PENZIJNÍ PŘIPOJIŠTĚNÍ: Tři miliony tři sta tisíc - tolik účastníků měl ke konci prvního čtvrtletí domácí systém penzijního připojištění. To představuje takřka třetinu všech obyvatel České republiky. Problém je v tom, že většina klientů penzijních fondů myslí spíše na investice než na důchod.
PENZIJNÍ PŘIPOJIŠTĚNÍ: Tři miliony tři sta tisíc - tolik účastníků měl ke konci prvního čtvrtletí domácí systém penzijního připojištění. To představuje takřka třetinu všech obyvatel České republiky. Problém je v tom, že většina klientů penzijních fondů myslí spíše na investice než na důchod.
Bilance činnosti celého systému penzijního připojištění je na první pohled úctyhodná. Po období dozrávání, které trvalo relativně krátkou dobu, nastala etapa stability. Ta je přitom charakteristická neustálým růstem počtu účastníků. Fondy nabízejí i poměrně slušné výnosy. S nulovým rizikem pro vkladatele dosahují zhodnocení na úrovni tří až čtyř procent, což je vzhledem k téměř negativnímu úroku na bankovní vklady docela atraktivní.
Přitažlivost připojištění vedle toho zajišťuje i státní podpora. Klienti se podle toho chovají a jejich počet neustále roste. Na první pohled je tedy vše v naprostém pořádku, tím spíše, že se -sice nijak raketovým tempem, ale setrvale - zvyšuje i průměrný příspěvek klientů do fondů.
ZBYLO JEDENÁCT FONDŮ Od roku 2002 státní dozor neměl v systému penzijního připojištění důvod k jakémukoli zásahu. V roce 1995 potřebnou licenci získalo celkem 46 fondů. Ovšem zčásti likvidace, dílem také fúze slabších se silnějšími nakonec jejich počet zredukovaly na 11 subjektů. V tomto smyslu je trh už nějakou dobu stabilní, jedinou novinkou posledních let byla akvizice ČSOB, která se stala stoprocentním akcionářem Hornického PF Ostrava (ve skupině ČSOB jsou tak nyní tři fondy, vedle uvedeného ještě Stabilita a Progres). Další, ovšem jenom formální změnou, bylo přejmenování PF Credit Suisse Life&Pensions na Winterthur. A zatím se podle odborníků nezdá, že by naše unijní angažmá mělo počet fondů nějak rozšiřovat. Většinou už totiž jsou majetkem nějaké velké evropské finanční skupiny, navíc penetrace trhu je tak silná, že nový příchozí by těžko hledal prostor pro získání většího počtu klientů. Poněkud dynamičtější obraz poskytuje strana poptávky. O penzijní fondy a jejich produkt je mezi českou populací zájem. Z vcelku pochopitelných důvodů je větší u starších generací: Takřka polovina účastníků systému je starší 50 let. Ale postupně přibývá i mladší klientela. Jenom za první letošní čtvrtletí se její podíl zvýšil o takřka tři procenta. Velmi podstatným faktorem penzijního připojištění jsou také vklady. Ve fondech je dnes uloženo celkem 116,6 miliardy korun (úhrnný zisk samotných fondů loni dosáhl výše 1,074 miliardy, vedle toho jsou účastníkům připisovány státní příspěvky), což z nich dělá v domácí ekonomice nepřehlédnutelného investora. Tady ale dobré zprávy končí. Celková aktiva penzijních fondů jsou velká, trochu jinak je to z pohledu každého jednoho účastníka systému. SPÍŠE INVESTICE NEŽ PENZE**
Z hlediska klientů penzijních fondů je zásadní věcí výše příspěvků. Ta sice neustále roste (za deset let z 262 na 408 korun), ale je stále velmi nízká. V první řadě je nedostatečná i z hlediska maximalizace státního příspěvku - z tohoto pohledu je optimální měsíční úložka 500 korun, stát pak přispívá 150 korunami, což představuje 30 procent zhodnocení vkladu. Právě státní příspěvek je v pozadí úspěchu penzijního připojištění. Podle hrubých odhadů ho však bezezbytku využije sotva desetina klientů.
Přesto díky státní podpoře je penzijní připojištění nejoblíbenější finanční produkt u nás, hned po stavebním spoření. Společné mají to, že na ideální výši investic „dosáhne“ takřka každý, u penzijního připojištění je ovšem nevýhodou velmi omezená likvidita. Účastníci obou systémů navíc mohou těžit z daňových výhod (u penzijního připojištění je odečitatelnou položkou suma, která v rámci roku přesáhne částku 6000 korun).
Finanční atraktivita investic do penzijních fondů je pro malé investory nepopiratelná, problémem ovšem je, že vzhledem ke všem okolnostem systém neplní svou základní funkci. Klienti fondů evidentně nemyslí na penzi, standardně malé úložky jim totiž na stáří zajistí jen velmi malé přilepšení. Pro ilustraci: Pokud dnešní čtyřicátník bude až do odchodu do penze ukládat ve fondech oněch průměrných 408 korun, za dvacet let našetří přibližně 100 tisíc korun, stejnou částku mu přinese státní příspěvek a zhodnocení. To stačí na výplatu „penze“ kolem 1200 korun měsíčně, ovšem za dvě desetiletí bude jejich hodnota oproti dnešku ani ne poloviční.
Tváří tvář takovým kalkulacím tak lidé dávají přednost jednorázové výplatě, která je pro rodinný rozpočet i v těchto rozměrech citelnou injekcí. Lidé tak evidentně vnímají připojištění jako výnosnou (při malých vkladech jde o zhodnocení doslova enormní), byť dlouhodobou investici. Celkový úspěch systému je nepopiratelný, ale jeho skutečné zapojení do důchodového systému je zatím minimální. Což je problém, který bude nutné dříve či později řešit.
Vedle toho hlavně management fondů volá po liberalizaci legislativně definované investiční strategie. V tomto smyslu mají fondy hodně svázané ruce, takže jejich vlastní výnosy jsou třeba v porovnání s možnostmi trhu cenných papírů omezené.
