Investovat do dětí jako potenciálních sportovních hvězd se nevyplatí. Přesto má sport v životě mládeže důležitou roli.
Robin Čechlovský hraje druhým rokem lední hokej za juniorský tým Buldoci Neratovice. Je mu teprve sedm let a historicky nejslavnějšího hokejistu Česka může znát jen ze závěru bohaté kariéry, ale číslo 68 na Robinově dresu jasně naznačuje, komu patří jeho sportovní srdce. „Až budu velký, chci hrát za Floridu Panthers jako Jarda Jágr,“ říká s širokým úsměvem, který vyvrací veškeré pochybnosti o tom, zda to myslí vážně. „Jsem rád, že ho hokej baví a hlavně že má smysluplnou sportovní náplň. Nicméně nepředpokládám, že by se tím někdy živil. Ne že bych ho od toho přímo zrazoval, ale je to dřina, navíc spousta morálních a dalších pozitivních faktorů se z hokeje na vrcholné úrovni vytrácí. Proto budu radši, když se soustředí na školu, a sport ať dělá jen pro zábavu,“ tvrdí jeho otec Robert Čechlovský.
Jeho racionální přístup je mezi dalšími rodiči hokejového potěru spíš výjimkou, ačkoli – nebo možná právě proto – hokej kdysi sám závodně hrával a stále se mu na rekreační úrovni věnuje. Přestože nepočítá s tím, že z jeho syna vyroste profesionální sportovec, investuje do něj spoustu peněz a také času. „Díky tomu, že hokejový svaz juniorským týmům pořizuje startovací sady, byť ne extra kvalitní, nemuseli jsme do začátku kupovat kompletní výbavu, ale spíš jen doplňky jako ribano, suspenzor, chránič na krk či štulpny,“ vypočítává Čechlovský. Protože junior nedávno zlomil hokejku, musel jeho otec vybírat novou. „Lehčí, kompozitová stojí od dvou tisíc výš, ale není problém se dostat za hranici šesti tisíc,“ říká.
Nejdražší sport v zemi
Na trenéry juniorů sice přispívá hokejový svaz, nicméně tisícovku měsíčně stojí rodiče malého Robina pronájem ledu, další peníze pak spolyká cestovné a startovné na turnajích. S tím je spojená další oběť rodičů všech mládežníků: výjezdy s jejich potomky. „Kvůli hokeji máme v sezoně plné minimálně tři víkendy z měsíce, přičemž někdy se sejdou i dvě akce do jednoho víkendu,“ popisuje Čechlovský časovou náročnost juniorského hokeje. Suma sumárum – z rodinné kasy putuje na sport teprve sedmiletého hokejisty kolem tří tisíc měsíčně a také desítky hodin strávených za volantem nebo na tribunách zimních stadionů. S tím, jak se budou zvyšovat tréninkové dávky a rostoucí hokejista bude potřebovat novou výbavu, stoupnou i výdaje rodiny Čechlovských.
Podle metodiky, kterou před časem vytvořila Česká unie sportu (ČUS) na základě podkladů ministerstva školství, je lední hokej nejdražším sportem v zemi. Od expertní komise ČUS získal 1331 hodnotových bodů, zatímco druhý nejnákladnější sport (boby) má 860 bodů a kupříkladu fotbal je uprostřed statistik s 359 body. Vůči nejlevnějšímu z poměřovaných sportů – józe – je lední hokej dle metodiky ČUS téměř 65krát dražší (více v tabulce Nejdražší a nejlevnější sporty).
Neúprosná statistika
Přesto je možné podobných příběhů – nadšených dětí a obětavých rodičů – v českém hokeji sledovat mnoho. Svaz po dramatickém propadu v 90. letech registruje zvýšený zájem žáků a juniorů, takže současná mládežnická základna činí přibližně 20 tisíc hráčů. „Počet družstev v žákovských kategoriích vzrostl za posledních šest let o třetinu a například náborové akce v lednu se zúčastnilo šest tisíc malých dětí,“ tvrdí Zdeněk Zikmund, mluvčí Českého svazu ledního hokeje (ČSLH).
Přitom šance, že se z koníčka malých hokejistů časem stane zaměstnání, není příliš vysoká. Podle odhadů ČSLH se ze současných 35 tisíc registrovaných hokejistů hokejem živí 1100 lidí. Průměrný plat extraligového hráče se pohybuje kolem 100 tisíc měsíčně, ve špičkových klubech pak stoupá ke čtvrt milionu, stropem nejvyšší české soutěže je úroveň kolem 400 tisíc korun. V kanadsko-americké NHL průměrný roční plat průběžně stoupá, v aktuální sezoně činí 2,9 milionu dolarů. Z Čechů je na tom nejlépe Jakub Voráček s novou lukrativní desetimilionovou smlouvou, Tomáš Plekanec inkasuje sedm milionů a základní plat Jaromíra Jágra, nestárnoucí ikony českého hokeje, činí čtyři miliony dolarů.
Celosvětové odhady hovoří o tom, že k profesionální smlouvě dospěje jeden z 250 malých hokejistů, v Česku se z extraligových juniorských klubů prosadí do nejvyšší soutěže v průměru tři hráči z ročníku.
„Podívejte se na reprezentaci do 20 let, kde je pětadvacet nejlepších kluků z ročníku. Jestli se podaří prosadit do NHL či KHL třem z nich, bude to úspěch,“ vypočítává Martin Chabada, někdejší reprezentant, v současnosti trenér a majitel neratovických Buldoků. Ve svém klubu má 110 žáčků, každý rok přibude zhruba dvacet nových. „Přitom ve Švédsku, které je z hlediska mládeže naším vzorem, je dětí v této kategorii čtyřikrát až pětkrát víc. A také mají děti ve škole výrazně více hodin sportu a tělesné výchovy – osm až deset hodin týdně,“ dodává Chabada, který ve Skandinávii strávil pět let své kariéry, takže může srovnávat.
Jeden Krpálek, jedna Sáblíková
I přes neúprosnou statistiku je lední hokej stále možné řadit do skupiny sportů, které Čechům umožňují – s určitou dávkou talentu a náležitou výdrží – se sportem uživit. „Fotbal, hokej, tenis a částečně basketbal. To jsou čtyři odvětví, kterými si mohou současní junioři v budoucnu vydělávat na rozumné úrovni. Ve všech ostatních sportech musíte patřit mezi nejlepší sportovce světa, absolutní globální špičku, abyste mohli uvažovat o tom, že by byl sport hlavním zdrojem příjmů,“ tvrdí Ondřej Špaček z poradenské společnosti KPMG.
Ve své praxi se dlouhodobě zaměřuje na ekonomiku sportu, tudíž jeho nekompromisně stručný seznam sportovních pracovních pozic lze považovat za víc než reálný. „Martina Sáblíková je fenoménem rychlobruslení, judista Lukáš Krpálek je olympijským vítězem, ale jsou to jediní zástupci svého sportu z desetimilionové populace, kteří mají své sportovní hobby jako dobře placené zaměstnání,“ říká Špaček.
Jiří Dolejš, předseda Českého svazu juda, upřesňuje, že odvětví na tatami je oproti větším sportům skromné – rodiče stojí do tří tisíc ročně a dětem se v celé republice věnuje asi padesátka profesionálů, část z nich jsou sportovci, většina trenéři. „Pozitivní je, že za poslední dekádu se naše členská základna zdvojnásobila na 20 tisíc členů, přičemž mládež dlouhodobě tvoří tři čtvrtiny všech judistů,“ doplňuje Dolejš.
Až na výjimečné případy (kupříkladu celkové odměny na světovém šampionátu dosahují i milionu dolarů) je judo jedním z nejskromnějších sportovních odvětví, stejně jako třeba ragby. „Klubové i svazové poplatky jsou velmi nízké, potřebné vybavení je jednoduché, takže jsme jedním z nejlacinějších sportů, rodiče se vejdou do pěti tisíc ročně,“ vypočítává Pavel Chaloupka, prezident České rugbyové unie. Na profesionální nebo poloprofesionální úrovni se tímto sportem živí asi 15 hráčů, přičemž tento počet se v posledních letech nemění.
Biatlon: drahý a nevýdělečný
O moc lepší situace nepanuje ani ve stále populárnějším – a z českého pohledu i úspěšném – odvětví, jako je biatlon. „Gabriela Koukalová v uplynulé sezoně vydělala na odměnách asi 5,7 milionu korun, vloni jako vítězka světového poháru ještě o 600 tisíc víc, ale zkuste zjistit výši prize money (odměny za umístění – pozn. red.) na úrovni širší světové špičky. Na pozicích kolem 30. až 50. místa to pak už vůbec není k uživení,“ soudí Špaček.
Pro ilustraci: druhá nejlepší česká biatlonistka Veronika Vítková v loňském světovém poháru obsadila celkově osmé místo, za což si vyjezdila asi 1,8 milionu korun. V letošní sezoně však skončila „až“ pětadvacátá (což je pořád 25. místo na světě), ale nedostane se ani přes půlmilionovou hranici odměn. A to ještě třetinu odvede na daních. Prostředky na „výplatu“, ale také na další přípravu tak musí Vítkové, stejně jako dalším členům reprezentačního výběru pokrýt plat od biatlonového svazu a příjmy od sponzorů.
Přečtěte si více, kterým studijním oborům patří budoucnost:
Počítače vám to vrátí. Investice do technického vzdělání se vyplatí
Přes nižší ekonomickou výdělečnost se členská základna biatlonu v Česku rozrůstá, podle Petry Roubíčkové, mluvčí biatlonového svazu, o stovku členů každý rok (nyní cca 1900 lidí). Pozitivní je, že děti a mládež do 18 let věku činí polovinu všech biatlonistů v zemi. Přitom tento technický sport patří k finančně náročnějším – kompletní výbava pro malého biatlonistu vyjde na 50 až 60 tisíc, samotná puška s potřebným příslušenstvím stojí asi 20 tisíc korun.
Ještě razantnější nárůst obliby zaznamenává atletika. Český atletický svaz (ČAS) za posledních sedm let téměř zdvojnásobil počet evidovaných členů na 72 tisíc, z čehož více než 42 tisíc činí mládež od šesti do 19 let věku. „Atletikou se již několik let živí desítky Čechů, toto množství lidí se nijak výrazně nemění. Atletika je nízkonákladový sport, ale zároveň je nesnadné se atletikou zajistit,“ říká Karolína Farská z ČAS. „Atletika na to, jak je to rozšířený sport, má extrémně nízké prize money,“ vysvětluje Špaček.
Efektivní tenis
O něco pozitivnější situace prý panuje v tenisové branži, která je se zhruba 68 tisíci členy v současnosti třetím největším sportem v zemi (z pohledu členů zastřešujícího svazu). „Nákladově je to sice dražší sport, ale zároveň nemusíte být v úplné tenisové špičce, abyste se tenisem mohli živit. Nikoli zajistit se na zbytek života, ale vydělat si na cestovní náklady, trenéra a slušný plat,“ upřesňuje analytik KPMG. Podle nejnovějšího vydání žebříčku ATP má Česko tři tenisty v nejlepší stovce, do pětistého místa pak najdeme 16 českých hráčů a mezi tisíci nejlepších je jich šestadvacet. Ještě úspěšnější jsou naše tenistky: šestice z nich je aktuálně mezi šedesátkou nejlepších hráček světa žebříčku WTA, do pětistovky je 22 hráček, a mezi tisícovkou jich je dokonce osmatřicet!
Za nárůstem členské základny, posledními úspěchy nejlepších českých hráčů a hráček i šancí vydělávat si tenisem prý stojí změna koncepce tenisového svazu. „Před časem byl zaveden nový funkční systém výchovy mládeže, včetně krajských sportovních center, a především došlo ke změně turnajů pořádaných na našem území. Namísto jednoho obřího a nákladově drahého turnaje typu Czech Open, kde hvězdy typu Kafelnikova shrábli startovné a neodehráli třeba ani set, je tu spousta turnajů druhé a třetí kategorie, takzvaných challengerů,“ popisuje Špaček. Ne že by to byla finanční hitparáda (celkové dotace challengerů se pohybují kolem 50 až 100 tisíc dolarů), ale domácí tenisté, kteří dříve po přechodu do kategorie dospělých končili, nyní objíždějí menší turnaje po republice i okolních zemích. „Nejenže si vydělávají na živobytí, ale především sbírají body do žebříčku, které jim umožní přihlásit se do kvalifikací největších turnajů,“ dodává Špaček. Dostat se do hlavní soutěže grandslamu znamená skok v žebříčku ATP, ale také příjem minimálně milion korun. Nicméně je třeba připomenout, že tenis je jedním z nejnákladnějších sportů v zemi – má-li se potomek věnovat bílému sportu rekreačně, měly by rodičům stačit tři tisíce měsíčně. Pokud ale chcete, aby junior směroval úsilí ke vstupu na profesionální dráhu, připravte si i tři tisíce týdně, s rostoucím věkem kluby žádají ještě víc.
Jak odstranit nálepku
S tenisem jsou často srovnávána dvě sportovní odvětví – podobná přinejmenším z hlediska finanční a časové náročnosti – lyžování a golf. Zatímco zimní sporty v posledních letech zaznamenávají zvýšení členské základny (v posledním roce o více než deset procent na dvacet tisíc členů), počet golfistů stagnuje na zhruba 50 tisících registrovaných hráčích. Juraj Werner, nově zvolený viceprezident České golfové federace, to připisuje dvěma faktorům. „Přibývá neregistrovaných hráčů, kteří nechtějí objíždět turnaje, ale mají golf jako rodinnou zábavu, respektive společnou aktivitu celé rodiny. Zároveň stále bojujeme se stigmatem drahého a snobského sportu,“ soudí Werner. „Za týdenní skipas v Alpách zaplatíte šest tisíc, za celoroční hru na kvalitním golfovém hřišti deset až patnáct tisíc. Co je dražší?“ pokládá řečnickou otázku.
Že by se golfem mohly živit desítky Čechů, nepředpokládá. „Hrajících profesionálů je u nás málo, šest, možná sedm lidí. Příjmy z prize money je neuživí, mají proto i jiné aktivity a sponzorské smlouvy,“ říká viceprezident golfové federace. Náklady na golfovou sezonu se odhadují na 50 tisíc dolarů, které si většina českých hráčů není schopna na prize money vydělat. Kupříkladu vloni si 200. nejlepší golfista světa „vyhrál“ 158 tisíc dolarů. „Pokud by si mladý hráč po pěti letech úspěšné hry s handicapem dva dal za cíl stát se profesionálem, vymlouval bych mu to. Spíš bych mu doporučil stipendium na zahraniční univerzitě,“ soudí Werner. Zároveň však dodává, že každé z více než stovky hřišť má desítky pracovníků v různých pozicích, takže golf má zajímavý podíl na celostátní zaměstnanosti.
Alan Babický, trenér a někdejší golfový profesionál, soudí, že problém českých golfistů není ani tak v nedostatku talentu, jako v nedostatečné fyzické přípravě dětí. „Ve věku do deseti let, kdy je junior z fyziologického hlediska nejtvárnější, se k nám dostávají děti, které nemají základní pohybovou průpravu, jako je fyzička či obecná koordinace pohybů,“ tvrdí Babický.
Podobně realistický pohled na ekonomiku investic do dětí a juniorských sportovců má Jakub Čeřovský ze Svazu lyžařů ČR. „V případě, že se lyžař či snowboardista v budoucnu stane top sportovcem ve světovém měřítku, má velký potenciál na zajímavé ekonomické zajištění. Avšak pokud se dostane na vrcholnou úroveň v rámci České republiky, je sportovně-ekonomický potenciál minimální. Oproti jiným odvětvím, jako je fotbal či hokej, má lyžování horší předpoklady na uživení samotných sportovců,“ dodává Čeřovský.
Velké sporty, rozdílná ekonomika
Nejmasovějším sportem v zemi – historicky i v současnosti – je fotbal. Momentálně jeho členská základná čítá 304 tisíc sportovců, z čehož činí 140 tisíc mládež a junioři. Přesto však počet profesionálních fotbalistů, kteří mají sport jako hlavní zdroj obživy, nestoupá. „Vzhledem k masovosti tohoto sportu a faktu, že finančně zajištěni jsou jen ti nejlepší z nejlepších, ekonomický potenciál má jen pár procent z celé členské základny. Odhaduji, že se pohybujeme v jednotkách tisíc lidí,“ soudí Libor Kabelka, finanční ředitel Fotbalové asociace ČR. Další stovky lidí se starají o chod klubů v nejvyšší soutěži (licence určuje minimálně 15 pracovních pozic v zázemí ligových klubů) a připočtěme zhruba 250 profesionálních a 300 poloprofesionálních trenérů.
Jednoznačně nejrůstovějším sportovním odvětvím v Česku je florbal. Aktuálně registruje přes 50 tisíc aktivních členů, z toho je asi 30 tisíc mládežníků, a každý rok se České florbalové unii (ČFbU) přihlásí sedm tisíc nových členů, z čehož je přes 80 procent juniorů. K tomu je třeba připočíst další desítky tisíc lidí, kteří se sportu věnují na hobby úrovni, a studentů na základních či středních školách. „Z výzkumů vyplynulo, že florbal si aktivně zahrála již více než polovina dospělé české populace,“ říká prezident ČFbU Filip Šuman. Přesto je florbal – z hlediska ekonomického zajištění samotných sportovců – oproti fotbalu, hokeji či tenisu jen chudým příbuzným. I reprezentační hráči, kteří odcházejí do nejlepších klubů ve Skandinávii či Švýcarsku, tam většinou působí na poloprofesionální bázi a kromě sportu chodí do zaměstnání. Stejně tak elitní hráči v české nejvyšší soutěži mají (zatím) maximálně poloprofesionální kontrakty. „Zcela nebo částečně se florbalem živí zhruba 300 lidí,“ odhaduje Šuman s tím, že do tohoto počtu zahrnuje i trenéry a organizační pracovníky.
Z výše uvedeného důkladného zkoumání ekonomického potenciálu jednotlivých sportovních odvětví vyplývá jednoznačný závěr: sportem se může v Česku živit jen několik desítek tisíc lidí, tedy zlomek z více než milionu aktivních sportovců. V otázce výdělků, kterými by sportovci zajistili celou rodinu, se okruh zužuje na pár desítek jednotlivců.
Pokud stále uvažujete o tom, že by se váš potomek mohl sportem živit, vsaďte na fotbal, hokej či tenis. Ať už se rozhodnete pro jakékoli odvětví, uděláte dobře. Když pomineme pozitivní zdravotní aspekt, vede sport děti k vzájemné spolupráci, píli, ctižádosti a překonávání překážek. To je z hlediska budoucnosti potomka důležitější než lákavě vypadající prize money.
Čtěte dále:
