíli Rusku hrozil odebráním pořadatelství) uvolnil poměry v jejím vedení sice nepatrně, ale přece natolik, aby činovníci svolili k použití videozáznamu coby materiálu v důkazním řízení ve sporech o důležitých herních momentech. Nevyřešilo to všechny problémy s rozhodčími, ale zjevně ubylo totálně nesmyslných rozhodnutí, o něž jinak není nouze. Naopak se nenaplnily obavy, že kvůli videu ztratí zápasy na plynulosti. Aniž by v tom Rusové sami hráli jakoukoli roli, zůstal fakt, že jejich šampionát byl podstatně spravedlivější než srovnatelné turnaje předcházející.
Důstojné zklamání
Dalším nepředvídatelným faktorem byly samotné výkony ruského týmu. Pětašedesátý tým žebříčku FIFA, ze všech šestatřiceti účastníků nominálně nejslabší, se dostal mezi osm nejlepších a skončil kousíček od postupu mezi první čtyři. V pěti zápasech, jež odehrál, nastřílel jedenáct gólů (pro srovnání, němečtí mistři světa z roku 2014 dali letos ve třech zápasech góly dva).
Ani to však není všechno. Rusové dosáhli svého úspěchu způsobem, jemuž nešlo nezatleskat. Nevděčí za něj rozhodčím jako před šestnácti lety Jižní Korejci (kteří na domácím šampionátu vyšplhali ještě o patro výš). Nejenže dokázali s nejlepšími fotbalisty světa hrát jako rovný s rovným; neuchýlili se k ranám pod pás, jako je brutalita, podvádění nebo předstírání zranění.
Rusové v turnaji skončili ve stejné fázi jako favorité z Brazílie. Z posledně jmenovaných si však celý svět dělá legraci kvůli hereckým výkonům jejich hlavní hvězdy, útočníka Neymara (jeho jméno už bude navždy znít trochu jako sprosté slovo). Rusové vedle nich působili jako vzor toho, čemu Britové říkají sportsmanship. Po klíčové - a nejtěsnější možné - prohře s Chorvatskem Rusové vítězům pogratulovali, vyměnili si s nimi dresy a poděkovali divákům. Běžné, řeknete si snad. Ale v živé paměti ještě máme hysterické výstupy jejich hokejových hvězd, které po prohraných finálových zápasech mistrovství světa jednou nepřevzali stříbrné medaile a podruhé ani nepodali soupeři ruku. Fotbalisté, kteří v civilizovaném světě nemají pověst etalonu noblesy, zvládli zklamání velmi důstojně.
Kulturní šok
Třetím dílem příznivé náhody byli hostitelé. Ne oficiální pořadatelé, ale diváci na stadionech a normální smrtelníci mimo ně. Obavy z agresivity se nenaplnily; jediný incident mělo na svědomí pár Argentinců, kteří se pustili do fanoušků Chorvatska.
Domácí se fotili s Angličany u památníků druhé světové války, pili s nimi pivo a byli v klidu. Internetová fóra jsou přeplněna užaslými reakcemi fotbalových fandů, kteří do Ruska jeli jako do říše zla a našli tam lidi většinou milé. Zkušené cestovatele to nepřekvapí; Rusové jsou dlouhodobě na špici neoficiálních žebříčků přátelskosti vůči cizincům. Ale nejednomu fotbalovému fanouškovi, jehož příslušnost k homo sapiens není vždy docela samozřejmá, to přivodilo to, čemu obvykle říkáme kulturní šok.
Čtěte také: Když se kradou volby
Není divu. O Rusku se člověk běžných zájmů z druhého konce světa dozví jen tolik, že tam mají rádi Stalina, pijí samohonku po kýblech a občas přepadnou nějaké sousedy. Omyl, že Rusové a Putinův režim jsou jedno a totéž, je pochopitelný. Je-li Putin a jeho režim nepěkný, pak takoví musejí být i jeho poddaní, velí takové zjednodušené myšlení.
Noví poputčici
Tím přichází řeč na podstatu věci. Totéž zjednodušení funguje i obráceně: pokud jsou i lidé a jejich fotbal tak prima, jak se na začátku léta roku 2018 ukázali, pak ani ten režim nemůže být tak zlý. „Putin to dělá dobře“ je nebezpečný podtón v řeči oněch nadšených nových poputčiků. Bylo by proti lidské přirozenosti, kdyby Putinovo konání - nacionalisticky orientovaná kleptokracie tvrdé ruky - nenašlo v civilizovaném světě po šampionátu více příznivců, než jich mělo před ním.
Mimo fotbalový zorný úhel má ona těžce zkoušená země dva dny po finálovém zápase na programu další stoleté výročí, tentokrát hromadné vraždy cara Mikuláše II., jeho rodiny a personálu. Většina Rusů bude oplakávat careviče Alexeje a jeho sestry Marii, Olgu, Tašánu a Anastázii.
Abychom se nepletli, titíž lidé si nemohou vynachválit jejich vrahy. Ve zjednodušeném myšlení fotbalového fanouška, uvyklém na manichejsky rozložené dvě branky v protilehlých koncích hřiště, však pro takovou složitost věci není místo. A není nikoho, kdo by jim vsunul do kapsy francouzsky psaný dopis.
Nemůže si Vladimir Vladimirovič přát nic lepšího. Vzorec z oslav Tolstého výročí - využít akci k co nejlevnější mezinárodní propagandě - zůstává zachován. Řeknete si snad, že bratru za deset až patnáct miliard dolarů to není úplně levné, ale vzhledem k tomu, že olympiáda v Soči vyšla zemi na trojnásobek, je to dobrá investice. Nasedejte, spolujezdci!
Tito lidé spadali do kategorie „užitečných idiotů“, jak bezděčné spojence s vlídností sobě vlastní popsal Lenin. Lev Trockij sestrojil speciální výraz poputčik, zhruba spolujezdec. Omyl, že Rusové a Putinův režim jsou jedno a totéž, je pochopitelný. Je-li Putin a jeho režim nepěkný, pak takoví musejí být i jeho poddaní, velí takové zjednodušené myšlení.
O dění na fotbalovém šampionátu čtěte více:
Miliardy z východu. Reklamu na fotbalovém šampionátu ovládnou čínské firmy
Letenka za dvě koruny: Aeroflot láká ruské fotbalové fanoušky
Sponzoři váhají. Fotbalové mistrovství zatím provází reklamní ticho
Luxus i tribuny mimo stadion. Podívejte se, kde se bude hrát fotbalový šampionát
Mobily nechte doma. Německo varuje úředníky, kteří se chystají na fotbal do Ruska
Jak vydělat na šampionátu? Ruské restaurace sází na falešné recenze
Krach Německa zasáhl Adidas. Dresy musí prodávat se slevou
