Kdesi uprostřed džungle, za podmínek, jež si nikdo kromě přímých účastníků nedokáže představit, cosi v tajemném ústrojí lidské duše prasklo. Ze žhoucích ideálů skvělého mladého muže se postupně stala noční můra svědomí. Volba mezi dobrem a zlem ztratila praktický smysl a jeho brilantní intelekt se stal žoldákem všeobecně aplikované nenávisti. „Ta hrůza, ta hrůza,“ zněla jeho poslední slova. Líp byste to neřekli.
Takový neveselý osud potkal pana Kurtze, britského obchodníka se slonovinou v téměř sto dvacet let staré novele Josepha Conrada Srdce temnoty. Jeho americká filmová reinkarnace v Apokalypse Francise Forda Coppoly vyměnila africké kulisy za vietnamské a sloní kly za samopaly, ale otázky zůstaly stejné - a stejně nezodpovězené. Dostali jsme se i se svým poznáním do míst, kde přestáváme být sami sebou? Ušili jsme sami na sebe boudu, z níž neumíme vylézt?
Jsme svědky - a co hůř, strůjci - vlastního mravního kolapsu, nevyhnutelně následovaného kolapsem fyzickým?
Cesta do džungle
Právě takové otázky plynou z příběhu nadaného čínského matematika, kybernetika a finančníka jménem Sü Kche, jenž pozoruhodným způsobem kopíruje příběh Srdce temnoty. I on se vydal do neznámé džungle s nezvratným přesvědčením, že na ni dokáže vyzrát. Postupně si osvojil její pravidla lépe, než bylo zdrávo; a doplatil na to.
Zádrhel spočívá v tom, že onou neproniknutelnou nepřátelskou džunglí, již se Sü vydal dobýt, není nějaký odlehlý kout planety, nýbrž finanční svět londýnského City. Nebo možná naopak - z čínského pohledu je Londýn městem okresního formátu kdesi na druhé, nedůležité straně glóbu.
Bankéři v City balí kufry. Nejvíce jich míří do Frankfurtu
Tak tedy pan Sü měl značné nadání pro matematiku. Vyrůstal v rodině drobného vládního úředníka, což zaručovalo bezpečnou obživu, ale žádný luxus. To bylo důležité, protože když jako malý šmejdil po domě a vymýšlel, co by vyvedl za neplechu, dostaly se mu do rukou učebnice algebry a knihy plné matematických kvízů různého stupně obtížnosti; s mladickým zápalem je zhltal. Kdyby byli měli v provincii Chu-pej před čtvrtstoletím k dispozici Facebook, mohl z něho vyrůst neškodný blbeček, ale namísto toho uměl odmala matiku, jako když bičem mrská.
Když mu bylo šestnáct, doporučil ho třídní učitel ke studiu na prestižní singapurské internátní škole britského typu zvané Rafiles Institution. O čtyři roky později ho bez průtahů vzali na univerzitu v Cambridgi; o moc lepší vzdělání jako aspirující matematik nejspíš nikde nedostanete. Když v roce 2008 končil coby třetí nejlepší student z 250, dal na radu jednoho ze svých profesorů a přihlásil se o práci u investiční banky Goldman Sachs.
Nuda u Goldman Sachs
Místo dostal (shodou okolností právě včas, aby stihl začátek globální finanční krize), ale moc se mu nezamlouvalo. Důvod? Nuda. Spolu s mnoha ostatními kolegy měl za úkol stanovovat ceny složitých derivátů a připadalo mu, že má na víc. „Narodil jsem se, abych se stal superhvězdou mezi obchodníky specializovanými na statistiku - jsem komerčně založený matematik, mám dost ctižádosti, píle, vizí i mentální výdrže,“ chlubil se podle agentury Bloomberg (jež mu na začátku prosince věnovala obsáhlý text) snoubence Meng-jang. „Musím dostát očekáváním, která jsem si sám stanovil.“
Jako by Sü obchodníku Kurtzovi z duše mluvil. Oba muži, fiktivní a živý, sdíleli kromě schopností i motiv: finančně si polepšit natolik, aby byli hodni ženy svého srdce. To je samozřejmě sexismus, ale o to teď s prominutím nejde.
Ta správná možnost přišla v roce 2012. Tehdy si Sü řekl, že už toho bylo dost, a začal se v City ucházet o nějaké lepší místo, než jaké mu nabízeli u Goldmanových. Dostal jej u firmy jménem G-Research, což je jiný název pro firmu Trenchant, jež je součástí sítě firem, vlastněných Peterem de Putronem, miliardářem z britského ostrova Jersey (firmy jsou registrovány o pár mil dál na sousedním Guernsey).
O de Putronovi, padesátníkovi aristokratického vystupování naleštěného za docházky na elitní střední školu v Etonu, se toho mnoho neví. Zůstávat v absolutní anonymitě se mu vyplácí, proto také nikdy nedal médiím jediný rozhovor.
Status obyvatele daňového ráje začíná na ostrovech zvedat obočí, a pokud se zároveň pomocí příbuzenských a finančních vazeb na vysoce postavené politiky rvete za zachování stávající laxní regulace (viz graf), je zbytečné k sobě přitahovat pozornost. „Bílá mlha, teplá a lepkavá, v níž bylo vidět ještě méně než v noci. Nehýbala se ani nijak nepřesouvala, prostě tam byla, stála kolem vás jako něco docela pevného,“ píše Conrad.
De Putronův hedgeový fond má minimum investorů a mezi zaměstnanci se říká (ačkoli nikoli s jistotou), že de Putron obchoduje pouze s vlastními penězi. Firmy, jež poskytují fondu servis (například mu dodávají software pro kvantitativní obchodování jako Trenchant), samy sebe prezentují jako absolutní špičku v oboru. Zřejmě tak činí právem, alespoň soudě podle bezpečnostních opatření, jež v Trenchantu fungují.
Král algoritmus
Úspěch kvantitativního obchodování závisí na přesnosti, s níž dokážete předvídat kratší než vteřinové pohyby na trhu. Cesta k takovému úspěchu vede přes neustálé zdokonalování příslušných algoritmů. To má pochopitelně tu nevýhodu, že algoritmus je všechno - do jeho vývoje jste mohli investovat stamiliony, ale když se k němu poté náhodou dostane někdo jiný, je najednou stejně dobrý jako vy - jinými slovy, sklízí ovoce vaší práce.
De Putron je rozhodnutý takové náhodě zamezit. Do bezpečné zóny Trenchantu můžete vstoupit pouze bránou, jež reagu - je na otisk prstu, firma jen tak nevěří, že jste to vy. Když už vám to uvěří, musíte projít přes přesnou váhu, protože firma nevěří, že si s sebou nenesete žádné nepovolené záznamové zařízení.
Není divu, že Sü získal dojem, že práce zaměstnanců Trenchantu je pro de Putrona velice, velice cenná (ačkoli o majetkových poměrech de Putronova fondu nevěděl nikdo z nich stále nic). Očekával tedy, nikoli nelogicky, že podle toho bude vypadat i jeho plat - lépe řečeno jeho roční prémie.
Nevypadaly. Dostal tři tisíce liber a následující rok, kdy se těšil (nejspíš podle srovnání s kolegy) na 1,1 milionu, dostal 400 tisíc liber. Většina lidí se nenaštve, když jim na účtu přistane dvanáct milionů korun, ale většina lidí také není matematickým kouzelníkem s ambiciózní představou o hodnotě vlastní práce. Tak či onak, Sü si řekl, že živoření bylo dost. Cosi v jeho duši prasklo a ještě ne třicátník začal spřádat plán, jehož realizace jej měla zanedlouho dostat do vězení.
Když máte povolání jako pan Sü a chcete změnit flek, pomůže vám, když máte k dispozici to, čemu se v branži říká signály, tedy obchodovací strategie. Za rok a čtvrt jich Sü u de Putrona vymyslel stovky, přičemž dvacet z nich prošlo do stadia „živého“ testování. Sedm z nich fond adoptoval a podle insiderů, jež cituje list Financial Times, je to neuvěřitelné množství - zejména, když uvážíme, že Sü s ničím takovým neměl předcházející zkušenost.
Plán zkázy
Rozčarován z platových podmínek, rozhodl se Sü odstěhovat zpět do Číny. V červenci 2014 se v londýnském Ritzu oženil s Meng-jang. Mezitím dostal z Asie dvě dobré nabídky; mohl jednu z nich přijmout a být nadosmrti za vodou. V popraskané duši pana Sü však nazrálo jiné rozhodnutí - chtěl to de Putronovi, tomu držgrešlovi, pořádně natřít.
Celý rok 2014 proto strávil stahováním a dešifrováním algoritmů, na nichž pracovali jeho kolegové, aniž vzbudil pozornost. Když pak na začátku roku 2015 nechal na stole bezprostředního nadřízeného cedulku se vzkazem: „Bylo to tady prima, odjíždím“, všemu de Putranových spadla čelist.
Ne nadlouho. Když Sü vylezl v Hongkongu z letadla, čekal na něho právník od firmy Allen & Overy. „Jste pan Sü?“„Nejsem,“ řekl Sü a nastoupil do taxíku. Když však chtěl na druhý den odletět domů, zjistil, že mu tamní soud zakázal odcestovat. O pár hodin později ho lidé od Allena a Overyho našli v lobby právnické firmy jeho ženy.
Zanedlouho letěl zpět do Londýna, tentokrát před soud. Zpovídal se z toho, že sebral téměř veškeré de Putronovo know-how (celkem šlo o 55 „signálů“) a na soukromém hardwaru jej přestěhoval do Asie. Dostal čtyři roky; při možnosti propuštění po odpykání poloviny trestu a započtení času stráveného ve vazbě mohl počítat, že za rok odkráčí středem.
Jenže de Putron se zařekl, že to tak nenechá. Využil možnosti soukromého stíhání, zakotvené v britském právu. Měsíc před očekávaným propuštěním tak putoval Sü před soud znovu; tentokrát roli veřejného žalobce hráli de Putronovi lidé.
Dostali jej na to, že Sü během prvního procesu odmítl předat soudu všechny důvěrné informace, které od svého bývalého zaměstnavatele získal. Tvrdil, že žádné nemá. Trenchant si najal soukromé forenzní vyšetřovatele, kteří měli dokázat opak. A dokázali. Sü dostal dalších osmnáct měsíců. „Všichni víme, jak vysoko jste hrál,“ řekl mu soudce při odůvodnění výše trestu.
Ta hrůza
To nemělo být všechno. Právníci z Allen & Overy zasypali úřady od policie přes soudy až po imigrační úřad obrovskou hromadou žádostí se společným jmenovatelem - aby Sü nemohl po uplynutí trestu vycestovat. Nátlak jim vyšel; alespoň v tom, že de Putron mohl svého zaměstnance znovu soukromě stíhat a dostat ho na stejné technikálii - pohrdání soudem, když se de facto odmítl přiznat k vlastnictví ukradených informací (v tu chvíli již téměř bezcenných). „Nemám jinou možnost, než vás znovu poslat do vězení,“ sdělil mu tehdy soudce.
Letos na podzim, když mu zbývaly sotva dva měsíce z posledního trestu, se Sü setkal s reportéry týdeníku Bloomberg Businessweek. Připustil, že teď zřejmě bude již jeho cesta ze země moci proběhnout bez problémů. A co potom? S prací v oboru to po senzační sérii procesů nejspíš nebude jednoduché. Na otázku, jestli se mu alespoň ozvala žena, odpověděl kladně. Ano, poslala mu rozvodové papíry. Ta hrůza, ta hrůza.
Přečtěte si také:
Další důsledek brexitu: Londýn ztratil vedoucí pozici mezi finančními centry
