Spousta vrcholových sportovců po skončení kariéry dál
sportuje, obléknete i vy někdy výstroj a postavíte se do hokejové branky?
Sportuji pořád, většinou se to ale smrskne na víkend, na
nějaký ten fotbal se čas najde, nemůžu být bez pohybu, ale do branky
s výstrojí – to už ne.
Už vás to neláká?
Ono se to moc neví, ale já jsem vždycky chtěl hrát spíše
dopředu. Ve fotbale hraji také spíše vepředu nebo v záloze. Bylo to, jak
to bylo, nakonec jsem skončil v brance, ale poté, co jsem skončil, mě to
zpátky do branky netáhne. A potom: jsem od přírody dost tuhý, kdyby mě někdo
viděl, jak se rozcvičuji, tak by asi nevěřil, že jsem mohl někdy chytat.
Dlouhodobým tréninkem se leccos dá zlepšit, ale od přírody to nemám. Kdybych to
teď zase zkusil v brance, stoprocentně bych si něco udělal.
Hodí se vám sklon ke sportovní tvořivosti i v nové
funkci ředitele Národní sportovní agentury?
Je to tvořivá funkce, ale se sportem to asi přímo nesouvisí,
i když nějaká podobnost tu bude. Ve sportu potřebujete periferní vidění,
předvídání…
… číst hru…
Přesně. Gretzky to říkal skvěle: dobrý hráč je tam, kde je
puk, vynikající hráč tam, kde puk teprve bude. A to je důležité i jinde.
Bohužel ve vrcholovém sportu vypadnete z běžného života, sotva doděláte
školu, maturitu, ale na vysokou školu už není čas, to při sportu nejde dělat.
Po konci kariéry jsem se ale na hokejovém svazu dostal do nového manažerského
režimu, měl jsem tým mladých lidí a bavilo mě vymýšlet nové projekty. Vždycky
do toho zatahuji i další lidi, jsem hodně týmově založený. Tady je to zase o
level výš, jsem v roli poskytovatele, ne uživatele dotace, ale týmový
přístup mi zůstává.
Koronakrize vše změnila. Kde teď vidíte puk, abyste mohl
být vynikající hráč, jak říkal Gretzky?
Ten puk vidím především v metodice. Ale něco jiného je
sportování a pohybová aktivita obyvatel a něco jiného výsledky, které
z toho rostou v reprezentaci. Tam je to o detailech: musíte předvídat, co
udělat, abyste i za pět let byl nahoře. Já v oblasti reprezentace razím
tradiční českou strukturu tréninkových středisek mládeže, který od nás celý
svět odkoukal. Z tohoto systému dodnes těžíme, i když jsme to trochu
opustili. Chtěl bych tento systém obnovit a modifikovat. Ano, tehdy vznikl i
kvůli ideologickému boji Východu se Západem, pro sport byl ten systém ale
dobrý. Chtěli jsme se prezentovat ve světě a to snad dnes zůstává stejné. Ale
podívejte se například do Francie, tam systém tréninkových center velmi dobře
funguje.
Má být sport vládní prioritou?
A kde je ten puk v oblasti pohybové aktivity
obyvatel?
To považuji za úplně nejdůležitější – nastavit systém
sportování pro celou republiku, protože sport je stěžejní pro zdraví národa.
Dnešní děti mají málo pohybu, máme sedavý způsob zaměstnaní, jsou tu sociální
sítě, které děti na hodiny přitlučou k počítači. Když už děti sportují,
mají dnes na výběr z desítek disciplín. Pro nás v létě byl fotbal,
volejbal, v zimě bruslení, ale ve škole se dělala gymnastika a atletika.
To byly základní sporty – to dnes úplně vymizelo – a projevilo se to na všech
sportech. To musíme změnit. V tomto směru mně velmi konvenuje přístup
severských zemí k celkové tělesné kultuře, včetně zapojení rodičů. Země,
jako je Švédsko nebo Finsko.
Nesaháte tím už do působnosti ministerstva školství? Jak
s ním v této věci chcete spolupracovat?
Chtěli bychom i pro školy vypracovat metodiky jednotlivých
sportovních odvětví, aby se zvýšila pohybová gramotnost dětí. Aby dítě
v první třídě umělo udělat kotoul, přeskočit kozu, protáhnout se; aby když
v reálném životě upadne na chodníku, nespadlo s rukama pod sebou, ale
mělo základní mrštnost a pohybovou dovednost. To se dá cvičit už v mateřské
školce. Není to taková práce a nestojí to moc peněz. A my to můžeme výrazně
podpořit metodicky. Už dnes existují rozvojové programy, třeba tandemová výuka
v Praze 6, která do programu dala deset milionů korun. V rámci tohoto
programu chodí profesionální trenéři pomáhat tělocvikářům při výuce. To je pro
mě optimální stav. My to můžeme doporučit a pak je na každém zřizovateli školy,
jak to využije. Samozřejmě bychom to v rámci přípravy zákona o sportu měli
zapracovat i do legislativy a časem ve spolupráci s ministerstvem školství
přidat i hodiny tělocviku navíc.
Tyto širší plány jdou teď asi stranou, jak moc covid-19
ovlivnil vaši práci?
Nejvíce samozřejmě řešíme ekonomické dopady ochranných
opatření vlády, protože i sportovci trpí ztrátou tržeb. Co se týče
reprezentace, došlo ke zrušení mistrovství světa i Evropy, zrušena byla
olympiáda, což je dnes ekonomický gigant. Je tedy jasné, že nebudou utraceny
peníze za významné sportovní akce. Něco se ušetří, i když příprava
reprezentantů musí probíhat dál. Se sportovními svazy teď probíráme, jak
ušetřené peníze realokovat ze sportovních akcí třeba na podporu talentů. Nějaké
peníze se musejí dát na udržení sportovních soutěží, které teď stojí. Nemůžeme
si dovolit, aby se úplně rozpadly. Posílit se musí i program Můj klub, ale
zatím přesně nevíme, kolik peněz dostaneme příští rok ze státního rozpočtu.
Kolik peněz teď vypadlo a bude třeba umístit jinak?
Zatím je to tak, že všechny zrušené akce byly přesunuty do
roku 2021 čili peníze v rozpočtech de facto zůstávají. Spousta peněz už
ale byla investována do přípravy, včetně olympiády nebo mistrovství světa v
hokeji či mistrovství Evropy ve fotbale, a jak tyto peníze příští rok
nahradíme, zatím nevím. Pak jsou tu akce, které měly proběhnout u nás,
například květnové mistrovství Evropy v judu, které bylo zrušeno a
přesouvá se na příští rok. A pak jsou dvě akce na rok 2021, mistrovství Evropy
v basketbalu a volejbalu, které, pevně věřím, zrušeny nebudou. U těchto
akcí pořádaných v Česku jsou vládní garance, bez nichž se o pořádání
mistrovství ani nedá usilovat.
| Milan Hnilička (46) |
| • Rodák z Litoměřic začínal s dospělým hokejem na Kladně.
• Během své kariéry chytal kromě několika českých extraligových klubů také v Rusku a v zámoří. • Je trojnásobným mistrem světa a olympijským vítězem z Nagana. • Po skončení aktivní kariéry se stal trenérem a také generálním manažerem národního týmu. • V říjnu 2017 vstoupil do velké politiky, stal se poslancem, když byl zvolen jako nestraník za ANO. • V lednu 2018 byl jmenován vládním zmocněncem pro sport, od 1. 8. 2019 je v čele nově zřízené Národní sportovní agentury. • Je ženatý, má dvě dcery. |
O kolik peněz jde?
Dohromady se v tomto případě jedná o 100 až 110 milionů
korun. Pevně věřím, že nebudou ohroženy.
Covid-19 tedy nijak nezměnil vaše investiční plány na
příští rok?
V zásadě ne. Jsem moc rád, že vláda přislíbila, že i
dál počítá s naplněním našeho programu na podporu sportovních rozvojových
investic v obcích do tří tisíc obyvatel, který jsme připravili na příští rok,
kdy budeme poprvé rozdělovat peníze do sportu místo ministerstva školství.
Program zahrnuje 5805 obcí.
Kolik peněz by to mělo být?
Počítali jsme s pěti sty tisíci korunami na každou
obec, což vypadá jako málo peněz, ale obce většinou více nepotřebovaly a
doposud neměly program, který by jim v těchto investicích do sportovišť
pomohl. Ať už jde o opravu fotbalových kabin, sociálního zařízení, nebo
tenisových kurtů.
Pořád věříte, že tyto peníze dostanete? Koronavirus radikálně
změnil priority státu.
Ten program jsme připravovali s ministerstvem financí,
zatím ho ze stolu nikdo neshodil, jsem v tom optimista. Navíc po tom
obrovské stresu z nové nemoci budou lidé chtít sportovat, sport je
nejlepší prostředek proti stresu.
Mluvil jste o tom s premiérem?
Nemluvil, měl jiné problémy, ale já věřím, že ty peníze na
tento program budou. Budu ochoten ubrat v některých jiných oblastech, ale
toto je stěžejní program, který je zaměřen na všeobecné sportování a to bude i
po koronaviru naším hlavním cílem. A já trvám na tom, že sportování
v rámci podpory zdraví národa by mělo být zejména po této nemoci jednou
z priorit.
Kolik peněz z rozpočtu 2021 budete na sport chtít?
Na rok 2021 jsme navrhli 7,5 miliardy korun, i když původně
jsme chtěli deset miliard, ale to dnes už není reálné. Držíme se v tom
vládní koncepce rozvoje sportu do roku 2025, kde se mluví o postupném nárůstu
peněz na sport na jedno procento rozpočtu, v roce 2025 by to mělo být 18
miliard a sport by měl být rozpočtově na úrovni ministerstva kultury. Sport a
kultura jsou přece pro náš národ dvě důležitá odvětví.
Ani kultura nemá jedno procento.
Ale má rozpočet asi 14 miliard korun.
Včetně církví…
Ano, ale my jsme na polovině.
Víte, že o jednom procentu na kulturu se mluví dvacet
let, nikdy se to nepodařilo. Myslíte, že budete ve sportu úspěšnější? I po
koronaviru?
V nejbližším rozpočtu ne, ale výhledově určitě, pevně
v to věřím. Do aktuálního rozpočtu samozřejmě budeme muset zahrnout i
škody po koronaviru i dopady na zaměstnanost, v českém sportu dnes působí
25 tisíc lidí, což není vůbec málo.
Každá krize je i příležitost ke změně, ve sportu by se
nabízel vstup soukromých peněz. Jak to vymyslet, aby do sportu šly jednodušeji?
Líbí se nám PPP projekty (Public Private Partnership,
tedy spolupráce veřejného a soukromého sektoru – pozn. aut.), které bychom
chtěli jako princip využít. Osobně s tím mám zkušenost z hokejového
prostředí, některé hokejové haly byly takto postaveny. Pro rozvoj sportovišť by
to byla cesta, protože ta jsou u nás opravdu v katastrofálním stavu. Není
jich málo, to ne, ale jsou stará, zanedbaná, nevyhovující. Vždyť průměrné stáří
sportoviště je u nás 48 let!
Čím si vysvětlujete, že se to ani za třicet let
nezměnilo? Sport byl přece na místní úrovni dost preferovaný, nebo ne?
Po revoluci měly obce jiné priority; kanalizace, silnice,
sociální oblast, na sport nebyl čas. A protože sport byl z minulosti dobře
organizovaný, byly i výsledky a všichni si mysleli, že jsme na tom dobře, že
více peněz není potřeba. Nikomu nedošlo, že nás tato setrvačnost za deset
dvacet let dožene. A dnes je to už na výsledcích vidět, že jsme neinvestovali
do lidí ani do sportovišť. Neumíme zapracovat mladé sportovce mezi dospělé,
chybí vojna, která byla pro sport řekněme „přechodným výchovným zařízením“, kdy
se amatéři zapracovávali mezi profesionály. To vše bylo dáno i tím, že chyběla
instituce specializovaná na sport, která by zájmy sportu bránila na nejvyšší
úrovni. Tady vidíte, proč je Národní sportovní agentura tak důležitá. Jsme za
ni moc rádi, i když ideální by bylo ministerstvo sportu, které by sport
zastupovalo přímo ve vládě.
Nevadí vám, že agentura prošla parlamentem
s odřenýma ušima? Senát ji dokonce odmítl, pak ho sněmovna přehlasovala...
Komunikoval jsem se všemi kluby, v podvýboru pro sport,
procházel jsem všechny námitky a podněty, mnoho z nich jsme zapracovali do
pozměňovacích návrhů k zákonu. Všude jsem cítil velkou podporu sportu,
mnoho zákonodárců se na sportu přímo podílí, dokonce jsou tam trenéři,
tělocvikáři, všichni si důležitost sportu uvědomují. Kdybyste byl v mých
botách, věděl byste, že ta podpora byla obrovská, ale na plénu při hlasování to
dopadlo úplně jinak, byla z toho čirá politika. Hlasovalo se v rámci
politického boje. Cítím teď velkou odpovědnost za to, jak se nám povede
rozdělit peníze a zlepšit organizaci sportu, a jsem rád, že díky agentuře je
teď na sport lépe vidět, třeba i kritickým okem. Sport je na piedestalu, nedá
se přehlédnout, a to je dobře. Protože sport tuto republiku propaguje ve světě
ze sedmdesáti procent.
Ministerstvo de facto jste, máte rozpočet malého
ministerstva… Ale úplná centralizace asi není nutná, do sportu přece mohou
investovat i kraje a obce?
Ano, tato spolupráce je strašně důležitá, potřebujeme
investovat do sportovišť, ale někdo by to měl koordinovat. Máte pravdu, že
peníze u obcí a krajů jsou zásadní. Do sportu jde dnes od státu 8,5 miliardy
koruny, ale dalších 17 miliard dávají kraje a obce. A my o sobě – nechci to
přehánět – vzájemně nevíme. Měli bychom se v tomto směru sehrávat, co se
týče rejstříku sportovců, penězotoků, ale i organizace svazů, kterých je 120, i
sportovních spolků, kterých je kolem deseti tisíc. A všechno to udělat tak,
abychom peněz do sportu získali co nejvíce a aby měly svůj efekt.
V kultuře, jejíž důležitost rád srovnáváte se
sportem, se už dvacet let mluví o daňových asignacích, které by do kultury
přinesly více peněz. Dodnes se to nepovedlo. Uvažujete o něčem takovém ve
sportu?
To je velké téma, i v regionech ubývají sponzoři a teď
to bude ještě horší. Mluvil jsem na toto téma v minulosti s premiérem
i ministryní financí, ale zatím je to spíše jen záměr, s kterým určitě
souhlasím, i když bude nutné přesně vymezit, komu by ty peníze mohly být
určeny, aby nevznikaly účelové organizace, které by peníze odváděly jinam. Ale
ano, s daňovými asignacemi bych souhlasil, je to cesta, která
v některých zemích funguje dobře, v tom jsme si zase s kulturou
dost podobní. Obě ty oblasti jsou důležité a určitě spolu nesoupeří, spíše se doplňují
jako dva hlavní způsoby, jak o sobě tento národ dává vědět.
Některé země jako Británie podporují kulturu
z národní loterie, sport byl v Česku placen z výnosů Sazky,
neuvažujete o návratu takové „sportovní“ loterie?
Spíše ne. Už se to jednou nepovedlo, my jsme od toho upustili
a teď jdeme jiným směrem. Rozumím tomu a nezavrhuji úplně a ty příklady zemí
jako Británie, kde i do sportu jdou peníze z národní loterie, jsou dobré,
ale teď to není na pořadu dne. Na pořadu dne je zprůhlednění prostředí,
zajištění peněz pro rozvoj mládeže a investice do sportovišť. Celý proces
žádostí a udělování dotačních peněz chceme také výrazně zjednodušit a
zdigitalizovat, tak aby se do sportu co nejrychleji dostalo co nejvíce
efektivně působících peněz.
Na využití evropských peněz jste nemyslel?
Jednal jsem o tom s ministryní pro místní rozvoj Klárou
Dostálovou, vedeme to v patrnosti, ale pokud vím, Evropská unie této
oblasti zatím moc nakloněná není.
Máte někoho, kdo by na využívání evropských peněz
v agentuře přímo pracoval?
Zatím ne, nebyla to ani priorita. Evropské fondy zatím nikdo
přímo neanalyzuje. Jako úřad stále ještě nabíháme. Další zaměstnanci přijdou
v červnu, takže uvidíme. Ale moc nás těší, že o práci v agentuře je velký zájem,
na každé místo máme průměrně dvanáct uchazečů.
