Na samém kraji Pece pod Sněžkou, hned u dolní stanice původní lanovky na Sněžku stojí už přes sto let horská roubenka s červenou plechovou střechou. Je hezky dřevěná, lehce omšelá a má pohnutou historii. Váže se k ní soudní spor, který ukazuje, že když česká justice pracuje, lze snadno zestárnout, ba i zemřít.
Původní německý majitel roubenky musel po válce odejít a ministerstvo kultury v roce 1946 zemědělskou usedlost přidělilo, respektive za náhradu prodalo mladé sochařce. Ta se však z horského ateliéru těšila jen krátce. Po únoru 1948 chalupu právem silnějšího zabrali dělníci stavějící lanovku na Sněžku a posléze si v ní zřídil kancelář sám náčelník lanové dráhy.
Sochařka – tenkrát již sedmasedmdesátiletá dáma – požádala o vrácení roubenky s číslem popisným 130 hned v dubnu 1991. Československé státní dráhy to však odmítly a o rok později proto následovala žaloba. Soudy ovšem nepospíchaly, čas běžel a roubenka chátrala.
Z Československých státních drah se stala státní organizace České dráhy, později chalupa přešla na akciovou společnost České dráhy a nakonec pod Správu železniční dopravní cesty (SŽDC). Dotyčná sochařka zemřela již před 19 lety a později i její bratr, na kterého dědická práva přešla. Nestojí už ani ona původní lanovka, kvůli které to všechno vzniklo.
Vrátit chalupu dědicům – neteři a synovci sochařky (oba žijí v malé vesničce na Jičínsku a o případu jsou ochotni se bavit pouze anonymně) – nařídily soudy po různých peripetiích až v roce 2008. Ovšem teprve předminulý pátek pražský městský soud uznal, že se SŽDC o roubenku řádně nestarala, nechala ji chátrat, a poručil firmě zaplatit odškodné ve výši 144 tisíc korun. Další soudní spor ještě stále běží.
„Trvalo to všechno hrozně dlouho. Nejvíc ze všeho mě mrzí, že se toho nedožila teta a náš táta. Ten nám vždycky, když jsme jeli jako děti na hory, ukazoval, co nám ukradli,“ říká sochařčina neteř. Pak se obrací na bratra a k němu dodává: „Mně se za tu dobu narodily tři děti a tobě jedno.“
Práci čest
O zpřístupnění Sněžky lanovkou se začalo uvažovat hned po skončení války. Samotná stavba proběhla v letech 1947 až 1949. „Teta chalupu v pohodě užívala až do převratu v roce 1948, poté však dostali přednost pracující,“ říká sochařčin synovec. V bezprostředním okolí dolní stanice lanovky stály tenkrát dvě chalupy a ta tetina byla podle něj větší a zachovalejší: „Zkoušeli proto všechno možné, aby chalupu získali.“
Legální cestou to nešlo. Československé státní dráhy sice podaly k soudu návrh na vyvlastnění, ovšem neuspěly: „Vyvlastňovací řízení skončilo velmi brzy, protože chalupa nestála v trase lanovky.“ Udělali to proto jinak: „Dělníci si počkali, až teta bude pryč, urazili zámky a chalupu obsadili.“
V roubence začali dělníci hospodařit po svém. Zbourali dřevník, rozbili stará kachlová kamna a střepy nasypali pod podlahu. Nešetřili ani sochařčin osobní majetek. „Po tetě zbyl seznam ukradených věcí, ty se ale pochopitelně dávno ztratily. Zřejmě právě kvůli tomu se nedochovala ani přídělová listina, která prokazovala, že teta byla majitelkou chalupy,“ vzpomíná její neteř.
Rok sem, rok tam
Právě ztráta přídělové listiny a fakt, že sochařčino několikaleté vlastnictví roubenky nebylo zapsáno v pozemkových knihách, zřejmě způsobily, že dráhy odmítly chalupu bez rozhodnutí soudu vydat. I přes neexistenci těchto klíčových dokladů měl však soud k dispozici celou řadu dalších – byť většinou jen podpůrných – důkazů. Šlo například o potvrzení, že sochařka za přidělení roubenky platila, její policejní přihlášku v Peci pod Sněžkou, vyhlášku Okresního národního výboru v Trutnově a především o doklad, který prokazoval, že s ní bylo zahájeno ono neúspěšné vyvlastňovací řízení.
Spor se však před Okresním soudem v Trutnově (na starost ho celou dobu měla soudkyně Jaroslava Řezníčková) nehledě na to neuvěřitelně táhl. První dva roky po podání žaloby se podle advokátky Aleny Jirovcové, která sochařku a její dědice před soudy zastupuje již od počátku 90. let, nedělo vůbec nic.
Poté Okresní soud v Trutnově rozhodl, že o vydání roubenky nelze žádat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nýbrž dle zákona o zemědělských restitucích, a řízení zastavil. „Odvolali jsme se. Ostatně pozemky kolem roubenky nikdy nebyly primárně zemědělské. Dokonce i původní německý vlastník pracoval v lese na cizím,“ říká advokátka.
Soudní spor o roubenku v Peci pod Sněžkou ukazuje, že když česká justice pracuje, lze snadno zestárnout, ba i zemřít.
Krajský soud v Hradci Králové ovšem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil s tím, že chalupa byla po válce zabavena a přidělena podle dekretu prezidenta republiky č. 12 „o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“.
Následovalo dovolání k Nejvyššímu soudu, který na konci 90. let rozhodl, že jde o mimosoudní rehabilitace, a navíc našel v rozsudcích formální chyby: „Začínali jsme u Okresního soudu v Trutnově znovu úplně od začátku.“ Na řadu přišly sáhodlouhé – a podle Jirovcové také naprosto zbytečné – výslechy pracovníků pozemkových úřadů.
Nakonec soud přece jen dospěl k závěru, že chalupu je namístě vydat dědicům. Průtahy tím však ani zdaleka nekončily. Ďábel je skryt v detailech a těmi se tentokrát staly pozemky obklopující roubenku. Soudkyně Řezníčková se je rozhodla nově zaměřit, ovšem pověřila tím firmu, která nakonec zjistila, že to v tak prudkém kopci prostě nedokáže. Hledali se proto jiní geodeti. Ti už sice zaměření zvládli, ovšem soud se dopustil další chyby. „Firmě sice zaplatil odměnu, ovšem zapomněl na DPH. Také o tom musel rozhodovat soud a to trvalo další rok,“ líčí Jirovcová.
Další zpoždění obstaraly dráhy. Státní podnik České dráhy zanikl a od ledna 2003 tu existovaly dvě nástupnické organizace – státní firma SŽDC a akciová společnost České dráhy.
Zákon přímo zapovídal, aby majetek, na který byl vznesen restituční nárok, mohl být převeden na nově vzniklou akciovku, přesto se tak stalo. „Museli jsme prokázat, že je to protizákonné, a to znamenalo další zdržení.“
Dřevěná chatrč s chlívem
Zní to skoro neuvěřitelně, ale roubenku dokázal okresní soud kvůli všem těm průtahům vrátit až v květnu 2007 a další rok trvalo, než tento verdikt potvrdil krajský soud.
Ani tím trápení neskončilo. Ukázalo se totiž, že se dráhy po roce 1991, kdy sochařka vznesla restituční nárok, o roubenku takřka nestaraly a ta začala chátrat. Nechaly například zreznout střechu, zanedbaly natírání dřevěných oken či výměnu rozbitých eternitových tašek (na štítě domu), což všechno vedlo k průniku vlhkosti a hnití trámů.
K náhradě škody se SŽDC neměla, proto musel opět rozhodnout soud. SŽDC namítala, že vytýkané škody vznikly již před rokem 1991, to však znalecký posudek vyvrátil. Výsledkem byl rozsudek z letošního července, který dědicům přiřkl odškodné ve výši 144 tisíc korun.
SŽDC se odvolala, ovšem i přes nesporné literárně-fabulační nadání jejich advokáta – klasickou horskou roubenku překřtil na „dřevěnou chatrč s chlívkem“, tvrdil, že byla v roce 1900 postavena „s předpokládanou dobou upotřebitelnosti 25 let“, a tudíž pod správou jeho klienta „překonala dobu své životnosti o více než 80 let, čímž samo o sobě muselo dojít k jejímu zhodnocení“ – Městský soud v Praze letos 14. listopadu prvoinstanční verdikt potvrdil.
Trámy přetírali emailovou barvou
Skoro 150 tisíc korun sice potěší, podle dědiců však dráhy v roubence během oněch 60 let natropily škody daleko větší. Mohou za to především různé neodborné úpravy – zalévání podlah betonem, kladení nepropustného linolea či přetření trámů i mezer mezi nimi stejně nepropustnou emailovou barvou. „Bohužel ten dům zadusili a vlhkost udělala své. Teprve postupně zjišťujeme skutečný rozsah škod,“ říká sochařčin synovec.
Ani rozsudek z předminulého pátku však neznamená definitivní konec dvaadvacetileté soudní bitvy. Ve hře je ještě poslední žaloba, kterou dědicové podali na ministerstvo spravedlnosti kvůli nekonečným soudním průtahům. V prvé instanci uspěli, když jim Okresní soud pro Prahu 2 (sídlo ministerstva) přiznal zhruba 700 tisíc korun na ušlém nájemném. Městský soud v Praze ale toto rozhodnutí zrušil s tím, že dědicové měli zažalovat nikoli stát, ale dráhy.
„S tím souhlasit nemůžu. Dráhy se sice někdy účelově odvolávaly, ale vinu za průtahy jednoznačně vidím na straně Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové,“ říká advokátka Jirovcová. Případem se tak bude ještě znovu zabývat Nejvyšší soud.
Čtěte také:
Restituční spor o Koh-i-noor definitivně končí, dědicové neuspěli
Schwarzenberg vyhrál letitý spor o dědictví s nevlastní sestrou
