Od doby, kdy se vyvinul druh homo sapiens, který žije společensky jako zoon politikon, existuje v každé jeho komunitě problém rozdělování společenského produktu mezi její příslušníky. Protože pro přežití komunity je harmonická koexistence všech jedinců výhodná a objektivně nutná, nesmí být rozdělování natolik nerovné, aby vyvolalo násilné střety mezi jejími členy. Vzniká požadavek „spravedlivého“ rozdělování, které nemusí být rovnostářské, ale vždy alespoň takové, aby bylo pro většinu komunity přijatelné.
Moderní doba je dobou vysoce sofistikované dělby funkcí ve společnosti lidí. Z hlediska tvorby a rozdělování společenského produktu se společnost dělí na dvě základní skupiny: na třídu vlastníků kapitálu (kapitalistů) a třídu vlastníků pracovní síly (zaměstnanců). Kapitál, půda a práce jsou základními výrobními faktory, které podmiňují a umožňují tvorbu statků. Vyváženost podílu obou tříd na rozdělování společenského produktu je podmínkou optimálního uspokojování životních potřeb lidské společnosti jako celku (držitelé Nobelovy ceny Kydland a Prescott užívají pojem sociální optimum). Ale dnešní stav tvorby a rozdělování globálního společenského produktu a tendence jeho vývoje se od optima stále více vzdaluje.
Prvotní nespravedlnost.
Clarkova marginalistická teorie říká, že cenu výrobních faktorů: půdy, práce, kapitálu, určuje trh jako marginální náklady na jejich použití v produkčním procesu. Průměrný podnikatelský zisk (rovný průměrnému úroku) je považován za náklad-nájemné za kapitál a teprve další zisk je za podnikatelský zisk. Současně je zřejmé, že v průměrná cena pracovní síly je rovna marginálním nákladům na její úplnou reprodukci při dnešním kulturním standardu. Na první pohled se tento výklad jeví jako přirozený a spravedlivý. Vlastníci kapitálu a jejich předkové odložili svojí spotřebu, akumulovali kapitál a nyní jej „pronajímají“ pro podnikání za tržní cenu. Naproti tomu vlastníci pracovní síly své příjmy vždy beze zbytku zkonzumovali, a mohou tedy na trhu nabízet pouze svojí pracovní sílu za tržní cenu.
Celá pravda je však jiná. Všechen soukromý majetek (dle von Hayeka „oddělený“) vzniká „prvotním přivlastněním“ nebo (dle Marxe) „prvotní akumulací kapitálu“. Toto prvotní přivlastnění nikdy nebylo spravedlivé. Při zrodu kapitalistického výrobního způsobu došlo k prvotnímu přivlastnění buď transformací feudálního majetku v kapitál, anebo v průběhu revolucí jeho vyvlastněním. Čerstvým příkladem prvotní akumulace jsou dnešní privatizace národního majetku v postkomunistických zemích, který byl rozchvácen spekulanty a podvodníky za podpory jejich vlád.
Při prvotní akumulaci dochází k rozdělení společnosti do dvou tříd vlastníků: kapitálu a pracovní síly, a k determinaci jejich postavení ve společnosti. Jen v nevýznamném počtu případů se stává, že jednotlivec přejde z jedné třídy do druhé. Kapitalista zbankrotuje, zaměstnanec si našetří, zdědí, vyhraje kapitál a šťastným podnikáním jej rozmnoží. Ale pro většinu lidí platí, že jejich příslušnost ke třídě je neměnitelná. Třída zaměstnanců se tak musí smířit s minimálním blahobytem a politickým vlivem, zatím co kapitalisté, kteří si přivlastňují většinu přidané hodnoty (nadhodnota, value added, mehrwert) v deseti až tisícinásobcích zaměstnaneckého podílu, mají veškerou politickou moc a žijí v nadbytku. Úplná náprava této historické nespravedlnosti není možná, ale dílčí nápravou by mohlo být silně progresivní zdanění: přímé u osobních příjmů a nepřímé u spotřeby přepychových statků a služeb.
Vyšší spravedlnost.
Je však „vyšší spravedlností“, že uvedenou nerovnost tříd vyrovnává sám mechanismus tržní ekonomiky. Kapitalisté a nadprůměrně honorované vrstvy ani při poživačném životním stylu nejsou schopni celý svůj podíl na společenském produktu realizovat v osobní spotřebě. Musí svojí spotřebu odložit a úspory znovu investovat. Tak úspory kapitalistů zvyšují sumární kapitál a mezní produktivitu společnosti, což vede ke zvyšování blahobytu celé společnosti, a tím i třídy zaměstnanců. Ač v tomto procesu stále rychleji narůstá bohatství kapitalistů, na naznačeném oběhu peněz to nic nemění.
Konečný efekt je skoro stejný, jako kdyby kapitál akumuloval socialistický stát a realizoval podobně investiční rozvoj. Rozdíl je v tom, že v prvním případě o intenzitě a směrování investic rozhodují kapitalisté na základě svých očekávání nejvyššího zisku. Ve druhém případě by rozhodovala politická moc nejen dle racionálních očekávání, ale také svého ideologického projektu společenského vývoje. Objektivně však žádná z těchto alternativ nezaručuje optimální alokaci kapitálu, ani jeho maximální efektivitu.
Dalším nástrojem spravedlnosti je v tržní ekonomice trvale rostoucí zadlužování zaměstnanců a státu. Banky přijímají úspory jako úročené vklady a musejí je se ziskem poskytovat jako úvěry. Proto od státu a územních samospráv nakupují dluhopisy nebo jim poskytují přímo úvěry. Též třídě zaměstnanců nabízejí stále širší škálu úvěrů. Jejich celkový objem trvale narůstá, takže dlužníci čerpají stále více z té části společenského produktu, která sice patří třídě kapitalistů, ale který ji dlužníci fakticky nikdy nevrátí. V Česku, které v tom zaostává za celou Evropskou unií, bylo v roce 2004 zadlužení obyvatelstva 315 miliard korun, když se meziročně zvýšilo o 77,5 miliardy korun, téměř o 25 procent. Průměrný zaměstnanec si tím zvýšil roční příjem o 18 tisíc korun.
K tomu ještě třída kapitalistů ztrácí část svých úspor při bankrotech podniků a bank, do kterých investovala.
V zájmu sociálního smíru by uvedené spontánní sociální spravedlnosti měly ještě napomáhat instituty liberálního demokratického státu. Ale dnes jsou české parlamentní strany die Interessenparteien dle Ludwiga von Misese, prosazují egoistické zájmy určité skupiny občanů, nekladou si za cíl zvyšování sociálního optima, a tím brání vytváření stavu sociálního smíru.
