Česká kotlina není vhodná pro výstavbu větrníků
Oznámení o záměru výstavby větrných elektráren v blízkosti některého města či obce vyvolává v poslední době zpravidla nemalé vášně. Jakmile se objeví potenciální investor, rozdělí se obyvatelé na dva nesmiřitelné tábory. Jedna skupina vidí ve větrníku zdroj peněz pro místní pokladnu a zatraktivnění obce, druhá pochybuje o přínosu takové investice a poukazuje na negativní vlivy stavby na životní prostředí. Větrnou elektrárnu můžeme posuzovat z mnoha pohledů. Z hlediska ekonomických otázek výstavby a provozu, vlivu na ráz krajiny a na životní prostředí i na zdraví obyvatel v okolí takové stavby.
Přehnaní optimisté.
Z pohledu ekonomického je problémem vysoká počáteční investice. Pokud vezme takovou investici na svá bedra cizí subjekt, který slíbí obci podíl na zisku, nesetká se většinou s odporem obyvatel. Druhou možností je, že se pro investici rozhodne obec samotná. Takovým příkladem jsou Jindřichovice pod Smrkem. Obec nesmí podcenit ekonomickou analýzu návratnosti investice. V případě Jindřichovic se potvrdilo, že přílišný optimismus není na místě. Využitelnost zdejších dvou větrníků je pouze 1700 hodin za rok. Investiční náklady větrné elektrárny jsou okolo 0,75 koruny za kilowatthodinu, zatímco například u jaderných zdrojů je to v průměru 0,29 Kč/kWh. Vložené prostředky se musejí vrátit do deseti až patnácti let, a to by za současné situace na trhu nebylo reálné. Proto musel přispěchat na pomoc zákon 180/2005 o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, na jehož základě Energetický regulační úřad stanovuje výkupní ceny elektřiny. Ceny jsou nastaveny tak, aby byla provozovatelům vodních, větrných, slunečních nebo biomasových elektráren zaručena návratnost jejich investice. Distribuční společnosti mají dokonce povinnost připojit takové zdroje přednostně do sítě a vykupovat od nich elektřinu za předem stanovené ceny. Elektřina z větru nebo slunce je tak několikanásobně dražší než silová elektřina z klasických zdrojů. Celkové zvýšení ceny silové elektřiny se samozřejmě promítá do ceny pro koncové zákazníky, kteří tak fakticky zaplatí státní podporu obnovitelným zdrojům.
Fouká málo.
Výběr vhodné lokality je možná největším problémem větrných elektráren. Moderní větrná turbína potřebuje k přifázování rychlost větru tři až čtyři metry za vteřinu, ovšem v takovém případě je její účinnost velmi malá. Až při rychlostech větru vyšších než 10 m/s začíná větrník dosahovat optimálního výkonu. Pro lepší představu uveďme, že rychlost deseti metrů za sekundu (36 km/h) označuje Beaufortova stupnice šestým stupněm – silný vítr. Z pohledu síly větru je situace v Česku pro větrné elektrárny nepříznivá. Větrná mapa České republiky, kterou sestavuje Ústav fyziky atmosféry Akademie věd, říká, že na většině území nepřesahuje rychlost větru čtyři metry za sekundu. Lokalit, kde fouká dostatečně, je v Česku velmi málo. Jsou především ve vrcholových partiích severních pohraničních hor. Rychlost větru stoupá s výškou nad povrchem země. Proto se staví i sloupy o výšce 70 metrů a více. Odborníci odhadují, že v Krušných horách je možno postavit 288 větrníků, které by měly při výšce 78 metrů jednotkový výkon dvou megawattů. Představu panoramatu tak ozdobených hor přenechám čtenářům. Bylo by dosaženo celkového instalovaného výkonu 576 MW, což je zhruba třetina výkonu instalovaného v jaderné elektrárně Dukovany. Rozdíl je v tom, že dukovanská elektrárna vyrábí 24 hodin denně a její roční využití výkonu se blíží 90 procentům, zatímco u větrníků se využitelnost pohybuje kolem dvaceti procent.
Stožáry čouhající z lesa.
Asi největší vášně vyvolává otázka vlivu větrných elektráren na ráz krajiny. I malé větrné elektrárny, které se staví v blízkosti českých obcí, mají stožáry vyšší než 30 metrů. Nejvyšší stavbou na vsi je většinou kostelík. Je jasné, že takový stožár s větrníkem je hlubokou jizvou na rázu dané lokality. Problémy s rychlostí větru a nedostatkem místa pro větrné elektrárny řeší svérázně Rakušané. Stavějí stožáry o výšce přes 100 metrů (výjimkou nejsou ani stožáry dosahující 150 metrů). V takové výšce je větší rychlost větru a stožár elektrárny může stát i v lese. Rakousko totiž má nedostatek plání, kde by se daly elektrárny stavět. Musíme si také uvědomit, že pro výstavbu a následný provoz větrné elektrárny je třeba vybudovat přístupovou komunikaci, která může být také výrazným zásahem do krajiny. Nesmíme zapomenout na to, že stožár není jen sloup, ale potřebuje mohutnou základovou betonovou desku. V našich podmínkách musí být respektován zákon 114/1992, o ochraně přírody a krajiny, který nedovoluje stavby v národních parcích, přírodních rezervacích, v chráněných krajinných oblastech první zóny a v blízkosti národních památek.
Rámus.
K argumentům odpůrců větrných elektráren patří také hlučnost těchto zařízení. Při provozu větrníku vznikají dva druhy hluku. Jeden je mechanický, jehož zdrojem je strojovna zařízení, druhý aerodynamický, který vzniká při obtékání vzduchu kolem listů rotoru a při procházení listů kolem stožáru. Periodičnost tohoto hluku může neblaze působit na psychiku obyvatel v okolí. Druhým problémem je potom široký rozsah frekvencí těchto zvuků. Zastánci větrných elektráren poukazují na fakt, že pro kolaudaci takového zařízení je nutné měření hluku, jehož úroveň musí splňovat hygienické podmínky. Problémem jsou však infrazvuky, lidskému uchu neslyšitelné, avšak mající také vliv na lidskou psychiku. Lidé mohou být následkem působení zvuků o nízkých frekvencích podráždění a trpět depresemi. Zastánci větrných elektráren argumentují tím, že dnešní větrné elektrárny jsou mnohem modernější a problémy s hlukem mají vyřešené díky optimalizovanému tvaru listů vrtule. To je pravda, ale háček je v tom, že málokterý investor si v českých podmínkách může dovolit dát několik desítek milionů korun za moderní technologie nové elektrárny. Namísto toho se do Česka ve většině případů dovážejí repasované vysloužilé elektrárny z Rakouska a Německa, které jsou těm moderním na hony vzdálené.
Rozsekaní ptáci.
Nejen lidé trpí provozem větrných elektráren. Ještě více trpí fauna žijící v okolí. To je důvod, proč by se elektrárny neměly stavět například na trasách stěhování tažných ptáků. Studie Americké asociace pro větrnou energii uvádí, že tamní větrníky ročně rozsekají 30 tisíc ptáků. Řeklo by se, že na celé Spojené státy to není mnoho. Novinář a ekolog Ivan Brezina v jednom ze svých článků porovnal toto číslo s počtem ptáků, kteří zahynuli u španělského pobřeží v důsledku havárie ropného tankeru Prestige. Tehdy zahynulo 80 tisíc ptáků a havárie byla označována za jednu z největších ekologických katastrof v historii lidstva. Americké větrníky zabijí stejné množství ptáků za necelé tři roky.
Samozřejmostí před zahájením výstavby je posouzení vlivu na životní prostředí (EIA), ale z výše uvedených důvodů by měla být provedena i ornitologická studie. Zajímavostí je, že větrné elektrárny jsou nebezpečím i pro letadla. Česká armáda už vydala několik desítek nesouhlasných stanovisek k výstavbě větrných elektráren. Ministerstvo obrany tvrdí, že by tyto vysoké stavby omezily provoz vojenských radiolokátorů, jež jsou součástí integrovaného systému protivzdušné obrany.
Fandím obnovitelným zdrojům, a tedy i větrným elektrárnám. Měli bychom si ale uvědomit, že Česká republika není ideálním územím pro jejich výstavbu. Několik málo lokalit se v Česku najde, ale musíme velmi citlivě zvažovat dopady takových staveb na obyvatelstvo, životní prostředí a ráz krajiny. Musíme mít na paměti, že za podporu těchto zdrojů platíme my všichni, koncoví zákazníci. Nesmíme zapomenout ani na fakt, že v důsledku toho, že větrné elektrárny jsou velmi proměnlivý a neregulovatelný zdroj, je nutné na každou instalovanou větrnou kilowatthodinu zajistit jinou kilowatthodinu v klasickém zdroji (uhelném, jaderném nebo vodním), který dodá elektřinu v případě, že nebude foukat.
Současná česká legislativní úprava, vycházející z evropských směrnic, není ideální, protože deformuje trh s elektřinou. Měli bychom podporovat především výzkum a vývoj těchto technologií, aby dosáhly úrovně, při které by se v budoucnosti obešly bez dotování jejich provozu.
