Amerika připomíná rozhádanou posádku lodi, která přes zamlžené sklo nevnímá, že ji cestu zatarasil křižník s nukleárním nákladem
Před třiceti lety touto dobou tonul svět v kocovině, neboť v Reykjaviku na poslední chvíli zkrachoval summit Michaila Gorbačova a Ronalda Reagana. Autor těchto řádek si právě na gymnáziu připravoval referát o tom, jak stupňování amerických požadavků zabránilo dohodě o úplném zákazu raket středního doletu, přičemž klíčovým obratem referátu byly „hvězdné války“. Komunistický blok se tímto termínem vysmíval Strategické obranné iniciativě (SDI), sjejíž pomocí Ronald Reagan napůl nevědomě dovedl Sovětský svaz až na kraj státního bankrotu. O tom tehdy ale nevěděli ani vrabci na střeše Nejvyššího sovětu SSSR, jehož předseda zase neměl tušení, že přesně za třicet let se bude svět kodrcat po stejných kolejích.
Jestliže se říjen 1986 tehdejším obyvatelům planety jevil pochmurně, celková dynamika vývoje byla o něco radostnější než ta, která doprovází říjen 2016.
Nejlepší důkaz nabízí hrdina oné epochy, jehož nezdolný optimismus urychlil konec studené války snad o dekádu - Michail Gorbačov. „Svět dospěl do nebezpečného bodu. Musíme se zastavit. Musíme obnovit dialog. Jeho přerušení bylo největší chybou“ řekl v polovině října agentuře RIA Novosti. Gorbačov sice nikoho nejmenoval, ale vyjádřil se deset dní poté, co Vladimir Putin v dekretu oznámil úmysl odstoupit od dohody o likvidaci plutonia, pokud USA nezastaví rozšiřování NATO a nezaplatí Rusku kompenzace za ztráty způsobené hospodářskými sankcemi. Ve stejné době prezident Barack Obama obvinil ruské hackery z toho, že dodali WikiLeaks várku e-mailů, jež tábor Hillary Clintonové usvědčují z pokusu o diskreditaci demokratického soupeře Bernieho Sanderse.
Ministr zahraničí Sergej Lavrov to ostře popřel s tím, že Bílý dům nepředložil jediný konkrétní důkaz, avšak ani Gorbačov zřejmě nezapochyboval o tom, že Obamovým zdrojem nemohl být nikdo jiný než Národní bezpečnostní agentura (NSA), jež dokáže o elektronické korespondenci světa zjistit úplně vše. Ačkoli Rusko a USA plují kolizním směrem nejméně od začátku roku 2014, kdy se Ruská federace nečekaně rozrostla o Krymský poloostrov, verbální kouřovou clonu tohoto kurzu nyní doprovází přízrak, který měl být už bezpečně uzamčen v nějakém skladu vyhořelého paliva. A v příštích měsících bude ještě o mnoho ošklivější než v závěru studené války.
Nukleární strašák
Dorůstající mládež 80. let ho měla čerstvě pod kůži, stejně jako později Černobyl nebo ozonovou díru. „Až umře Brežněv, do roka vypukne jaderná válka“ sdělovali si desetiletí hošíci pološeptem poselství, jež k nim doputovala záhadnými kanály odněkud z éteru. Možná to byl odraz kolektivní psychózy oněch let, možná temné tušení, že Jurij Andropov bude o poznání paranoidnější než jeho předchůdce. Tak či onak, nukleární hlavice se v dětských hlavičkách usídlily hned vedle Krtečka - což je kuriózní fakt vzhledem k tomu, že v oflciální propagandě té doby balistické střely nebe ani tak moc nekřižovaly. Technické speciflkace raket až na experty nikdo neznal, a měly tak spíše mytologický a symbolický význam. Kjinému výkladu světa tehdy ani nebyl důvod.
Od éry uvolnění na počátku 70. let platilo nepsané pravidlo studené války, že jakkoli se znepřátelené bloky nenávidí a navzájem potýkají, nukleární arzenál je zvláštní kapitolou, která se do konfliktů nezatahuje. Díky tomu bylo možné dosáhnout dohody o omezení počtu strategických zbraní a přes zuřící válku v Afghánistánu - v níž Američané cvičili a vyzbrojovali povstalce decimující sovětské jednotky - vést rozhovory o úplném zákazu raket středního doletu. Prvním faktickým porušením nepsaného pravidla byla SDI v polovině 80. let, ta však byla fakticky chimérou a propagandistickým nástrojem použitelným na obou stranách. Nukleární arzenál se od poloviny 80. let do dnešních dní smrskl asi na desetinu, studenou válku přesto přežilo kolem deseti tisíc náloží, jež jsou nyní připraveny demolovat svět.
Sice zatím jen verbálně, ale i tak vydají na hororový narativ, jemuž Západ nenaslouchal snad od kubánské krize (ta byla také v říjnu) roku 1962. Pohrůžkou odstoupení od plutoniové dohody (říjen), rozmístěním raket Iskander v Kaliningradu (rovněž říjen), obnovením testů raket středního doletu (letošek), zmrazením rozhovorů o snížení počtu strategických zbraní, odmítnutím účasti na nukleárním bezpečnostním summitu ve Washingtonu a rozšířením vojenské doktríny o „nukleární deeskalaci“ dalo Rusko světu jasně na vědomí, že staré nepsané pravidlo studené války už neplatí. Nukleární válka může naplno propuknout.
Kam dopadne příští bomba?
Pořád je řeč o válečné rétorice, ale i ta bude formovat budoucí svět. Zkuste si třeba položit otázku, kam dopadne příští atomová bomba. Vyťukejte ji anglicky do Googlu (When will the next nuclear/atomic bomb be dropped?) a automat ji dopíše za vás.
Svědčí to o tom, že otázku si klade ohromné množství lidí. Ještě před dvěma lety převažovaly odkazy v tom smyslu, že příští atomová bomba dopadne někde v Íránu nebo v Izraeli. Dnes mezi výsledky figuruje také Pobaltí či USA. Množství potenciálních cílů poroste s tím, jak bude sílit slovní harašení jadernými zbraněmi, jejichž možné zapojení do konfliktu doprovodí každou budoucí analýzu bezpečnostních rizik.
Washingtonu to už nyní nepříjemně svazuje ruce v tom, jak odpovědět třeba na kyberútok. Jestliže tajnou korespondenci, kvůli níž rezignovali dva členové nejvyššího výboru Demokratické strany, dodali WikiLeaks skutečně ruští hackeři, potom Rusko nastolilo agendu prezidentských voleb a současně se mu zdařilo podkopat důvěryhodnost dvou institucí, na nichž stojí americký demokratický systém. Oplatit Rusku stejnou měrou je vyloučené, neboť ani jednou z těchto institucí nedisponuje.
Mimochodem, tou první jsou svobodné a transparentní volby.
Donald Trump od červencového zveřejnění e-mailů opakuje, že demokraté chtějí „ukrást volby“. Možný zdroj úniku mu v očích vlastních voličů ani neškodí, neboť polovina z nich podle nedávného průzkumu serveru Politico považuje Rusko za „přátelskou zemi“ a „spojence Ameriky“. Trumpův zahraničněpolitický guru Carter Page pak převzal sakumprásk celý kremelský výklad světa, podle něhož krizi vyvolala sama Amerika vměšováním se do legitimních zájmů Moskvy na Ukrajině i v Sýrii a zahnala Vladimira Putina do kouta. Trump se jednou svěřil, že WikiLeaks „přímo miluje“. Jestli v případě porážky přesvědčí republikánské voliče o tom, že volby byly zmanipulované, bude to bezprecedentní rána tamní demokracii.
Druhou ránu jí zasazují sama média, když o únicích informují. Je to sebevražedná mise, v níž mají sotva na výběr.
Není v moci voličů se prokousat gigabyty korespondence, natož je analyzovat. První povinností každého média je informaci nezamlčet, i kdyby měla vést k záhubě systému. Další povinností je únik prozkoumat, zevrubně popsat a pokusit se odhadnout, zda neobsahuje padělky. Když bude padělek z kremelské dílny neumělý, jako byl dopis o údajném sponzorském daru George Sorose pro Alexeje Navalného, potom bod pro média a demokracii. Jestliže se padělek nepodaří prokázat (což je noční můra bezpečnostních expertů) - tak potom pardon; boduje Kreml za aktivní asistence posvátných obránců demokracie. Taková jsou pravidla postmoderní komunikace, v níž mají různé verze pravdy stejnou informační hodnotu. Studenoválečnická propaganda 2.0. Média sehrají roli dealera, který společnost zdroguje svobodnými informacemi k smrti.
Nejvíc zaplatíme my
Hrozba nukleárního konfliktu je v tomto zápase jen jednou z hracích karet, ale žádný budoucí prezident USA se zdravým rozumem ji nebude moci brát na lehkou váhu. Pravděpodobná vítězka voleb a exministryně zahraničí USA Hillary Clintonová bude hned zpočátku čelit strašlivým dilematům. Jestliže splní své sliby z předvolební kampaně a vyhlásí nad částí Sýrie bezletovou zónu, Spojené státy budou již příští rok čelit leteckým bitvám s ruskými piloty nad západní Sýrií. Jestliže od plánu ustoupí, bude to diplomatická porážka. Jestliže couvne pod pohrůžkou nukleárního konfliktu, bude to taktické vítězství Ruska a potvrzení správnosti jeho strategie.
Nikdo sice neví, kam až je Vladimir Putin ochoten zajít, všichni ale tak nějak tuší, že si roli narušovatele americké hegemonie užívá. Podle kremlologů jej před několika lety neobyčejně rozzlobilo video, na němž prostořeká ministryně bezletovou zónu nad Libyí - oficiálně nenamířenou proti režimu Muammara Kaddáfího -zhodnotila slovy: „Přišli jsme, viděli jsme, umřel.“ Pakliže mají pravdu, konflikt mezi Ruskem a USA bude mít navíc ještě silnou osobní rovinu.
Příští studená válka na mnoho let zmrazí odzbrojovací jednání a nová dohoda o snížení počtu strategických zbraní (tzv. New Start) plánovaná na rok 2021 možná vůbec nespatří světlo světa. Rusko se bude cítit oprávněné mluvit do toho, kolik jednotek NATO smí být přítomno v Pobaltí, a bude volně přesouvat nukleární hlavice po celém území včetně Krymu. Každý úmysl vybudovat protijaderný deštník doprovodí vražednou nukleární rétorikou.
Kremelští trollové budou s neutuchajícím úsilím pracovat na tom, aby stále větší část západní veřejnosti vnímala Putinovy kroky jako legitimní počínání dědice SSSR. Washington zaplatí nemalou cenu, ale ještě více ztratí východní Evropa. Toxická rétorika opět otráví ovzduší a usadí se do myslí dětí jako radioaktivní prach.
Hrozba nukleárního konfliktu je v tomto zápase jen jednou z hracích karet, ale žádný budoucí prezident USA se zdravým rozumem ji nebude moci brát na lehkou váhu.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
