USA vytvářejí falešný obraz Íránu jako spojence terorismu
Největší bezpečnostní hrozbou je Írán a jeho jaderný program, proklamuje americký prezident George Bush. Teherán je hlavním sponzorem terorismu, tvrdí Bushova ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. Žádné pochybnosti se nepřipouštějí. Přidáme-li k tomu nově upravenou americkou bezpečnostní strategii, v níž se ovšem stále mluví o preventivních úderech, vzpomeneme si na dobu před útokem na Irák. Znamená podobná rétorika i podobné záměry? Analytik Michael Vatikiotis v listu International Herald Tribune napsal, že Spojené státy a jejich spojenci pomalu shromažďují důvody pro trestnou akci vůči Íránu.
Připusťme, že se taková akce skutečně chystá. Co když se pak ukáže, že s íránskou podporou terorismu je to stejné jako s údajnými iráckými zbraněmi hromadného ničení? Ale i kdyby to tak nebylo: Kdo by dnes ještě Američanům v podobných záležitostech věřil? Jsou tu oprávněné pochybnosti, zda si Washington dobře uvědomuje důsledky svých kroků. Jeho dřívější politika totiž připomínala marné snahy bojovníka s drakem: Usekne mu jednu hlavu a na jejím místě vyroste další. Někdy dokonce hned tři další najednou. Podpora někdejších afghánských bojovníků proti Sovětům byla hnojivem pro radikální hnutí Tálibán a teroristickou síť al-Káida. Útok na Irák vytvořil nové bojiště al-Káidy a přitáhl k ní další sympatizanty. Když to Američané spočítali pár iráckým vězňům, posílili protiamerické nálady ve velké části muslimského světa. Dokonce i úspěchu radikálního kandidáta na post íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda v posledních volbách mimo jiné pomohl obraz vnějšího nepřítele v Americe, který nevybíravě tlačí na jeho zemi.
To neznamená, že by síla nebo hrozba z pozice síly nebyly nikdy úspěšné. Americký útok na Afghánistán skutečně zasadil citelnou ránu al-Káidě a náboženským fanatikům. Hrozby - avšak kombinované s lákadly - přivedly k „rozumu“ třeba libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. Potíž je v tom, že zvláště po teroristických útocích z 11. září 2001 se ve Washingtonu prosazovali neokonzervativci, kteří nedokázali mezi jednotlivými případy rozlišovat. Řídili se slepou vírou v univerzální řešení. V tom se ostatně podobají některým idealistickým demokratům. Nadějné je, že Condoleezza Riceová nepatří ani do jedné z těchto skupin a její pohled na svět je realistický. Zřejmě rozlišuje mezi rétorikou a praktickou politikou. Ostrá slova mohou být součástí manévrů, které mají přinutit Írán k ústupkům, aniž by přitom museli umírat američtí či jiní vojáci. Dokonce se rýsují omezené rozhovory mezi Washingtonem a Teheránem o tom, jak zklidnit sváry mezi různými etnickými a náboženskými skupinami v Iráku.
I kritici americké politiky by si měli uvědomit, že také opačný extrém by byl škodlivý. Velmoc jako Spojené státy se nemůže vzdát možnosti preventivního úderu. Prokázala by tím jen svou slabost a nijak by nepomohla ani řešení konfliktů ve světě. Američané by ale měli vědět, že preventivní úder má být skutečně krajním řešením a že navíc ve většině případů nevede k uspokojivému výsledku.
Slova o Íránu jako největším sponzorovi terorismu kromě toho vytvářejí falešný obraz, zvláště když je vyslovují lidé z Bushovy administrativy. Naznačují totiž, že Teherán stojí na stejné, nepřátelské straně barikády jako al-Káida v „globální válce proti terorismu“. Ve skutečnosti jsou zřejmě nejčastějším terčem teroristických útoků al-Káidy iráčtí šíité, které s Íránci pojí stejné náboženské vyznání. Američané považují za teroristické organizace i libanonský Hizballáh nebo palestinský Hamás. To jsou však zároveň politická hnutí, která hrají klíčovou roli ve svých zemích. Bez jejich účasti nelze urovnat arabsko-izraelský konflikt. Přízeň mezi obyvateli získávají také díky sociálním aktivitám, nejen ozbrojenému boji. Názory na tyto organizace mohou být silně kritické, ale není možné je hodnotit stejně jako al-Káidu.
Sám Írán je klíčovou zemí pro stabilizaci poměrů na Blízkém východě. V jednom měli Američané pravdu: Irák býval krvavou diktaturou jednoho muže, Saddáma Husajna. Mocenské poměry v Íránu jsou mnohem složitější (EURO 3/2006). O to více v této zemi platí, že zahánění do kouta vnějším nepřítelem je vodou na mlýn tamním radikálům. Proto jsou důležité aktivity Evropské unie a Ruska, v nichž Teherán nemusí primárně vidět protivníky, nýbrž ekonomické partnery.
