Vztah mezi ekonomickou výkonností a sociální rovností je velmi křehký. Není totiž ani možné potírat ekonomickou nerovnost za cenu oslabování motivace k práci, ani zrušit přerozdělování a zapomenout na sociální zabezpečení a veřejné statky. Ekonomická teorie tvrdí, že čím větší jsou rozdíly v příjmech, tím vyšší je výkonnost pracovníků. Empiricky však nebyl pozitivní vliv příjmové nerovnosti na ekonomickou výkonnost prokázán. V minulých desetiletích liberální země s velkou příjmovou nerovností naopak vykazovaly nižší přírůstky produktivity práce než welfarové země s malou pří–jmovou nerovností. Sociální Evropa byla výkonnější než liberální Amerika, v budoucnu tomu může ale být naopak.
Spor mezi rovností a výkonností nelze rozhodnout jednoznačně. Společnosti intenzivněji přerozdělující zdroje mohou vydávat více peněz na vzdělání, zdravotnictví, ekologii a bezpečnost, což se nakonec zpravidla projeví i ve výkonu ekonomiky. Stejně tak ale platí, že země ponechávající podnikatelům více peněz na investice se mohou technologicky rychleji rozvíjet. Jednoduchá srovnání příjmové nerovnosti a ekonomické výkonnosti jsou nepostačující, protože vztah mezi oběma veličinami je podmíněn hodnotovým a institucionálním prostředím. Tak jako neexistuje záruka, že nižší daně povedou k vyšším investicím, ani vyšší daně nemusí nutně vést ke zlepšení podnikatelského a zaměstnaneckého prostředí.
Rostou i klesají.
Celkový rozsah přerozdělení měřený podílem daní a příspěvků na sociální zabezpečení na hrubém domácím produktu (takzvaná daňová kvóta) v historii západní civilizace postupně rostl. Od počátku století, kdy se pohyboval kolem jedné desetiny HDP, se zvýšil ve vyspělých západních zemích na současných třicet až padesát procent. Nejmenší míru přerozdělení nacházíme v silně liberálních Spojených státech, ale také v tradičním Japonsku, které ovšem v poslední době zaznamenává značný růst. Naopak nejvyšší míru přerozdělení vykazují skandinávské země, především Dánsko a Švédsko. Nejrychlejší růst přerozdělování zjišťujeme v sociálně méně pokročilých jihoevropských zemích, jako je Španělsko, Řecko, Portugalsko, ale i ve vyspělejší Itálii.
Přestože v České republice daňová kvóta dosud klesala, nachází se stále mírně nad průměrem zemí OECD. Výše zatížení se stala předmětem ostrého sporu. Zatímco ČSSD uvažuje o zvýšení daní, experti OECD a Světové banky a samozřejmě i pravicová opozice naléhavě doporučují jejich snížení. Socialisté argumentují tím, že v porovnání s vyspělými zeměmi, zejména skandinávskými, máme ještě „rezervy pro zvýšení , zahraniční experti poukazují na to, že již nyní značně překračujeme úroveň zdanění v zemích s podobně nízkým příjmem, jako je Irsko nebo Jižní Korea. Ke snížení daní v zájmu podpory podnikání přistupují i tak vyspělé země, jako jsou USA nebo Německo.
Makro versus mikro.
I v době, kdy v Česku souhrnná míra přerozdělování klesala, rodinné účty vypovídají, že se zvyšovalo zatížení domácností ekonomicky aktivních osob, přičemž míra sociálního transferu s ní nedržela krok. I když je to jistě způsobeno tím, že stát dnes odebírá svým občanům méně peněz za jejich zády a více peněz zjevně, při dlouhodobé stagnaci reálných pří–jmů obyvatelstva, je taková bilance pro domácnosti nepříznivá. Rozdělení daní i sociálních příjmů se v Česku jeví jako velmi strmé, blízké liberálním zemím (tabulka 1). V obou případech jde především o důsledek postavení důchodců, kteří na jedné straně neplatí daně a na druhé straně nemají naději umístit se v nejvyšších příjmových kategoriích.
Rozsah a podoba přerozdělování úzce souvisejí se sociální strukturou společnosti. Nejde přitom o jednoduchou polaritu, kdy jedni jen získávají a druzí pouze ztrácejí. Duální představa společnosti rozdělené na bohaté a chudé dovoluje pouze dobročinnost, nikoli solidaritu. Solidarita není uskutečnitelná v příkře rozvrstvené společnosti a může být nastolena až na určitém stupni sociální stejnorodosti. Je založena na tom, že rozdělení společnosti podle sociálních tříd není totožné s jejím členěním na základě rizikových skupin, tedy že obě členění jsou relativně nezávislá. Stejně jako téměř všichni pracující lidé platí daně se zase většina rodin nějakým způsobem podílí na sociálním transferu.
Zátěž střední třídy.
Prolínání obou protisměrných kanálů přerozdělování, tedy daní a sociálních příjmů, zakládá především dvojaké postavení středních tříd, které na jedné straně do sociálního systému značně přispívají, na druhé straně však z něho také hodně získávají. Výslednou bilanci všech těchto kanálů přerozdělování nelze nikdy přesně vyčíslit. Z hlediska příjmů vychází největší zatížení zpravidla na střední
vrstvy, tedy domácnosti zhruba mezi šestým a devátým příjmovým decilem. Z hlediska služeb jsou zase střední vrstvy zvýhodněny, neboť více využívají veřejné statky – vzdělání, kulturu, dopravní infrastrukturu a telekomunikace.
Přerozdělování příjmů není jen ekonomickým problémem. Jde o záležitost povýtce sociální a politickou a také o předmět hodnocení, jež se zásadně liší podle úhlu, který pro něj zvolíme. Z jedné strany směřují občané a rodiny (stejně jako firmy) svá očekávání ke státu a byli by rádi, kdyby je podporoval v co možná nejširším spektru situací. Z druhé strany však mají zájem, aby stát co nejméně vybíral z jejich peněženek. Deklarované nadšení pro solidaritu má svůj rub v egoistickém očekávání, že zatíženi budou ti druzí. Naprostá většina lidí sice souhlasí, aby stát uvalil na bohaté větší zdanění, téměř nikdo se ale k nim nehlásí – bohatí jsou přece ti druzí!
Hodnocení daní.
Přerozdělování představuje součást jakési společenské dohody mezi vládou a občany, která se plní tím lépe, čím má průhlednější obsah a jasnější cíle. Od vlády se očekává šetrnost, poskytování informací o státních výdajích jakož i nestrannost při jejich rozdělování. Občané by zase měli k legitimitě uvedené transakce přispět alespoň přibližnou znalostí toho, jaký díl svých peněz státu poskytují, jaké jsou náklady na sociální transfery a veřejné statky. Čím lepší tato znalost je, tím vyšší je i ochota platit daně a současně i zájem o politiku, která se ve vyspělých demokraciích točí právě především okolo daní a jejich užití.
Souvislost mezi výší daní a jejich hodnocením není vůbec jednoduchá, nýbrž je zprostředkována kulturním a institucionálním systémem, který je v každé společnosti zažitý. V USA, kde je zatížení nejnižší, jsou daně v průměru hodnoceny jako vysoké, a naopak ve Švédsku, kde jsou daně téměř dvojnásobné, jsou hodnoceny jako přijatelné. Ještě paradoxnější je kontrast obou zemí, pokud jde o podporu progresivity daní. Ve Spojených státech nachází progresivita daní mnohem menší podporu, ačkoliv jde o zemi s velkou sociální nerovností. Naopak v sociálně poměrně homogenním Švédsku je podpora většího zdanění bohatých daleko největší.
Daňové nevědomí.
Naše země patří k těm, v nichž jsou občané s daněmi vcelku smířeni. V průměru hodnocení jsme na úrovni Švédska. Zjišťujeme také poměrně silnou podporu progresivity daní, silnější než v Maďarsku a Polsku. Obé by tedy nahrávalo socialistickým záměrům zvýšit daně, hlavně pak – jak jinak? – bohatým. Od socialistického Švédska, kde se přerozděluje šedesát procent národního produktu, nás však dělí kromě ekonomické výkonnosti ještě jedna maličkost. Téměř čtyřicet procent daní je v této severské zemi „viditelných , to znamená, že jde o daně z příjmu a majetku, které jedinec s plným vědomím jako daň přiznává a odvádí. Od státu pak mnohé očekává a také mnohé dostává, včetně obrovské podpory bydlení a vzdělání. U nás činí uvedený podíl pouhých patnáct procent, přičemž největší podíl (44 procent) činí platby sociálního a zdravotního pojištění.
Hledět na daně jen jako na fiskální kanál získávání peněz do veřejných rozpočtů je zúžením jejich úlohy jako nástroje komunikace mezi vládou a občany. Dlouhodobě je množství získaných peněz závislé na způsobu, jakým se výběr provádí. Zatímco kultivaci „daňového vědomí svědčí daně přímé, jež zatěžují příjmy ekonomických subjektů, správci státního rozpočtu dávají přednost daním nepřímým, které zatěžují spotřebu. To podlamuje „politickou průhlednost daňového systému, jak ji popisuje Joseph Stiglitz. Správnější jsou daně, u nichž je zřejmé, kdo je platí – proto je například daň z příjmu právnických osob špatná, protože není jasné, zda ji platí akcionáři, nebo spotřebitelé. Vláda by ani neměla zatemňovat skutečné náklady například rozdělováním sociálního pojištění do dílů placených zaměstnanci a zaměstnavateli.
Diskusi o daních je třeba vést otevřeně a všestranně. Daně musí mít svoji legitimitu danou občany, a ti by proto měli být co nejlépe informováni o tom, kolik se vybírá a jakými kanály. Nadměrné zatěžování spojené se zatemňováním toků přerozdělování může vést k neblahým důsledkům – odcizování občanů od politiky a vnímání státu jako nepřítele.
