Zatímco ve stavebním spoření si můžete zaspořit se zrzavou psovitou šelmou střední velikosti, ve druhém pilíři si budete moci na chvilku ukládat na šťastné stáří s Bohuslavem Sobotkou v zádech. Předseda ČSSD totiž oznámil, že až přijde levice po volbách k moci, dá druhému pilíři ránu z milosti. Na rozdíl od Viktora Orbána nechce naspořené úložky v některém z penzijních fondů rovnou znárodnit, všichni si je budou moci převést buď do třetího pilíře (dnešní připojištění), případně rozpustit ve společném kotli základního prvního pilíře. Třetí alternativa zjevně spoléhá na mizivý zájem Čechů o druhý pilíř.
ČSSD národ od účasti ve druhém, dobrovolném pilíři trvale odrazuje. Velmi hbitě využila jak prezidentského veta prováděcího zákona, tak poměrně překvapivého prohlášení šéfa ING Penzijního fondu a donedávna šéfa Asociace penzijních fondů Jiřího Rusnoka, že skupina ING se druhého pilíře nezúčastní.
Vzhledem k nízkému očekávanému zájmu se totiž vysoké vstupní náklady, které musí správce vynaložit, nezaplatí. Rusnok je přitom spolu s Vladimírem Bezděkem považován za jednoho z hlavních protagonistů penzijní reformy, takže jeho slovo má váhu.
Výhrady vůči druhému pilíři, který původně koncipovala pracovní skupina v NERV jako povinný, jsou často velmi rozdílné, ba až protichůdné a vzájemně se vylučující. Levice evidentně nesnáší samotnou podstatu, tedy vytvoření zcela zásluhového a soukromě spravovaného penzijního spoření na úkor základního pilíře, který je průběžně financován a je vysoce solidární. To totiž znamená, že vyvedením části peněz (v našem případě tří procent z 28) prohlubuje deficit v prvním pilíři, který je třeba něčím financovat. Němci ve svém druhém, takzvaném Riesterově pilíři tyhle vyvolané schodky financují zdaněním elektřiny, v Česku na ně prostředky zajistí zvýšení DPH. Obojí je z hlediska sociálního dosti nešikovné, přitom ani tahle forma spoření na stáří není příliš populární. Aby také byla, když nic moc nevynáší.
Němečtí experti v podstatě vyčítají svému druhému, dobrovolnému pilíři to, co čeští odborníci neradi vidí na výsledné podobě naší reformy. Je to především povinnost, anebo alespoň jinak konstruovaná dobrovolnost spočívající v automatickém zařazení všech ročníků, na které se vztahuje, pokud konkrétní člověk ve stanovené lhůtě výslovně účast neodmítne. Takhle to mají například na Novém Zélandu a osvědčilo se to velmi dobře.
I další výhrady vůči provedení jsou podobné. Ani němečtí experti nejsou nadšeni tím, že nebylo využito možnosti defaultního řešení, s nímž se před lety blýskli Švédové a jež nesrovnatelně lépe odráží lidskou psychologii a problémy s rozhodováním o finančních záležitostech. V Česku i v Německu například chybí státní fond pro ty, kteří se nemohou rozhodnout. Pokud ve Švédsku občan neučiní vlastní rozhodnutí, skončí prostě ve státním fondu. Jeho poplatky jsou velmi nízké a po velké finanční krizi je fond nastaven jako fond životního cyklu. Ukázalo se totiž, že ani Švédové o své vlastní vůli neumějí nebo nechtějí přizpůsobovat složení portfolia svému věku. Mnoho starších lidí, kterým by slušela vysoce likvidní bezpečná aktiva, mělo ve skutečnosti hodně vysokou část úspor v akciích a prodělalo peníze.
Rozepisovat se o tom, co se mělo a mohlo dělat jinak, aby výsledek byl funkčnější, je v tuto chvíli ztráta času. Spíše stojí za to si všimnout, že občanům České republiky vládní koalice ve spolupráci s opoziční ČSSD přichystala hodnotný vánoční dárek. Takový hezký český, švějkovsko-dadaistický. Kombinace negativního postoje ČSSD vůči druhému
pilíři a zároveň poměrně nízké sankce 0,3 procenta za každý rok členství z něj paradoxně činí atraktivní střednědobý spořicí účet. Místo nějakých usmolených dvou tisíc za rok třeba v případě státního příspěvku ke stavebnímu spoření můžete i při průměrném platu zcela legálně „odklonit“ do druhého pilíře až devět tisíc korun ročně. Když to porovnáte se současnou hodnotou budoucí nekrácené penze v prvním pilíři bez „odklonění“, nezbývá než chválit pana předsedu.
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
