Krátce po listopadu 1989 to byl student, co zkouší podnikat, aby měl na sportování. Ještě před osmi lety mistr světa. Teď drobný živnostník. „Dělám pořád to samý, všechno spolu souvisí,“ říká Josef Dressler, český král malých trialových kol.
Foto: KPŽ 2011 - Mladá Boleslav
Jezdí, tančí a skáče na maličkém kolečku. Lumpačí na exhibicích. Učí tomu i své nástupce, pořádá prázdninový kemp. Píše knihy, články, fotí kalendáře, točí videa. A prodává kola.
„V různých obdobích jsem buď spíš sportoval, nebo se při zraněních věnoval víc obchodu. Ale nijak to nedělím, všechny činnosti se prolínají,“ přemýšlí nahlas dnes čtyřicetiletý chlapík s postavou a vizáží kluka. Stejně to má i s denním režimem. „Jestli pracuju nebo svým způsobem odpočívám, neřeším. I když obchod stojí hodně energie. Na cestách si zasportuju, zastavím a podívám kolem. Dělám, co mě baví.“ To je přece nádherný svět, ne? Tak funguje Dressler. Člověk i značka v jednom.
Ještě finance, jistě. „Byly lepší a horší roky, ale nikdy jsem to přesně nepočítal. Pokaždé jsem se dokázal postarat, jednu horší oblast vyrovnala ta druhá, lepší. Jen postupem času už nemusíš tolik investovat,“ říká.
Udělej si sám
Bydlí v domku na východním okraji Prahy. V menším stavení má dílnu a sklad. Před ním stojí dvě upravená auta. Děti ho zatím necvičí. Zaměstnanci taky ne. „Sjednám si jen několik pomocníků při větších akcích. A taky mi pomáhají rodiče. Jsem rád, že jsem je zase po letech mohl zapojit, že se cítí užiteční. Většina věcí je stejně vázaná na mě, na moje vztahy,“ vysvětluje.
Musí dohodnout a vymyslet projekt. Navrhnout rozpočet. Dojet na místo, připravit si prostor a překážky. Pak odjezdit show. Po ní zabalit. A pak ještě vypsat fakturu a chystat další akci. Vždycky se staral sám o sebe. „Když jsem viděl lidi v agenturách, většinou jsem si řekl: Tak chytrej jsem taky…“ Ale ne že by nezapochyboval.
„Kolikrát jsem naštvanej, plácám se v tom a přemýšlím. Kdybych dělal jednu věc pořádně, možná bych mohl být dál. Taky možná v… Znám plno sportovců, co se zranili nebo v pětatřiceti ukončili kariéru, a najednou nevěděli, co a jak dál. Ocitli se v normálním, pro ně úplně cizím světě,“ vypráví.
Krušné začátky
Kdysi studoval ČVUT a hledal cestu, jak se pořádně věnovat bike trialu, kde už ledacos uměl. Značka Monty po něm chtěla najít zástupce na českém trhu. „Tak jsem to vzal sám. Neměl jsem doma ani telefon, psal jim dopisy. A o byznysu nevěděl vůbec nic. Jako všichni tady,“ vzpomíná.
Začal s tátou, pak zabalil školu, protože všechno stíhat nešlo. Sportoval a obchodoval. Pak si přivydělával i exhibicemi, v nejlepší éře jich stihl až 60 za rok. „Tím jsem lépe vykrýval náklady na vlastní sportování. To je výhoda mé disciplíny, to Jarda Kulhavý (aktuálně nejlepší biker planety, ale ve vytrvalostní disciplíně cross-country, pozn. red.) dneska nemůže,“ uznává.
Ve chvíli, kdy opouštěl závodní planše, začal točit videa a psát. „Brzy jsem pochopil, že sportovec nedostane peníze za to, že si sportuje, ale že přinese nějakou nadhodnotu. Že vymyslí něco, čím může obohatit sponzora.“
Nápadů má plno. A sil taky. Stejně jako jinde táhne všechno sám od začátku do konce. „Nejlepší pocit mám, když za mnou zůstane něco, co si jen tak nekoupíš. Ne když vydělám tím, že jen přeprodávám něco, co vyrobil někdo jiný.“
Proto na otázku, jak nejlíp vydělal, odpoví: „Napsáním první knihy. Dostal jsem sice jen 10 tisíc, což jsem skoro celý utratil za telefon při zajištění proma a tiskovky. Ale pak mi pár lidí zavolalo, že kvůli mně začaly jejich děti jezdit na kole. Anebo jsem někam zašel a lidi mě díky té knize poznali. Otevřela mi dveře dál.“ I proto se nemusel nikdy podbízet, vždycky ho někdo ze známých oslovil, dal mu příležitost.
Štěstí v neštěstí
Až před pěti lety dostal velké varování. Při natáčení televizního pořadu pro Óčko se na žižkovském nádraží dotkl drátu s vysokým elektrickým napětím nad vagonem. Tělem mu projel blesk s 3 000 volty. „Naštěstí jsem v tu chvíli uklouzl na žebříku, zřítil dolů a proud vylítl z těla ven,“ ukazuje černou jizvu na noze.
Josef Dressler
40 let, bike trialový čaroděj
dříve závodník, nyní podnikatel
dvojnásobný mistr světa,
mistr Evropy, 20 x český mistr
napsal knihy Škola kola a EnCYKLOpedie, publikuje články, natočil videa a televizní pořady
jezdí exhibice (nyní k vidění na akcích Kola pro život),
má kemp i školu, dělá trenéra
prodává materiál hlavně značky Monty
www.dressler.cz
Jinak by se odtrhával těžko… Zastavilo se mu srdce, spadl ze čtyřmetrové výšky, těžce si pochroumal kotník a strávil pár dní na jednotce intenzivní péče. „Okusil jsem pocity smrti,“ klepe si na hlavu. „Všechno jsem viděl a uvědomil si to, ale nešlo to vrátit.“ Sedm měsíců chodil o berlích. „Zrušil jsem exhibice a nevěděl, co bude dál. Ztrácel jsem pozice, peníze, ale v tu chvíli mě to netrápilo. Utekl jsem hrobníkovi z lopaty,“ už se jen jakoby ztěžka usmívá.
Zase se vrhnul do obchodu – a jel dál. „Opravdovou krizi snad žádnou nepamatuju,“ krčí rameny. Jako podnikatel platí poctivě daně, přestože pak slyší od kamarádů, „že je blbej“. Navíc, když ho státní úředníci před časem „ocenili“ penále za to, že nezaplatil dopředu vysokou zálohu na daň jen proto, že se čestně hlásil do vyšší skupiny. „To mě víc naštvali ve Francii, když mi nedovolili vyskákat na kole na Eiffelovku,“ mávne rukou pokořitel Petřínské rozhledny.
„Nejsem workoholik,“ omlouvá se a spěchá na další schůzku. „Loni v zimě jsem byl tři týdny v Thajsku,“ volá na mě. Ještě slyším, že ale i tam denně proseděl čtyři hodiny u počítače, aby řešil chod firmičky.
