Pod pojmem antiglobalizační demonstrant si většina lidí představí anarchistického týpka s šátkem přes ústa a dlažební kostkou v ruce. V takovém obrazu diváky utvrzovaly i české televizní stanice, když referovaly o dění v ulicích při zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v roce 2000. Britka Noreena Hertzová svojí knihou Plíživý převrat tento obraz rozbíjí. Autorka je manažerka s titulem MBA z prestižního amerického Whartonu a profesí investiční bankéřka se zkušenostmi z Ruska z první poloviny devadesátých let. Pomocí věcných argumentů a statistických čísel a zároveň skrze emocemi nabité lidské příběhy ukazuje na nebezpečí globálního kapitalismu a vysvětluje, proč tolik lidí z bohaté pětiny světa protestuje proti nejúspěšnějšímu politicko-ekonomickému systému všech dob.
Titulem Plíživý převrat označuje proces, ve kterém se stále většími outsidery stávají politici a politické struktury a ve kterém umírá demokracie. Nadnárodní korporace získaly takovou ekonomickou sílu, že mohou ovlivňovat podobu systému, ve kterém žijeme, více, než si většina lidí uvědomuje. Nejen skrze dominanci v hospodářství, a tedy i rozhodující rolí v otázkách zaměstnanosti, cenové politiky či kvality výrobků. Prostřednictvím najatých sítí lobbistů a plněním volebních fondů rovněž ovlivňují podobu přijímaných zákonných norem a skrze reklamní a public relations agentury manipulují s médii.
„Televizní studia a rozhlasové stanice opěvují samotnou podstatu kapitalismu; v barvách Technicoloru se nahrávají, přehrávají a upevňují zaběhlé normy, dominuje myšlení průměru a jakákoli kritika jediného pravověrného přístupu je vědomě potlačována. Poklidná část protestů v Seattlu a v Praze se na naše obrazovky téměř nedostala a firma Procter & Gamble výslovně zakazuje, aby se po její reklamě vysílaly programy, které, by se divákovi snažily jakýmkoli způsobem naznačit, že podnikání je chladné a nemilosrdné.“ (Strana 16.) Jinde autorka zmiňuje, že stanice CBS (vlastněná koncernem Westinghouse Electric Corp.) odmítla v roce 1997 odvysílat reklamu na „Den bez nákupů“ a jako důvod uvedla, že den bez nákupů je v rozporu s hospodářskou politikou USA. Stejně se zachovaly televize NBC a ABC.
Spojitosti mezi sponzorskými dary a činy politiků dokumentuje například výzkumem Jennifer Shecterové: „Všech deset členů Sněmovny a deset členů Senátu, kteří dostali od amerických cukrovarů nejvíc peněz, hlasovalo pro zachování kvót na dovoz cukru, jež udržují vysoké spotřebitelské ceny.“ (Strana 114.)
Hertzová popisuje, jak politici přestávají mít zájem naslouchat starostem a přáním občanů a místo práv svých voličů hájí zájmy firem. Občané si toho jsou vědomi, a proto se sami stále méně o politiku zajímají – v celém západním světě klesá volební účast i důvěra v politické instituce a hodnocení povolání politika pokleslo na úroveň hlídače parkoviště. Lidé, slovy Hertzové, nestojí o stát, který nestojí o ně. Pochopili však, že i když jako voliči nemají žádnou váhu, mohou účinně bojovat jako spotřebitelé. A tak se obracejí přímo na korporace – roste množství a význam spotřebitelských protestů (úspěšné byly například proti firmám Shell či Monsanto) a akcí angažovaných minoritních investorů. „Z průzkumu stovky nejvýznamnějších kanadských manažerů z roku 1996 vyšlo najevo, že ‚angažovaní akcionáři a jejich nepředvídatelné otázky patří k nočním můrám každé valné hromady‘.“ (Strana 145.) Na téže straně cituje generálního ředitele, který přiznal: „Největší strach nemáme z nové legislativy, ale ze spotřebitelské revolty.“
Současná pravidla světové hry popsal bývalý prezident německé centrální banky Hans Tietmayer: „Politici musejí pochopit, že jsou nyní pod kontrolou finančních trhů, a ne národní debaty.“ (Strana 66.) A pokud je nějaký idealistický politik, jako třeba bývalý německý ministr financí Oskar Lafontaine, přesvědčen, že „srdce se zatím na burze neprodává“, musí odstoupit. (Strana 23.)
Základní schéma Plíživého převratu je literárně napjaté mezi konkrétními hrdiny a padouchy, což společně s množstvím uváděných fakt a citací činí knihu o „globálním kapitalismu a smrti demokracie“ velmi přitažlivou. Množství konkrétností pak na druhou stranu vede k tomu, že zřejmě ne všechny údaje si autorka ověřila. A tak například píše o Geraldu Levinovi, že v době připravované fúze AOL – Time Warner byl generálním ředitelem AOL. (Strana 218.) Ve skutečnosti Levin šéfoval Time Warner, v AOL byl prvním mužem Steve Case.
Hertzová však rozhodně není fanatickou stoupenkyní „kultury protestu“. I když říká, že už zřejmě není jiné cesty, zároveň dodává, že protikorporační demonstranti se rovněž nemohou opřít o žádnou demokratickou legitimitu, neboť reprezentují stejně jako korporace jen sebe. Navíc doplňuje i historický kontext: „V roce 1876 poznamenal o své vládě americký prezident Rutherford B. Hayes toto: ‚Je to vláda korporací, o korporacích a pro korporace.‘ V chaotickém a třeskutě korupčním prostředí konce 19. století si americké společnosti mohly dovolit legislativu doslova koupit.“ (Strana 121.)
Noreena Hertzová (36) vystudovala filozofii a ekonomii na londýnské University College a MBA na Wharton School pensylvánské univerzity. V první polovině devadesátých let pracovala jako poradkyně Světové banky pro ruské tržní reformy v Petrohradě, kde pomáhala při založení tamní burzy cenných papírů a spolupracovala se sborem poradců prezidenta Borise Jelcina. V roce 1996 se vrátila do Británie, dokončila postgraduální studia na Cambridgeské univerzitě, kde nyní působí v Centru pro mezinárodní obchod a management. V druhé polovině devadesátých let se postavila na opačnou stranu barikády a začala vystupovat proti světu, kterému vládnou nadnárodní korporace.
Hertzová, Noreena: Plíživý převrat. Praha, Dokořán 2003.
