Internet
Webová síť vzájemně propojených počítačů se sice zrodila až v devadesátých letech, ale dopad jejího významu ji již nyní zařadil mezi nejdůležitější fenomény dvacátého století. Technologie propojující lidi a poskytující jim možnosti snazší komuni kace, od knihtisku přes telegraf až k televizi a mobilním telefonům, vždy významným způsobem měnily lidskou společnost. Internet a v jeho rámci především www síť patří do této řady.
Zatímco internet roste již od sedmdesátých let na severoamerickém kontinentu (vyvinul se z vědecké sítě Arpanet založené v roce 1969 ministerstvem obrany USA), web vznikl až v devadesátých letech, a to ve staré Evropě. Jeho vynálezce Tim Berners-Lee, který mimo jiné vytvořil standardy webových adres, propojování různých dokumentů hypertextovými odkazy a posílání multimediálních dokumentů po webu, nyní vydal pozoruhodnou knihu Weaving the Web. Nabízí v ní nejen autorský pohl ed na léta a okolnosti spojené s vývojem a zaváděním webu, ale také vizi jeho budoucnosti.
Tim Berners-Lee je nyní ředitelem konsorcia W3C a výzkumníkem na prestižní americké univerzitě MIT. Web vymyslel během své práce ve výzkumném ústavu fyziky částic CERN v Ženevě. Pro českého čtenáře znalého z tisku poměrů panujících v ústavech Akademie věd ČR a sledujícího, jak někteří čeští vědci potom hovoří o svých domovských ústavech, přinese tato kniha i jednu neinternetovou informaci. Berners-Lee totiž výzkumný ústav CERN včetně jeho vedení a svých nadřízených na mnoha místech chválí a vzdává jim hold. Knihou dělá i reklamu výzkumnému ústavu, který ho živil a poskytl mu dobré podmínky pro jeho práci.
Klíčová na knize je ale samozřejmě problematika celosvětové pavučiny, www sítě, a z ní především její nejbližší budoucnost. Vynálezce sítě www nyní hovoří o „sémantickém webu . Tak nazývá „web dat, která mohou být přímo nebo nepřímo zpracována stroji (s. 191). Autor tím reflektuje jeden ze základních znaků webových stránek dneška, a sice že jim rozumí pouze člověk. Člověk při volném surfování po webu či při systematickém vyhledávání informací nemá potíže porozumět informacím, zařadit si jednotlivá čísla a písmenka do kontextu. Ne tak ovšem stroj. To se projevuje i tím, že při vyhledávání různých zpráv nám počítačové vyhledávací nástroje nabízejí tisíce nalezených stránek, z nichž často většina bývá nesmyslná či nezajímavá . Na internetu existují například metaobchody knih, které vyhledají požadovaný titul u různých prodejců a připraví výslednou tabulku pro porovnání nabídek (cena publikace, doba jejího dodání apod.). Jenže takový automat může řadu důležitých inf ormací jednoduše ignorovat, protože neví, že by si jich měl všímat. Některý z prodejců může například nabízet knihy poškozené. Program nebude znát slovo poškozené, a tak tuto informaci nepřipraví. Pokud bychom si sami prohlédli jednotlivé nabíd ky všech prodejců, zřejmě bychom si slova „poškozené povšimli. „Hrozně málo informací na webu je ve formátu, aby mu stroje mohly rozumět, píše k tomu Berners-Lee (s. 193). První formou vhodných dat pro sémantický web jsou metadata - informace o informacích. Konsorcium W3C nyní pod autorovým vedením vyvíjí jazyk RDF (Resource Description Framework), který by měl umožnit počítačům rozumět informacím uloženým na webových stránkách. Zda bude RDF časem stejným standardem, jako je dnes například HTML, je věštěním z křišťálové koule. Vytvořit globální standardy je velmi náročné.
Podobně jako představy o sémantickém webu jsou zajímavé autorovy úvahy o společenských důsledcích globální počítačové sítě. Jako jiní myslitelé (například Zygmunt Bauman, viz recenze jeho knihy Globalizace v týdeníku EURO 50/1999) hovoří Berners-Lee o konci geografie a zhroucení významu časových a prostorových vzdáleností. „Geografie dala světu jeho vojenskou stabilitu a oddělené kultury. Lidé se nemohli rozhodovat, jak velké jejich skupiny budou, nebo kde povedou hr anice. Nyní, když metrikou není fyzická vzdálenost ani časové zóny, ale kliknutí počítačovou myší, tato rozhodnutí musíme dělat. Internet a web nás vytáhly z dvojrozměrného prostoru. Přiměly nás také opustit myšlenku, že nemůžeme být vyrušováni nikým, kdo je od nás vzdálen dále než den cesty. ( s. 217) Propojování lidí, strojů a myšlenek je klíčem do autorova ideového světa. Podle něj není geniální myšlenka ničím jiným ne ž překvapivým propojením dvou či více již známých konceptů, a web je proto ideálním podhoubím pro geniální nápady, protože vzájemné propojování, linkování, je jeho podstatou.
Vynálezce ale upozorňuje i na opomíjené úskalí webu. Říká, že všechny komplexní systémy k zajištění své stability potřebují zpožďovací mechanismy, které tlumí příliš divoké oscilace. Připomíná, že takové tlumicí mechanismy byly zabudovány např íklad do burzovních systémů, a ptá se: „Můžeme být schopni je vestavět do sémantického webu kooperujících počítačů, ale budeme je schopni zabudovat do webu kooperujících lidí? (s. 223) Berners-Lee říká, že v tomto své naděje nestaví na řádu sp ontánně vzniklém z chaosu, ale na záměrném budování společnosti. Pokud se nám podaří vytvořit dobrou strukturu hyperprostoru, dojde podle něj k podstatným změnám. „Najdeme nové základy finančních, etických, kulturních a správních struktur a vybereme si, ke kterým chceme patřit, spíše než že by nám byly vybrány tím, kde fyzicky žijeme. (s. 224)
Berners-Lee, Tim: Weaving the Web. The Past, Present and Future of the World Wide Web by its Inventor. Orion Business Books. London 1999.
