Vřele doporučuji přečíst si v pondělním Euru rozhovor s italským profesorem Giuseppem Mastruzzou z Hnutí pěti hvězd. Il Professore tvrdí, že je ekonom, studoval v Anglii na provinční univerzitě v Kentu, a jeho argumentace nabízí opravdu fascinující vhled do stavu mysli radikální evropské levice. Kdyby lidi tohohle typu byli zahrabaní někde na katedrách škol v druhé tisícovce světového žebříčku, dalo by se nad tím mávnout rukou, ale v Itálii se podobné typy dostaly k moci.
Konkrétně moc v Itálii uchopila síla v pozoruhodné kombinaci populistů hodně zprava a hodně zleva. Tedy pravicová Liga Mattea Salviniho má momentálně hodně navrch, nicméně výdajové priority se v italském rozpočtu projevily obě.
Abych to přiblížil českému prostředí, a dal trochu do kontextu: italská koalice dokázala zároveň do rozpočtu vtělit snížení daní, což má ráda pravice jako ekonomický impulz na nabídkové straně, tak zavést 780 eur měsíčně jako sociální dávku pro nějakých 10 procent populace a snížit nádavkem odchod věku do důchodu. Kdo by to nechtěl.
Výsledkem je rozpočet, který počítá s deficitem 2,4 %, místo předchozí vládou slibovaných 0,8 % HDP, přičemž všechno se vrátí do normálu, protože ekonomiku to nakopne směrem k růstu. Frustrace z nejméně čtvrtstoletí stagnace je pochopitelná, Itálie ovšem hledá řešení v bizarních kombinacích, které skončí ve finanční krizi.
Je to jako by se v Americe Donald Trump objal s Bernie Sandersem a udělali programový průnik, jehož vrcholem by byl Bernie jako Donaldův viceprezident. V českých poměrech si představte všechna přání současné koalice doplněná o snížení příjmové daně fyzických osob o nějaké to procento, plus dejme tomu ještě zrušení superhrubé mzdy a EET. Této míry svornosti v blbosti jsme ještě nedosáhli, ale také jednu generaci nestagnujeme.
Finanční trhy dovedou tolerovat ledacos, včetně opakovaných bankrotů, koneckonců jak je to dávno, kdy matador v branží státních bankrotů, Argentina, umístil stoletý dluhopis? A dnes je znovu v péči Mezinárodního měnového fondu.
Jenomže Itálie není ani Argentina, ani Řecko, neboť Itálie je pořád členem G7, je to třetí největší ekonomika eurozóny, dluží 2,3 bilionu eur, přes 130 % italského HDP. Takže každé procento, o které narostou investory požadované výnosy u vládních dluhopisů, představuje 1,3 % ročního HDP. Na rozdíl od Ameriky nemá Itálie rezervní měnu, dokonce ani nemá národní měnu, takže si jí nemůže ani tisknout, protože opravdu kdysi chtěla euro jako neinflační kotvu. Zároveň dala světu termín „banca rotta“, jako ztrátu důvěry pro neplnění závazků, a teď je v tom trochu problém.
Italové zatím tančí kolem totemu, že se jejich vláda vzepřela Bruselu a místopředseda vlády a šéf koaliční Ligy Matteo Salvini má na Facebooku 3,2 milionu fanoušků, nejvíc ze všech politiků v Evropě. Liga samotná zdvojnásobila popularitu na 34 %.
Salvini se těší na volby do Evropského parlamentu, kde se v květnu příštího roku ukáže anti-bruselská revolta v plné síle, a celý projekt se překlopí do kýžené „Evropy národů“.
Koncept oslabení „Bruselu“ a převedení kompetencí na úroveň národních vlád najde i v Česku mnoho příznivců. Jakmile ale přejedete přes Brennerský průsmyk, nenajdete až za polární kruh absolutně nikoho, kdo by chtěl splácet italské dluhy. Němci si také mohou najít politickou reprezentaci, která bude „národní zájem“ artikulovat mnohem vehementněji než ta současná. Italové v takovém případě zbankrotují, zavedou liru, zničí svoje úspory (ve velmi staré zemi), ale zároveň spustí mohutnou ekonomickou lavinu, která nepostihne jenom eurozónu a jenom EU, ale i celou globální ekonomiku.
Itálie je už dlouho mizerná příspěvkem ke světovému růstu, ale je velmi mocná potenciální váhou svého pádu. Na tuhle asymetrii její lídři, řekl bych, velmi nemravně hřeší.
Co bude s námi, když padne kosa na kámen? Máme krásné výročí, ekonomika roste i tu Itálii doháníme. Dojde-li na tohle, pak to jedno slovo v angličtině to vystihuje mnohovrstevně: roadkill. Jistěže národní prvek velmi posílí a jako vždy najdeme někoho, kdo se obětuje a sežene ochránce.
