Rozvratem impéria Sazky končí jedna éra financování českého sportu. Jaká bude ta další, nikdo přesně neví.
Foto: Tomáš Nohejl
Český svaz triatlonu rozjel spolu s ministerstvem práce a sociálních věcí ambiciózní roční projekt, který má ukázat vliv sportu na pracovní výkonnost. Podle ní navrhuje rozdělovat státní peníze sportovním odvětvím. Protože si věří, že takhle výrazně zaboduje. „U přibližně tisíce firem zhodnotíme, jak různé sporty ovlivňují práci lidí. Věřím, že takto důvěryhodně získané informace pomůžou státu efektivněji nastavit financování sportu,“ prohlásil předseda triatlonového svazu Jaromír Horák, otec projektu. Čtyřicátník, bývalý reprezentant, velmi úspěšný podnikatel, stále nadšený sportovec.
S mužem rozmachu i konce
Jeden z takzvaných malých – zato viditelných a vždy si poradivších – sportů, triatlon, se může stát příkladem ekonomického modelu nové doby. Vrcholně kapitalisticky individualistická záležitost se zrodila v hlavě lehce připitého mariňáka na Havaji v roce 1978. Ostatně i proto se jen těžko dostávala za tehdejší železnou oponu. Paradoxně – nebo symbolicky – jak chcete, byl jedním z mužů, kteří ji pomohli prosadit, Pavel Kořan. Tehdy svazácký funkcionář, později předseda triatlonového svazu, který s ním došel k vrcholu okolo roku 2000. Nyní šéf ČSTV, organizmu v kómatu. A jeden z hrobařů ekonomického systému, jehož uměl donedávna dobře využít.
Triatlonový svaz žije s naposledy ročním rozpočtem asi 5,5 milionu korun, v tom několika málo poskládanými zaměstnaneckými úvazky. Sdružuje asi tři tisíce „živých“ duší ve dvou stovkách klubů. K tomu stovky dalších triatlonistů nevyužívají jeho služeb. Na prstech jedné ruky spočítáte sportující profesionály, pocházející z obou skupin.
Jaký je triatlonista? Cílevědomý, zabejčený solitér, který si jde za svým. Pozitivně smýšlející, neboť ví, že výsledek téměř vždy spravedlivě odrazí jeho výkonnost. Tedy přinese mu uspokojení. A taky moc dobře ví, co to stojí. Myšleno peněz. Kompletní solidní výbava, tedy kolo a oblečení na něj, běžecké a plavecké věci za aspoň 50 tisíc korun. K tomu poplatky za bazén, cestování, startovné. Dovolené = tréninkové kempy nebo výpravy do exotických destinací za závody. Triatlon se dávno považuje za životní styl, nejen v zaslíbené Austrálii. Jen se přiblížit triatlonové vstupence do ráje – startu na havajském Ironmanovi, znamená okolo 20 hodin tréninku týdně. Za přihlášku na kvalifikační závod zaplatíte až 400 dolarů. Přesto většina z tří desítek podniků pro tisíce účastníků z celého světa bývá vyprodána hned v den zahájení prodeje.
Výkony? Nejlepší jsou za svoje
Tisíce prosperujících Američanů a Němců v produktivním věku nakoupí špičkový materiál, často včetně (ne)dovolených podpůrných prostředků, přeruší byznys, odstěhují se načas do tepla, jen aby dosahovali neuvěřitelných výkonů. Najdete je i u nás. Čtyřicátník Pavel Richter, celoživotní vytrvalec a šikovný podnikatel, nyní pražský zastupitel, věnoval před časem rok havajskému snu. A dosáhl ho! „Mohl jsem si dovolit v práci volnější režim. Nešlo jen o čas, ale hlavně o koncentraci myšlení. Když vás čeká víc jak stovka na kole v nějakém tempu, nemůžete do sedmi večer řešit problémy zaměstnanců,“ vzpomíná.
Miroslav Vraštil, bývalý veslařský olympionik, překonal rakovinu a loni se v 59 letech zapsal do Guinessovy knihy rekordů počtem 22 absolvovaných Ironmanů – tedy triatlonů, které mají 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a maratonský běh – v jednom roce. Navíc ty časy! Jel od Zélandu přes Brazílii, Čínu, Jižní Afriku a Evropu až na Havaj a zpět do Austrálie. Často s celou rodinou. „Dřina? Ne, nádherná úžasná událost,“ napsal šťasten na konci putování. A vedle nich tisíce lidí po celém světě vezmou starou plečku ze sklepa a přijdou na masové lidové akcičky. Jen aby si vyzkoušeli radost z pohybu. Vždyť se jedná o nejpřirozenější pohybové aktivity. Plavat, jet na kole a běžet umí přece každý. Jen chtít.
Systém triatlonových závodů dovoluje oběma typům – podle americké filozofie – stanout na stejné startovní čáře. Až pak v cíli se rozdělí věkové a profi/hobby kategorie. S Lionelem Messim si teď zahrají fotbal jen vyvolení. Kdežto s Markem Allenem, šestinásobným legendárným králem Havaje, si podal ruku na trati leckterý triatlonista. Vyhledáte-li si správný závod za oceánem, teď se takhle můžete potkat s Lancem Armstrongem, který se vrací ke svým sportovním kořenům a míří za havajskou výzvou.
Řada vyznavačů triatlonu se okolo něho dokáže svou zábavou živit. Vedou trenérské kurzy, prodávají sportovní vybavení, pořádají akce, píší na weby, zabývají se reklamou. Když nejsou peníze, služby nebo materiál získají výměnou za své. Ostatní aspoň infikují nadšením firmy či profese, kde působí. Aniž by je šidili. To šéfové často ocení podporou.
Děti jsou vedeny rodiči s částečnou podporou státu ve sportovních třídách. Také reprezentantům se přispívá z rezortních sportovních center ministerstev. Záleží jen na záběru státními úředníky slibovaného modelu financování sportu, jak početná tahle skupina bude. Ti „mezi“, jejichž řady se rozšíří, se musí postarat. Sami nebo aspoň v místních rozpočtech. A tak to bude v českém sportu brzy všude. Málokdo si uvědomuje, že rozsáhlá struktura zajištěných soutěží „výkonnostní“ úrovně, která tu funguje, je ve světě anomálií. „Lidé, kteří jsou zvyklí bojovat sami se sebou, jsou velmi úspěšní i v byznysu. Pracují nejen pro finance, ale i pro pocit vítězství. Proto se při přijímacích pohovorech zájemců o práci v naší firmě ptám, zda sportují,“ říká Zdeněk Pilz z firmy Oracle Czech.
